[pak] Poznámkový blok Pavla Kotrly

24. 12. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: Karel Jaromír Erben (CVI.)

Některým z vás na stránkách chyběla poezie, která se tu vyskytovala ve dvou cyklech. Ještě nevím, zda je oživím, ale pro tentokrát je zde klasika s vánoční tematikou od prvního pražského archiváře, básníka a historika (7. 11. 1811, † 21. 11. 1870). A jenom malá připomínka: film čtenářský zážitek nenahradí.

Štědrý den.

I.
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.

„Toč se a vrč, můj kolovrátku!
ejhle adventu již na krátku,
a blízko, blizoučko štědrý den!“

Mílo-tě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo její dílo,
tu pevnou chová důvěru.

I přijde mládenec za pilnou pannou,
řekne: ,Pojď za mne, dívko má!
budiž ty mi ženkou milovanou,
věrným ti mužem budu já.

Já tobě mužem, ty mně ženkou,
dej ruku, děvče rozmilé!‘ –
A dívka, co předla přízi tenkou,
svatební šije košile.

„Toč se a vrč, můj kolovrátku!
však jest adventu již na krátku,
a přede dveřmi štědrý den!“

II.
Hoj, ty štědrý večere,
ty tajemný svátku!
cože komu dobrého
neseš na památku?

Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce,
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.

Ovocnému stromoví
od večeře kosti,
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.

Hoj, já mladá dívčina,
srdce nezadané:
mně na mysli jiného,
jiného cos tane.

Pod lesem, ach pod lesem,
na tom panském stavě,
stojí vrby stařeny,
sníh na šedé hlavě.

Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá.

Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodni,
souzený se zjeví hoch
ve hladině vodní.

Hoj, mne půlnoc neleká,
ani liché Vědy:
půjdu, vezmu sekeru,
prosekám ty ledy.

I nahlednu v jezero
hluboko – hluboko,
milému se podívám
pevně okem v oko.

III.
Marie, Hana, dvě jmena milá,
panny jak jarní růže květ;
která by z obou milejší byla,
nikdo nemůže rozumět.

Jestliže jedna promluví k hochu,
do ohně by jí k vůli šel;
pakli se druhá usměje trochu –
na první zas by zapomněl! –

Nastala půlnoc. Po nebi šíře
sbor vysypal se hvězdiček,
jako ovečky okolo pastýře,
a pastýř jasný měsíček.

Nastala půlnoc, všech nocí máti,
půlnoc po štědrém večeru;
na mladém sněhu svěží stopu znáti
ode vsi přímo k jezeru.

Ta jedna klečí, nad vodou líčko;
ta druhá stojí podle ní:
„Hano, Haničko, zlaté srdíčko!
jaké tam vidíš vidění?“

„„Ach vidím domek – ale jen v šeře –
jako co Václav ostává –
však již se jasní – ach, vidím dvéře,
ve dveřích mužská postava!

Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu – znám jej, znám,
na něm ta kytka, co dostal ode mne –
můj milý bože! Václav sám!!““

Na nohy skočí, srdce jí bije;
druhá přikleká vedle ní:
„„Zdař bůh, má milá, zlatá Marie!
jaké ty vidíš vidění?““

„Ach vidím, vidím – je mlhy mnoho,
všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho –
zdá mi se býti v kostele.

Něco se černá mezi bílými –
však mi se rozednívá již:
jsou to družičky, a mezi nimi –
pro boha! rakev – černý kříž!“

IV.
Vlažný větřík laškuje
po osení mladém,
sad i pole květovým
přioděny vnadem;
zavzněla hudba od kostela z rána,
a za ní hejsa! kvítím osypána
jede svatba řadem.

Švárný ženich jako květ
v kole svatebčanů,
kabát tmavě zelený,
klobouk v jednu stranu:
tak viděla jej v osudné té době,
tak si ji nyní domů vede k sobě,
švárnou ženku Hanu. – –

Zašlo léto. Přes pole
chladné větry vějí.
Zvoní hrana, na marách
tělo vynášejí;
bílé družičky, planoucí svíce,
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
Miserere mei!

Koho věnec zelený,
koho v rakvi kryje?
Umřela, ach umřela
panenská lilie!
Vykvětla, jak by zalívána rosou,
uvadla, jak by podsečena kosou –
ubohá Marie!

