STAŘÍ DOBŘÍ: Wallace Stevens (CXIX.)

Americký básník (1879 – 1955)

Dům tichý byl, a klidný svět

Dům tichý byl, a klidný svět.
A čtenář stal se knihu; letní noc

byla jak živá bytost oné knihy.
Dům tichý byl, a klidný svět.

Jak kniha nebyla by, slova se tu vznáší,
je tu však čtenář, skloněn nad stránkou,

sklání se úsilím – a po tom nejvíc toužil –
změnil se v učence, jemuž je pravda kniha,

jemuž i letní noc je přesnou myšlenkou.
Dům tichý byl, poněvadž musel být.

To ticho tvoří význam a je částí ducha:
jím dokonalost vejde ke stránce.

Svět klidný byl. V něm pravda, v klidném světě,
jež nemá žádný jiný význam,

sama je klid, sama je noc a léto,
je pozdním čtenářem nad četbou skloněným.

přeložil Tomáš Vrba

STAŘÍ DOBŘÍ: Li Čching-čao (CXVIII.)

(1084 – 1151)

Na sklonku jara

Minulou noc jemný déšť,
   pak náhlý větru van.
Hluboký spánek. A přece od vína
   má hlava bolí dál.
Děvče zdvíhá okenní závěsy:
   – A pivoňky?
– Jsou stejné jako dřív.
– Cožpak nevidíš,
cožpak nevidíš,
že dávno přišly dny,
   kdy zeleň je temnější
   a červeň bledne již?

Přeložil Ferdinand Stočes

Odkazy:
http://www.literarky.cz/?p=archiv&text=363
http://www.sweb.cz/svjet/basne40.html

STAŘÍ DOBŘÍ: Cesare Pavese (CXVII.)

Italský básník a překladatel (1908 – 1950). Pro mne prostě jedno z uhranutí poezií.

Přijde smrt a bude mít tvé oči,

Přijde smrt a bude mít tvé oči.
Je v tobě krev a dech.
Jsi stvořena z masa,
vlasů a pohledů.
Země a rostliny,
březnová obloha, světlo
chvějí se a jsou jak ty
– smích tvůj a kroky tvé –
jsou zmítající se vlny,
nakupená mračna,
tvé něžné tělo –
hrouda prsti v slunci.

Je v tobě krev a dech.
Žiješ na téhle zemi,
znáš její příchutě,
a období, kdy procítí:
hrála sis v slunci,
mluvila jsi s námi.
Čirá vodo, zemi,
jarní letoroste,
klíčící ticho,
hrála sis jak holčička
pod jiným nebem,
máš v očích mlčení,
oblak, jenž jak pramen
vytryskl z jeho hloubi.
A nyní se usmíváš, křepčíš
nad tímto tichem.
Ty sladký plode
žijící pod jasným nebem
tento náš čas,
celá tvá síla
je v uzavřeném mlčení.
Zachvíváš se a usmíváš se,
jak živá travina ve vzduchu,
ale jsi země.
Jsi divoké kořání.
Jsi čekající země.
(21. března 1950)

*

Přijde smrt a bude mít tvé oči,
ta smrt, která nás doprovází,
od rána do večera, bezesná,
hluchá jak stará výčitka
či nesmyslná neřest. A tvé oči
budou jen prázdným,
smlčeným výkřikem, tichem.
Tak je vídáš každé ráno,
když sama nad sebou se skloníš
v zrcadle. Naděje sladká,
onoho dne i my budeme vědět,
že jsi život a že jsi nic.

Pro každého má smrt pohled.
Přijde smrt a bude mít tvé oči.
Bude to jako zlozvyku si odnavykat,
jako v zrcadle zřít
vynořující se mrtvou tvář,
jako naslouchat rtům semknutým.
Do jícnu sestoupíme němí.
(22. března 1950)

z italštiny přeložil Radovan Krátký

Odkazy:
http://www.parcoletterario.it/it/autori/pavese.htm
http://www.agonet.it/cafe/dada/max/pavese2.htm
http://www.letteratura.it/cesarepavese/
http://radanka.blog.cz/0511/cesare-pavese-a-jeho-tragedie

STAŘÍ DOBŘÍ: Kim Sakkat (CXVI.)

Úlovek a příjemné překvapení z posledního čísla A2 12/2007. Také Kim Ip, Kim Terip, vlastním jménem Kim Pjong-jon. Korejský básník (1807-1863) navazující na tradici čínsky psaného proudu poezie hansi.

Hlavní a vedlejší žena
V chladných dnech druhého měsíce
Žena a konkubína s manželem uléhají
Na polštáři s mandarinskými kachničkami tři hlavy
V hedbávných přikrývkách vedle sebe šest nohou

Troje ústa při úsměvu tvoří znak pchun (kvalita)
Otočí se těla tvoří znak čchon (proud)
Než skončí záležitosti na východě nechá záležitosti na západě
A znovu nabídne svůj orgán na východě

S bolavou duší
Syna jsem pohřbil v zelených horách I ženu jsem pohřbil
Vítr je chladný den končí Jsem ještě osamelejší
Do opuštěného domu se nevrátím Je jako kláštěr
Objímám studenou přikrývku Sedím tak do kokrhání kohoutů

Přeložila Miriam Löwensteinová

STAŘÍ DOBŘÍ: Slavko Janevski (CXV.)

