1 + 8
Večer trávím skenováním starých fotek z myslivecké kroniky. Tak aspoň dva zajímavější úlovky.
Liška + 8 mláďat, která byly vynorována v Růžďce
Srnčí hlava vytažená z nory v Klenově.
Červen 2013
K. vs. K.
V minulém příspěvku jsem původně chtěl také připsat, když jsem zahléd v tiráži, že Romboid vydáva Asociácia organizácií spisovateľov Slovenska, že je to ten typ časopisu, který si dovedu představit, že by mohl být vydáván Obcí spisovatelů i u nás. To mne donutilo, po fakt dlouhém čase, podívat se na stránky této organizace. Myslel jsem si, že zde bude mrtvo. Ale kupodivu – stránky nějak ožily. Nebo aspoň tedy nějaké jsou. O profesionalitě sice zatím moc nesvědčí, ale nějaký obsah mají a ke stažení jsou zde i poslední dvě čísla zpravodaje Dokořán. Uf. To první číslo mne tedy úpravou poněkud zarazilo. Druhé už je lepší. Je to ale prostě zpravodaj. Nicméně je v těch číslech jedna věc, která mne zaujala. V čísle 54 (?, teď hádám, aktuálně se nedá stáhnout) je krátké sdělení, ve kterém je uvedeno, že Obec spisovatelů na žádost švédské akademie na nominaci na Nobelovu cenu za literaturu jednomyslně vybrala Ivana Klímu. Na tuto skutečnost krátce reaguje v následujícím čísle Eva Kantůrková, když se na závěr přetištěného dopisu ptá, a myslím si že zcela oprávněně, proč ne Milana Kunderu? Osobně si tvorby Ivana Klímy vážím, mám jeho knihy rád a nominaci mu přeju. Ale přece jen, pokud je někdo výstavní skříní české literatury, pak je to právě Milan Kundera. Obec tak ilustruje letitou otázkou zda právě Milana Kunderu ještě považujeme za českého autora. Právě ona nominace jaksi svědčí o tom, že ani moc ne.
Čtenář poezie: Erik Jakub Groch
Nebudu tvrdit, že je to můj objev. S odstupem doby jsem si poslouchal znovu některé starší díly Liberatury. A právě díky rozhovoru se Štěpánem Noskem jsem se nakonec narazil na báseň Posledná noc mesačného dieťaťa Erika Jakuba Grocha, autora snad už dostatečně známého i v našich končinách, kterou by by bylo škoda si nepřečíst. Naštěstí revue Romboid, ve které vyšla jako součást bloku je dostupná v PDF i on-line. Stahujte, čtěte celý blok.
Posledná noc mesačného dieťaťa
25. – 26. 6. 2012, viedenská klinika
Ešte je len noc, už je temná, zo zeme
prosím, dieťa moje, za tvoje dieťa.
Mizne lesk z očí, čo sa ešte neutvorili,
z krajiny po západe, čo neuzrela svetlo.
Zora, čo sa nikdy nerozvidní, škovránok
– rozbresk sa mu zjavil v podobe blesku.
Volá moja duša po tebe, dieťa dieťaťa,
nech nie si noc, temná noc bez svitania.
Zadržal škovránok výkrik, z noci do noci
ukryl radosť, čo opatruje každý zárodok.
Strašne sa bojím nekonečnej tmy,
kričia deti, keď vstanú z mŕtvych.
Obklopené hviezdou hľadajú svoju tvár,
koniec ruky, ktorá by sa tváre dotkla.
Môže to byť aj ruka dieťaťa, načahujúca sa
za niečím, čo sa podobá na seba.
Naveky nepriloží novú tvár k placente,
nenechá slzu pod vyhodeným viečkom.
Ako John Keats blúdim v prázdnom sne,
svitá noc, vtáčí spev viac nezaznie.
Čtenář poezie: Erik Jakub Groch Read More »
In margine dvou měst (VS, VM)
Někdy v posledním desetiletí minulého století a na přelomu tisíciletí jsem hýřil optimismem. Myslel jsem si, že zažívám něco jako vsetínskou literární renesanci. Stále bylo živo, stále se něco dělo. Potkávali jsme se, byli. S odstupem pár roků mám někdy dojem, že tomu už teď tak není. Rozprchli jsme se, setkání je míň, zvolna fotrovatíme. Texty ještě stále vychází, podařilo se vydat pár knih a pár jich zrovna připravujeme… A tak dále. Nějaký elán ještě stále máme. Ale zvláště poslední dobou se mi zdá, viděno z dědiny na ležící půli cesty – na hranici dvou bývalých panství s rozdílnými osudy, že literární život začíná být pestřejší ve Valašském Meziříčí. Nové nakladatelství s úspěšnou knihou, literární život s čtenářským klubem okolo Schlatauerovy kavárny (a s vydanou sbírkou), nová kniha zcela nové autorky… Kvasí to, pozoruju se zájmem.