V.
Nastala zima, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará polehuje,
děvčata zase předou len.

„Toč se a vrč, můj kolovrátku!
však jest adventu zase na krátku,
a nedaleko štědrý den!

Ach ty štědrý večere
noci divoplodné!
když si na tě zpomenu,
k srdci mne to bodne!

Seděly jsme také tak
loni pohromadě:
a než rok se obrátil,
dvě nám chybí v řadě!

Jedna, hlavu zavitou,
košiličky šije;
druhá již tři měsíce
v černé zemi hnije,
ubohá Marie!

Seděly jsme také tak
jako dnes a včera:
a než rok se obrátí –
kde z nás bude která?

Toč se a vrč, můj kolovrátku!
všeckoť ve světě jen na obrátku,
a život lidský jako sen!

Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!“

30. 10. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: Sergej Jesenin (CV.)

JESEŇ

Po strži ticho: v jalovcovém lese
ryšavá klisna – jeseň hřívou třese.

Nad břehy říčky, kde rej tichne vlnek,
slyš modrý cinkot jejích podkověnek.

Mnich vítr krokem starostlivým jde,
po cestách shání houfy žlutých listů

a na jeřábu keři celuje
zarudlé jizvy nezřenému Kristu.

Z ruštiny přeložil Bohumil Mathesius

16. 10. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: Dante Alighieri (CIII.)

Italský básník, jeden z nejvýznamnějších představitelů světové literatury (* mezi 15. 5. a 15. 6. 1265, † 14. 9. 1321). 

• Divine Comedy
• Princeton Dante Project

BOŽSKÁ KOMEDIE (1307–1321)

1.1 Kde v půli život náš je se svou poutí,
procházet bylo mi tak temným lesem,
že pravý směr jsem nemoh uhodnouti.
Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
že na to dosud vzpomínám jen s děsem.

***

I myslím, že ti bude ku prospěchu,
půjdeš-li za mnou: průvodcem chci býti,
jenž povede tě místy věčných vzdechů.
Uslyšíš skřeky zoufalců tam zníti,
uvidíš dávné duchy v utrpení
smrt druhou vzývati a bolně výti.
Pak uzříš ty, jimž oheň trýzní není,
neb smějí naději a víru míti,
že buď kdy buď, přec dojdou vykoupení.
Však, chceš-li sídla všeho blaha zříti,
pak svěř se duši hodnější, než má je,
s níž nechám tě, až budu musit jíti,
neb onen císař, jenž je vládcem ráje,
že vzdorně vzepřel jsem se jeho řádu,
nechce, bych koho uved v jeho kraje.
On tam je králem, ač má všude vládu,
tam jeho město, jeho trůn tam stojí:
”Ó blažen, koho zvolí ve svou radu!”
A já mu dím: ”Slyš, pěvče, prosbu moji
při Bohu, jejž jsi neznal, neoslavil:
Abych zde ušel horšímu snad boji,
mne zaveď v místa, kam jsi právě pravil,
bych bránu Petra zhléd i ty, jimž ve tmě
ni jiskru naděje Pán nezůstavil!”
Tu vykročil. Já za ním šel, kam ved mě.

***

1.2 MNOU PŘICHÁZÍ SE K SÍDLU VYHOŠTĚNCŮ,
MNOU PŘICHÁZÍ SE DO VĚČNÉHO BOLU,
MNOU PŘICHÁZÍ SE V ŘÍŠI ZATRACENCŮ.
PÁN SPRAVEDLNOST DAL MI DO ÚKOLU!
JSEM DÍLO, KTERÉ CHTĚLY K SVĚTA SPÁSE
MOC BOŽÍ, MOUDROST S PRVNÍ LÁSKOU SPOLU!
NEBYLO PŘED MÝM VZNIKEM VĚCÍ V ČASE,
JEN VĚCI VĚČNÉ. JÁ TAK VĚČNÁ PRÁVĚ:
NADĚJE ZANECH, KDO MNOU UBÍRÁ SE!

