Leden 2014

Básnická sbírka Ivo Odehnala s dlouhým názvem Šaman z Kančích hor pouští žílou matýlům paměti, kterou vydalo nakladatelství Sursum koncem loňského roku, svými dvěma suitami navazuje na básníkovu předchozí sbírku Ohořelec (2006) a tvoří s ní triptych věnovaný rodnému kraji – Valašsku. Jestli je něco pro mne s tvorbou Ivo Odehnala, který vydal již na dvacet básnických knih, něco primárně spojené, pak skutečnost, že jeho dílo při všech proměnách a změnách působí kompaktně. A pak ta jeho neoddělitelná spojitost s jeho rodným krajem, která je příznačná pro větší část jeho knih. Projevuje se jak výběrem lexika, tak místní určeností básní. Nejinak je tomu i tedy v této jeho knize poslední. Tuto skutečnost podtrhuje i výtvarný doprovod, pro který byly zvoleny záběry z amatérského filmu otce věnovaného loupení klobouckého zvonu a jeho návratu. Není tedy ani nijak překvapivé, že ve sbírce pozorujeme textové návraty ke starší tvorbě, jmenovitě ke sbírkám Hadí paměť (jen na okraj – kniha s jednou z mých oblíbených obálek) a Kvetoucí oheň. Sbírka potěšila.

RODINNÁ TAJEMSTVÍ

Nahota byla u nás odjakživa tabu
Žádná freikörperkultur
Žádní nudisti

Jednou ráno se mi mihl před očima
černý chomáč
ve škvíře matčiny noční košile
když vstávala z postele

Otcův úd jsem náhodou zahlédl
jedenkrát v životě

Až daleko později mi došlo
že jsem viděl
své stvořitele…

Poslední básnická sbírka Boženy Správcové Strašnice zaujme už na první pohled, a to svým uhrančivým obalem, ze kterého září z temnot oči tří baskervillských psisek. Sbírku ještě v loňském roce vydalo nakladatelství Trigon, ve kterém vydala i předchozí sbírky Požární kniha a Východ. Tentokrát se nejedná o jednu skladku, ale o několik delších básní, zpravidla s dlouhými řádky. Donutilo mne to prohrabat knihovnu. Až do spodních pater. Výmluva, Guláš z modrý krávy. Boženina prvotina. Fakt, dvacet let. Ale i tuto šestou jsem si přečetl rád a s potěšením, prostě příjemné překvapení z přelomu roku. Tak aspoň ukázka z básně Dvojí život jezdce:

Transformátor
Kdo je muž a kdo je žena?
To je jedno. Umíme oba už oboje.
I v obnažených zbraních, v ostří.
Je to hra a je to smích.
Blond trpaslice chvěje se štěstím v mé náruči.
Do zad se zakousl veliký tlustý básník.
Zuby má dlouhé jak meče.
Jsem jezdec.
Jezdec metrem. Obzvláště tam,
kolem hřbitovů –
kde jsou slyšet tisícihlavé pěvecké sbory,
kde strašlivá hudební tělesa,
kde sbory umrlých –
jen málo jezdců slyší totéž,

což nechápu.

Související:
Básnířka Božena Správcová: Každý má v sobě svoje Strašnice