STAŘÍ DOBŘÍ: Vlado Vlaisavljević (CXXI.)

Nechal jsem si na recenzi z Tvaru poslat antologii Koráb korálový čili Tisíc let charvátské poezie v díle stovky básníků vydanou pro mne dosud utajeným nakladatelstvím FORI PRAGUE. Jméno pořadatele Dušana Karpatského se mi zdálo dostatečnou zárukou. A nemýli jsem se. Se špalkem, který má cca 750 stran se určitě ještě chvíli budu rvát, ale pěkných a dosud pro mne utajených věcí je v něm dost. Např. právě jméno Vlado Vlaisavljević (1900-1943). Básník, bohém, chudý samotář, který zemřel předčasně na sepsi, když se nenechal ošetřit po pádu z vlaku.

ČAS

Soumrak, starý zvoník,
tiše na nešpory zvoní.

Do tváří lidí tíha zítřka se složila.
Kde vzít holou radost? Jen v sklepích si zařádí,
když ječí harmonika jako nevěstka opilá.
To sobota, ponurá krčmářka, vzpomíná na mládí.

Vcházím i já
a volám u výčepu po sklenici. Tma mi hned do ní černé kapky točí,
a zatímco hledím do jejích podlých očí,
čas, bezcitný hrobník, mi prsty v srdci smočí.

U druhé internet nabídl i originál: http://sutoni.blogspot.com/2007/01/vlado-vlaisavljevi.html

KOČKA

Dvůr jako kostnice je cítit – smrtí.
Trakař v něm skřípe jak umrlčí hrana.
Houf malých zvědavců se kolem vrtí.
Má pohřeb jedna kočka utýraná.

Jak skomírává lampa, zelenavě
do šera mžourá oko její.
Do něho zase moucha zírá právě
v představě, jak se na hostině přejí.

Tu a tam v okně ženská, rozcuchaná sova,
jak křídlem zakrývá se šálem sivým.
Kdosi, kdo dlouho stůně, chraptí z půdy slova
tázavá… Ulice se pohřbu diví.

Když průvod stanul u hromady smetí
a vrhli do jámy tu mrtvou kočku,
řeklo nejmenší dítě z hloučku:
Možná by dnes v noci měla děti.

Přeložili Jana Štroblová a Dušan Karpatský