Ta slova děsná nadepsaná tmavě
jsem uviděl tam na průčelí brány
a řek: ”To těžko srovnávám si v hlavě!”
On, jemuž mnohé vědomosti dány,
pravil: ”Zde sluší nechat lstí i zmatků,
umrtvit strach svůj a být odhodlaný!
Jsme tam, kam řekl jsem, že půjdem vkrátku,
bys uzřel zavrženců velkou muku,
jimž rozum vzat byl, nejvyšší všech statků.”
A pak svou rukou stisknuv moji ruku,
s radostí na tváři mně pro potěchu,
do jícnu ved mě tajemství a hluku.
Tam bylo nářku, výkřiků a vzdechů,
jež nesly se do bezhvězdného vzduchu,
až v slzách sotva popadal jsem dechu.
Jazyky divné, řeči hrozné suchu,
divoké skřeky, rozzuřené řvaní,
výskot a tleskot všech těch bědných duchů
hřmot působily, které bez ustání
vzduchem, jenž bez barvy a času, krouží
jak písku smršť, již vichr žene plání.
Mne také schvátil děs, jenž se tam plouží,
a řek jsem: ”Mistře, jaké jsou to davy?
Jaký to lid se tady mukou souží?”
Tu pravil on: ”Tak žalostně tu tráví
trest věčný bědné duše smutných tvorů,
kteří si žili bez hany a slávy.
Jsou přidruženi k zbabělému sboru
andělů, kteří jenom sebe ctili,
ne věrni Bohu, aniž plni vzdoru.
Nebe je svrhlo, by je netřísnili,
a peklo nevzalo je za své učně,
aby hříšníci se jimi nepyšnili.”
A já: ”Ó mistře, co to, že tak hlučně
ti tady bědují a naříkají?”
On odpověděl: ”Povím ti to stručně.
To tím, že smrti marně vyčkávají,
však žití jejich slepé je, že stále
v závisti osud jiných tvorů mají.
Jim spravedlnost s láskou není k chvále,
na světě s úctou nikdo se k nim nezná.
Nemluvme o nich! Hleď, a pojďme dále!”
I viděl jsem, jak vlajka jakás hvězdná
tak rychle kroužíc kupředu se hnala,
jak strhována do prostoru bez dna,
a za ní vřava taková se brala,
že bych byl nevěřil, že lidských synů
smrt na světě už tolik posbírala.
Mnohého znal jsem v onom davu stínů,
však jednoho jsem zvláště rozeznával:
ten pro zbabělost vzdal se slavných činů.
Tu poznal jsem, že vřava ta je nával,
těch tvorů nával hnusný, přeošklivý,
jenž Bůh ni ďábel za své neuznával.
Nebyli, bědní, nikdy zcela živi,
však nyní bodal je a drásal nahé
roj vos a střečků rozdrážděním divý.
Jim z tváří tekly proudy krve vlahé
a se slzami k nohám se jim lily,
kde hltal hnusný hmyz ty kapky drahé.
Když kupředu jsem pohlédl v té chvíli,
u velké řeky zhléd jsem lidí řady
a pravil jsem: Ó poshov, mistře milý,
neb rád bych věděl, co ti lidé všady,
již na převoz tu čekají v tom shonu,
jak to i v šeru rozeznávám tady.”
On odpověděl: ”Poznáš i věc onu,
jen posečkej, až nohy naše vkročí
na smutné břehy řeky Acheronu!”
A já hned zahanbeně sklopil oči,
neb jsem se bál, že cestou k řece maně
má řeč mu zase do myšlenek skočí.
Vtom hle, k nám po hladině vodní pláně
člunem se plaví stařec bělovlasý
a volá”! Duše, odsouzené k haně,
vy nedoufejte spatřit rajské krásy!
Na druhý břeh vás dopravit mně sluší,
kde tma a žár a mráz je věčné časy.
Však ty, jenž tady jsi svou živou duší,
ty mrtvé nech a odstup neprodleně!”
Když jsem však zůstal, jak bych neměl uší,
dál hřímal: ”Při té řeky jméně
obrať se jinam ve svém putování
a hledej člun, jenž zatížen je méně!”
”Charonte,” řek můj průvodce, ”nech lání:
Tak chtějí tomu tam, kde vše se zmůže,
co se jen chce. I neptej se už ani!”