In margine dvou měst (VS, VM) Read More »
STAŘÍ DOBŘÍ: Tin Ujević (CXXVIII.)
Známý bohém a pijan, jeden ze zakladatelů moderní jugoslávské poezie. Tin Ujević se narodil roku 1891 ve Vrgoraci v Chorvatsku, studoval filosofii. Za spolupráci s hnutím nacionalistické mládeže, dožadujícím se sjednocení jihoslovanských národů a svržení rakousko-uherské nadvlády, byl vězněn. Své postoje později přehodnotil. Za první světové války žil jako emigrant v Paříži. Později se zcela vzdálil z politického života. Věnoval se literatuře, publicistice a překládání a prožil život v Bělehradě, Sarajevu, Splitu a Záhřebu, kde také roku 1955 zemřel. Teprve po smrti je doceňován především mladou generací. Je v něm spatřován „klasik charvátského modernismu“ a jeho básnická tvorba představuje „jednu z nejvýznamnějších epoch jugoslávské poezie“.
Za života byly vydány básnické sbírky Nářek nevolníka (1920), Medaile (1926), Auto na korze (1932), Zkormoucený zvon (1933), Žíznivý kámen na prameni (1954) a eseje a lyrické prózy Muži u dveří hospod (1938) a Skalpel chaosu (1938).
Nejvýznamnější chorvatská literární cena za poezii Tin je pojmenována právě jeho jménem. Cena, která byla založena v roce 1980, je udělována od roku 1981. Do 1993 byly ceny udíleny v Záhřebu, od roku 1993 pak v Ujevićově rodném Vrgoraci, a to 5. července, v den jeho narození, na akci „S Tinom u Vrgorcu“.
Jedinou česky vydanou knihou, právě z ní jsou ukázky, zůstává výbor Žíznivý kámen na prameni z roku 1966. Verše přeložil Josef Hanzlík za jazykové spolupráce Dušana Karpatského, který výbor uspořádal.
* * *
Zdá se mi znovu nazlátlý stesk plodů
v zelených větvích, v splitském sadě starém.
V duši se stmívá — jako v chorovodu
splývají smutky, vedouce se v párech.
Touha se ale chví jak ptáče nahé,
jak úpěnlivý tanec v bludném kole,
jak modrá píseň, přerušená náhle,
jak žebrák v půli pouti kolem hole.
Všechna má láska na tvém dešti, v blátě —
to srdce mé se v sedm kusů láme;
pod každým mečem plamen zavolá tě;
jen nad mým dechem mlčí sivý kámen.
Myšlenky temné lhou před ostrým světlem;
mozek pln krve, tepny výš se ženou;
do mé tmy blýskly jen tvé oči světlé,
cizí, a proto milosrdná ženo.
Tin Ujević na fotografii Milana Paviće z roku 1953
NOKTURNO
Dnes v noci mám ve spáncích oheň.
Můj spánek usíná, já horečnatě bdím.
Myšlenky ve snu žhnou. Na neshledanou, sbohem.
Umírám na krásu. Do rána uhořím.
A duše zšílená až u dna noci tone
jak slepá pochodeň pod nejhlubšími tmami.
Zaplačte, zaplačte do ticha tichým stonem,
zemřeme, zemřeme ode všech sami.
Tin Ujević na poštovních známkách tří států
* * *
S černou ránou v srdci, hlubokém a temném,
s tajemstvím, jež z dávna prokletého klíčí,
s hvězdou, která z oka svítí do tmy země,
dál jdi stezkou klamu, mrtvý Ujevići;
smrt, to je tvá láska krok po kroku zpátky,
smrt je všechno tvé — a tedy vše, co není;
visí na tvých ústech, její dech je sladký,
smrt je ve tvé smrti, smrt je ve Zjevení.
K čemu je ti létat, horoucný a slepý,
k čemu je ti toužit, k čemu je ti snít?
Marně věříš ve svůj zázrak velkolepý.
Vše je bez užitku. Smrt jde za básní.
Jako vůně ve skle, z něhož zbyly střepy,
hyne v tobě píseň — a ty hyneš s ní.
Související:
http://www.vecernji.hr/kultura/rukopisi-tina-ujevica-virtualnome-obliku-clanak-475285
http://www.pivnica.net/pijanacko-hodanje-u-dijagonali/1715/
http://sredanovicb.tripod.com/poezija/tin.html
STAŘÍ DOBŘÍ: Tin Ujević (CXXVIII.) Read More »