Jeden z nejproduktivnějších makedonských autorů (*1920).

  Profil na stránkách projektu Blesok

OZVĚNA ZBOJNICKÉ PÍSNĚ

  …Střel mě rovno do očí – tam je má nenávist,
tam je i hlad mé lásky a mých snů.
Střel mě do hrdla krvavého od písně a nadávky
a nediv se, že ani mrtev neklesnu.

Ani tehdy neklesnu. I mrtev budu sám život.
Jedovaté mlhy švihaly mi bičem čelo,
deště se mi zarývaly karabáčem do páteře, do každé kůstky,
a kalné přívaly mě vlekly přes černá vymrskaná pole.
Já, zbojník, nec nemám a mám všecko,
já, ponurý hříšný tulák s tíhou prokletí,
mám jenom srdce a nic než to srdce holé.

A nic. A co bych měl? Černé hajducké ruce,
pochodně, jež kradly slunci černé světlo dvojlomné,
a ostré zuby – od skřípění, hryzání, tajemství,
a sny jen sny – bohatství smrti omámilo mne –
a dvě černé dívčí oči, dvě zářivé kočičí zřítelnice,
dvě vlahé krůpěje pláče, smíchu a touhy.

A nic. Nejsem nic. I jsem i nejsem. Pouhý
strom pro úder větru, kámen pro blesky a hromy,
před smrtí jsem stál, abych před životem neklečel chromý,
tehdy, kdy mi na kopí vlál prapor vzpoury,
tehdy jsem se smál, odhaluje krvavé čelisti,
a sekal jsem ránu za ranou.

Země, přijmi mě takového. Jsem tvé divoké houští,
mám hrdlo jako pramen nejen pro písně a nadávky,
mám hrdlo pro hurá a hurá pro útok mám
a soudruhů bezpočet takových, jako jsem sám,
a tak unáší-li mě vichr, nesměj se mi, soudružsky odpusť,
když jsem jarní píseň i když jsem vlk a vyju.

(přeložil Luděk Kubišta)

STAŘÍ DOBŘÍ: Jiří Třanovský (Tranoscius) (CXIV.)

Jiří Třanovský (Tranoscius)Evangelický kněz, spisovatel (27. března nebo 9. dubna 1592, Těšín – 29. května 1637, Liptovský Mikuláš), autor kancionálu Cithara Sanctorum, který výrazně ovlivnil českou duchovní tvorbu. Více informací nabízí např. heslo na české Wikipedii, které by v některým místech zasloužilo rozšiřit a poopravit. Zde připojený portrét zachycuje asi dvacetiletého autora v čase jeho bohosloveckých studií.
V letech 1615 až 1625 autor působil ve Valašském Meziříčí a Krásně. Jeho pobyt zde připomíná pamětní deska.

Jiří Třanovský - pamětní deska

ROZHNĚVAL SE MŮJ MILÝ PÁN

Rozhněval se můj milý Pán,
rozhněval na mé zlosti.
Protož jsem v neštěstí vydán
v den jeho prchlivosti.
Nesu bolestný kříž,
co činit nevím již,
od přátel jsa opuštěný,
od nepřátel soužený.

Ach nastojte, já bídný červ
čeho jsem se dopustil.
Nejsa nábožný jako prv,
opatrnost jsem upustil.
Však vždy Pán můj dobrý,
já šafář jeho zlý.
Spravedlivý jest v soudech svých
i nyní v těžkostech mých.

Jako kuřátko ztracené
ve dne i v noci kvílím,
rady, pomoci nemaje
pod nepřátel násilím.
Úzko mi ze všech stran,
srdce má mnoho ran,
tvář má došla zahanbení,
duše milá zemdlení.

Avšak se přece nespustím
Boha mého živého.
Chytím jej vírou, nepustím,
až uzřím pomoc jeho.
Pokání oblíbím,
polepšení slíbím,
vím, že mne přijme na milost,
neb znám jeho upřímnost.

Přece já chci jeho býti,
byť mne měl i zabíti.
Raní-li, zas mne uléčí,
tímť se víra bezpečí.
Vezme-li život, zas
obživí mne ve svůj čas.
Má právo ke mně jako Pán,
moci jeho jsem poddán.

Zhřešil-li jsem, ne jinému;
zhřešil jsem, ale jemu.
Chci se k dluhům svým přiznati
a za milost žádati.
A coť on mi smaže,
kdo psáti rozkáže?
Když mne on přijme, ochrání,
kdo jemu v tom zabrání?