Přeložil O. F. Babler

09. 10. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: Charles Baudelaire (CII.)

POSEDLOST

Ó lesy, děsíte mě jak loď katedrál;
hlas varhan duní z vás; ve zlořečené hrudi,
komnatě smuteční, kde chroptí věčný žal,
vaše De profundis nám ozvěnou se budí.

Nenávidím tě, moře! Skoky tvé a ryk
sám v sobě nacházím; ten přehořký smích hoře,
jímž chrlí nešťastník své spílání a vzlyk,
já slyším zaznívat v nesmírném smíchu moře.

Ó noci, nebýt hvězd, jež světly tisíci
mluví tak po známu, jak byla bys mi drahá!
Neb hledám černa jen a prázdnoty a naha!

Než samy temnoty jsou plachty visící,
kde trysklé z očí mých se roje zjevují mi
bytostí zmizelých s pohledy důvěrnými.

(Květy zla, 1857, přeložil Karel Čapek)

• http://www.baudelaire.cz/

02. 10. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: William Carlos Williams (CI.)

Americký básník (17. 9. 1883, † 4. 3. 1963), jeden z hlavních představitelů moderní americké poezie. Navazuje na dílo Ezry Pounda a částečně také na Walta Whitmana.

Mezi zdmi

U zadních křídel
budov

nemocnice kde
nic

neporoste leží
škvára

a v ní září
rozbité

kusy láhve
zelené

(přeložila Jiřina Hauková)

25. 09. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: Ktož jsú Boží bojovníci (C.)

Pro kulatý příspěvek jsem si šanoval tuto pozdně středověkou bortičku evropských hitparád.

KTOŽ JSÚ BOŽÍ BOJOVNÍCI

Ktož jsú Boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od boha pomoci
a úfajte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíte.

Kristusť vám za škody stojí,
stokrát viec slibuje,
pakli kto proň život složí,
věčný mieti bude;
blaze každému, ktož na pravdě sende.

Tenť pán velíť se nebáti
záhubcí tělesných,
velíť i život složiti
pro lásku svých bližních.

Protož střelci, kopiníci
řádu rytieřského,
sudličníci a cepníci
lidu rozličného,
pomnětež všichni na pána štědrého!

Nepřátel se nelekajte,
na množstvie nehleďte,
pána svého v srdci mějte,
proň a s ním bojujte
a před nepřátely neutiekajte!

Dávno Čechové řiekali
a příslovie měli,
že podlé dobrého pána
dobrá jiezda bývá.

Vy pakosti a drabanti,
na duše pomněte,
pro lakomstvie a lúpeže
životóv netraťte
a na kořistech se nezastavujte!

Heslo všichni pamatujte,
kteréž vám vydáno,
svých hauptmanóv pozorujte,
retuj druh druhého,
hlediž a drž se každý šiku svého!

A s tiem vesele křikněte
řkúc: Na ně, hr na ně!
Bran svú rukama chutnajte,
Bóh Pán náš, křikněte!

28. 08. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: Salvatore Quasimodo (XCVII.)

Italský básník (* 20. 8. 1901, † 14. 6. 1968), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1956). Více informací na http://it.wikipedia.org/wiki/Salvatore_Quasimodo

Apollionův zpěv

Pozemská noci, v tvém chladném ohni
se mi tolikrát zalíbilo
a sešel jsem mezi smrtelné.

A viděl jsem muže
skloněného nad milenčiným klínem,
jak naslouchá svému zrození
a mění se, odevzdán zemi,
ruce spojené,
sžehnuté oči a mysl.

Měl jsem rád. Studené byly ruce
nočního stvoření:
hluboké hrůzy přijímalo tam na širém lůžku,
kde za svítíní jsem slyšel, jak mě probouzí
pleskání holubích křídel.

Pak nebe přineslo listí
na jeho nehybné tělo:
vzduly se hluboké vody v mořích.

Má lásko, tady se trápím,
bez smrti, sám.

Přeložil Jaroslav Pokorný

21. 08. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: Bedřich Bridel (XCVI.)

Úryvek z básně Co Bůh? Co člověk? českého barokního básníka, jezuity a misionáře (1619- 1680).