Volám k tobě v své úzkosti,
Bože můj na výsosti,
jsa v rukou bezbožných nyní,
kteříž zle se mnou míní.
Odpusť mi mé hříchy,
zprosť mne jejich pýchy,
spomoz mi z mého soužení,
všaks má sám potěšení!

Pro střeva nevýmluvného
milosrdenství tvého,
pro Krista Ježíše rány,
Pro ducha tvého lkání,
jenž ve mně plápolá,
Abba, Otče, volá –
smiluj se se nade mnou, prosím,
viz, jaké břímě nosím!

Náležitě svých žádostí
neumím přednášeti.
Však se těším tvé milosti,
že ráčíš rozuměti.
Můj Bože, můj Pane,
ó nechť mi se milost stane,
ó můj Bože, můj Pane!

Amen, jistojistě Bůh slyší
mé srdečné úpění
a v čas příhodný pospíší
k mému vysvobození.
Moji nepřátelé
padnou, věřím cele.
Nedáť mne trápiti více
Boha mého pravice.

(Cithara Sanctorum)

STAŘÍ DOBŘÍ: Vilém Závada (CXIII.)

Vilém Závada: Hradní věž (1940) Český básník, spisovatel a překladatel (22. května 1905 – 30. listopadu 1982).

Podzimní

Slyš
Kantáta kos a cikád
ze stříbra ukutá

Tak luzné léto
a sad už opadává

Po nebi hory ohně jdou
k západu plání krvavou

Na mezích list za listem
plamínkem žlutavým
zažíhá noční chlad

Sklizeny žně i vinohrad
Zem v tratolišti luny rozlita
Z jiskřící číše píseň zavzlyká

Co hvězd
se třpytí na obloze mládí
Co létavic
na podzim prší v tmu

Kvas ohně v kvasu vána
A v jasnozřivém opojení
zas nad sebe jsme pozdviženi

Ať srší
servané srdce šarlatovým plamenem
noc nocí zůstane

Ze sbírky Hradní věž (1940), v prvním vydání vyšla v nakladatelství Melantrich jako svazek čtyřicátýprvý edice Poesie, kterou v té době řídil A. M. Píša.

STAŘÍ DOBŘÍ: Rudyard Kipling (CXII.)

Rudyard KiplingTento anglický básník (* 30. 12. 1865, † 18. 1. 1936) je historicky prvním britským nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Jeho dílo je sice někdy odmítáno pro svůj kolonialismus, ale to mu nic neubírá na velikosti. U nás je znám především díky svým Knihám džunglí, ale v anglosaském světě patří k stále oblíbeným básníkům, a to hlavně díky básni Když. Širší veřejnost ji zná také jako jednu z písní Pepy Nose.

KDYŽ

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,

když podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,

když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,

když nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,

když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,

když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům společným jsi kryt,

když nezoufáš, ač pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,

když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,

když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,

zas po prohře se vracet k východisku,
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,

když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,

ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže >Vytrvej!

<

když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,

když sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,

když řekneš: „svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“

pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi
a co je víc: pak, synu můj jsi muž!

Přeložil Otokar Fischer

STAŘÍ DOBŘÍ: Jacques Prévert (CXI.)

Jeden z nejvýznamnějších francouzských básníků minulého století (1990 – 1977) Ukázka je se sbírky Slova, kterou debutoval v roce 1946, a to díky přátelům, kteří ji posbírali a vydali. Přes rozsáhlou tvorbu v mnoha oblastech zůstala jeho nejznámějším dílem.

Pro tebe má lásko

Šel jsem na trh s ptáky
a koupil ptáky
pro tebe
má lásko

Šel jsem na trh s květinami
a koupil květiny
pro tebe
má lásko

Šel jsem na trh se starým železem
a koupil řetězy
s těžkými okovy
pro tebe
má lásko

A potom jsem šel na trh s otrokyněmi
a hledal jsem tě tam
ale nenašel jsem tě
má lásko.

v překladu Petra Skarlanta

Starší ukázka na těchto stránkách
Heslo na české Wikipedii

STAŘÍ DOBŘÍ: Emil Juliš (CX.)

Básník (* 1920) patřící k legendám české experimentální poezie.

Děravá kůže

Průvan noci a hvězd.
Usrkávat jejich čistý chlad.
Jak dlouho už.
Jak dlouho ještě.
Touha uchopit to podstatné.

Ale co ty hlasy? (Jak dorážejí.)
Co dnes. A co zítra.
Nesrozumitelný jazyk zdí.
Večer co večer bouchají
dveře pivnice.
Opilý zpěv. Opilá slova.

Avšak po čistých, čistých toužíš.
A jen málokdy se nechce probdít noc
bez krutě živých snů.
V té tolik blízké zimě parohatí losi
trápení bolestí
z kůže vytřásají larvy hvězd.

Související:

Rozsáhlé stránky Emila Juliše při nakladatelství Fabio