...
Já jsem bída neřestí,
chudoba, samé žebrání:
tys poklad, pouhé štěstí,
všeho dobrého oplejvání:
tys původ všeho dobrého,
tys poklad velmi podivný.
Já kořen všeho zlého,
mrzký, nestálý, pochybný.

Co teď, co budoucího,
ty jsi všeho povědomý,
já jsem srdce tupýho,
sám svého nepovědomý.
Tys smysl, rada všeho,
neomylná prozřetedlnost:
já pak pychu zlostného
všecka všudy ošemetnost.

14. 08. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ:  Josef Václav Sládek (XCV.)

Český básník a překladatel (* 27. 10. 1845, † 28. 6. 1912)Přebásnil 33 dramat W. Shakespeara, poezii R. Burnse, H. W. Longfellowa. Publicista; redaktor časopisu Lumír. Jeden z mála živých českých básníků 19. století.

Nic nechci víc.

Nic nechci víc, než v duši klid
a žádného víc štěstí,
než co ho ptáče může mít
na květné ratolesti.

Když slunce hřeje s vysoka
a zem je pestrá květem
a vítr duje z hluboka
a mír jde celým světem.

A pochybností neznat hles,
jež v duši nesvár nítí,
– jen cítit, že je krásno dnes,
a dýchat jen a žíti!

06. 08. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: Carroll Lewis (XCIV.)

Vl. jm. Charles Lutwidge Dodgson (* 27. 1. 1832, † 14. 1. 1898). Anglický spisovatel a profesor matematiky na Oxfordské univerzitě. Autor proslulých příběhů Alenka v kraji divů a Za zrcadlem, a s čím se tam Alenka setkala. Psal také nonsensovou poezii.

Odkazy:
http://www.lewiscarroll.org
http://cs.wikipedia.org/wiki/Žvahlav
http://www.illumin.co.uk/svank/films/jabber/jabber.html
http://www.victorianweb.org/authors/carroll/carrollov.html

Žvahlav

Bylo smažno, lepe svihlí tlové
se batoumali v dalnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žarnící.

«Ó synu, střez se Žvahlava,
ma zuby, drapy přeostré;
střez se i Ptaka Neklava,
zuřmící Bodostre!»

Svůj chopil vorpalový meč,
jímž lita soka vezme v plen,
pak used v tumtumovou seč
a čekal divišlen.

A jak tu vzdeskné mysle kles,
sam Žvahlav, v očích plameny,
slét hvíždne v tulížový les
a drblal rameny.

Raz dva! Raz dva! A zas a zas
vorpalný meč spel v šmikua let.
Žvahlava hlavu za opas
a už galumpal zpet.

«Tys zhubil strastna Žvahlava?
Speš na mou hruď, tys líten rek!»
«Ó rastný den! Avej, ava!»
Ves chortal svetný skřek.

Bylo smažno, lepe svihlí tlové
se batoumali v dalnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žarnící.

Přeložil a znovu stvořil Jaroslav Císař (nakl. Svoboda, Praha, 1947)

31. 07. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: Lope de Vega (XCIII.)

Španělský básník a dramatik (1562-1635).

Někdy si říkám, že jsi ty má smrt
s očima těkavýma pod zelení tůně,
a sám se chvěju jako jarní prut
kořáním vrostlý zemi v černém lůně.

Někdy už nevím, zda se nehýbu v čase,
zda už jsem nebyl, čím se ještě zdám,
zda nejsem kůži napjatou v tvém pase,
přibitý, vrostlý do tebe a sám.

Co jsem to učinil? má mně být smutno,
že nečinně se svíjím ve chvíli
a vpřed jdu zpátky? anebo je nutno,

abychom v lásce smrt svou zažili?
A přece necouvnu před hranicí dvou těl,
pojď, dneska v tobě shořím na popel.

přeložil Vladímir Mikeš

Více o autorovi na
http://www.cervantesvirtual.com/bib_autor/lope/index.shtml

24. 07. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: Vladimír Holan (XCII.)

Stěží minutelný balvan v české poezii (1905-1980).

Jeskyně slov

Ne beztrestně vstupuje jinoch se světlem
do jeskyně slov… Odvážný, sotva tuší,
kde se to octl… Mlád, i když trpící,
neví, cože je bolest… Předčasně mistrovský,
uprchne, aniž vkročil,
a vymluví se na neplnoleté století…

Jeskyně slov!…
Jen skutečný básník a na vlastní vrub
v ní prošílí křídla a to,
jak je navracet zemské tíži,
a neublížit oné, která přitahuje zem…

Jeskyně slov! Jen skutečný básník
se vrací z jejího mlčení,
aby, už stár, nalezl plačící dítě,
odložené světem na její práh…

(ze sbírky Bolest)

09. 07. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: Mario Benedetti (XC.)

Ani nevím proč se omezuji v tomto cyklu jenom mrtvými básníky. Tímto posouvám věkovou hranici na básníky žijící, ale starší sedmdesáti let.
Tentokrát je zde báseň jednoho z nejpřekládanějších uruguayských spisovatelů (* 1920).
Stránka autora: http://www.patriagrande.net/uruguay/mario.benedetti/

NOČNÍ MŮRA

Prožil jsem noc
v bláznivém snu

že mi někdo daroval
propisovací tužku
naprosto neselhávající a novou
velice elegantní a kouzelnou

to především
kouzelnou

pomyslel jsem Dobré jitro
a ona napsala Good Morning
pomyslel jsem si Jak se máte
a ona napsala Hallo
pomyslel jsem si Kupředu
ale ona napsala No Left Turn
Pomyslel jsem si Zkurvysyn
a ona Sonofbitch

tohle už byl
moc velký rozdíl

naštěstí jsem zpozoroval
že je nejvýš na čase
abych se zachránil
a procitl jsem

hosana hosana
má propisovací tužka
píše po našem

Přeložil Lumír Čivrný

03. 07. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: William Butler Yeats (LXXXIX.)

Irský básník a dramatik (* 13. 6. 1865, † 28. 1. 1939), vůdce irského národního obrození.

STRÁŽNÝ OHEŇ

Tato píseň je pro všechny, kteří se shromáždí
a budou držet pospolu,
bratr vedle bratra;
Budou bdít na hlídce u strážného ohně Eri,
naší staré
a dlouho plačící matky.

Tato píseň je pro všechny, kteří budou stát
u ohně její naděje
a neusnou a nezemdlí;
Ale pozvednou velkou a radostnou odvahu
mocně do boje
s nesčíslnými zly.

Tato píseň je pro všechny, kteří se shromáždí
a ještě jednou pomohou
Eri, naší matce;
A neučiní nic, co by rozhněvalo slavné a velké
předky, kteří již odešli
bratr vedle bratra.

přeložil Petr Mikeš

26. 06. 2005

STAŘÍ DOBŘÍ: Ted Hughes (LXXXVIII.)

Anglický básník (1930 – 1998), manžel Sylvie Plathové.

Pohled na prase

Prase leželo mrtvé na trakaři.
Vážilo prý jako tři dospělí.
Zavřené oči, růžovobílé řasy.
Nožičky trčely kolmo ven.

Ta váha, ta hustá růžová masa
ve smrti nevypadala mrtvá.
Méně než neživá, daleko míň.
Bylo to jako pytel pšenice.

Rýpal jsem do něho bez výčitek.
Člověk si vyčítá urážku mrtvých,
když chodí po hrobech. Nezdálo se však,
že by tohle prase mohlo vznést obvinění.

Bylo až moc mrtvé, baby mohlo budit lítost.
Myslet na jeho život, chlívek, tvrz
pozemské rozkoše, jíž také byl,
zdálo se falešné a pochybené.

Až moc smrtelný fakt. Ta váha
mě skličovala – jak ho ponesou?
A než ho rozdranžírují!
Rána v krku byla hrozná, ale nedojímala.

Jednou jsem na jarmarku s rámusem
běhal a chytal kluzké podsvinče,
rychlejší a mrštnější nežli kočka.
Kvičelo, jako když se trhá plech.

Prase musí mít horkou krev, pálí jako pec.
Když kousne, je to horší nežli kůň –
urafne hladce celý půlměsíc.
Sežere popel, scíplou kočku.

Takové pocty a projevy obdivu,
s těmi už bylo dávno hotovo.
Dlouho jsem okouněl. Chystali se ho pařit,
pařit a drhnout jako práh.

Přeložil Stanislav Mareš