[pak] Poznámkový blok Pavla Kotrly

24. 02. 2010

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A rychle

Následující řádky jsem napsal pro jeden časopis, ale nakonec v něm nevyšly. Bylo to ještě před peticí, před nikým nedrženým iPadem, atd. Prostě dávno... Ale některé věci mi vadí stále. Aspoň ho zrecykluju tedy tady:

Tak hned na počátku roku nám český literární internet nabízí šťavnaté sousto, v podobě článku Radima Kopáče Co číst? aneb Poznámka k jednomu pláči, který se objevil v Dobré adrese 1/2010. Známý kritik a editor udělal krok ve své kariéře a ocitl se na úřednické židli na Ministerstvu kultury ČR v Odboru umění a knihoven, ze které nyní může rozhodovat o financích přidělovaných na provoz literárních časopisů. Abych řekl pravdu, pro toho, kdo sledoval jeho působení editorské atd., se asi nebude jednat o krok nepřekvapující, ale spíše očekávaný.
Polemicky pojatý příspěvek, obhajující snížení poskytované částky na provoz literárních časopisů, rozdělil časopisy na ty dobré a na ty špatné. A právě toto osobně považuji za chybu, byť jinde může mít i pravdu a dokonce s některými jeho tvrzeními lze snad i částečně souhlasit. Snahu ušetřit skutečně chápu, stejně tak i skutečnost, že to někomu bude vadit. Ale nemohu přejít skutečnost, že podobná kastující a škatulkující slova zaznívají právě z jeho úst. Připadá mi to minimálně pokrytecké, neboť si kladu otázku, zda by jeho dosavadní činnost byla natolik bohatá, kdyby na ni nebyly peníze z různých grantů atd. a kdyby nepsal do dotovaných časopisů. Prostě to na mne působí divně. Minimálně od ministerského úředníka. Již není kritikem, a to by si měl uvědomit.
Reakce, ta tento redakcí časopisu UNI odmítnutý příspěvek, na sebe nedaly dlouho čekat, a tak v Britských listech byl zveřejněn text Ministerské zastrašování Petra Štengla, šéfredaktora Psího vína, a na stránkách nového projektu Deník Referendum shrnutí Jakuba Vaníčka Špatné literární časopisy jsou konečně známy. Výzkumy ukazují, že v případě novin by polovině čtenářů klasický tisk nechyběl. Možná je jen otázkou času, kdy to postupně přestane vadit i čtenářům literárních časopisů a přesunou se na web. Ale bylo by chybou, kdyby se stalo na základě donucení.

20. 02. 2010

Restaurace Hoffmann (Bystřička)

Dnes něco pro sběratele pohlednic a pro ty, co se mne ptali, poté co vyšla přetištěna v knize Valašsko ve starých fotografiích, kde by tato restaurace mohla být. Přiznám se, že samotnému mi ta otázka dlouho vrtala v hlavě a odpověď jsem na ni neznal. V době stavby přehrady vedly koleje přes dědinu až přehradě. Navíc katastr obce Bystřičky byl zcela jiný a sahal až k Cábu, takže koleje by teoreticky mohly patřit i k nějaké pile. Odpověď na otázku jsem získal, když se mi nakonec se podařilo narazit na záznam o prodeji hospody Na Nové vdovou po hostinském Hoffmannovi.

19. 02. 2010

Literárky se zas dají číst

Už jsem v to ani nedoufal, ale poslední čísla Literárních novin mne znovu přesvědčila o tom, že si zaslouží mou pozornost. Redesign do moderní a přehledné typografie periodiku jedině prospěl, stejně tak i design jejich portálu (postavený na Joomla) zaslouží pochvalu. Pravda, cena 35 Kč za číslo novin nepovažuji za úplně ideální, ale chápu, že je to prostě daň malému nákladu a barevnému tisku. Pokud se mne minulý rok z kterési redakce oslovili s žádostí o reakci na změny v Literárních novinách a já si přál, aby vznikla konkurence Respektu, tak nechci to zakřiknout, ale možná se daří. Aspoň se zdá, že chytily nový dech a redakce dokáže zachytit aktuální témata (např. iPad, povinné očkování proti chřipce). Minulá čísla jsem si pročetl rád, včetně příspěvků věnovaných literatuře. Ano, název „Literární noviny“ je nadále trochu matoucí, ale... už mi to tak nevadí.





Obecně jsem rád, že se daří se i „odštěpenecký frakcím“: A2 a Deníku Referendum. Jak dopadnou Kulturní noviny si budeme muset počkat, ale stránky aspoň přináší informace o vývoji. (O nultém čísle jsem psal níže.)

18. 02. 2010

Něco málo zbojnické romantiky

Pročítám Kuldovy Moravké národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry a s odstupem a se vší úctou ke Skácelovi a jeho Pohádkám z Valašského království musím prohlásit, že originál je přece jen lepší. Nebo jen syrovější a méně učesaný? Možná.
Tady aspoň něco málo z mého přehrabování se v archivních rukopisech a z chystané regionální publikace literárního obrazu Bystřičky a Růžďky. První pro samé slovo kozař, druhé pro samotný obraz narušující zažitou zbojnickou romantiku.

Neviditelný zloděj – kozař
Ale byli zloději, co se dovedli udělat neviditelnými při krádeži. Říkalo se jim kozaři. – Šel člověk pěkně oděný cestou. Potkal jednoho zdejšího člověka a ptal se ho, šel-li by s ním, že se bude mít dobře. Že se však musí zavázat, kam přijdou, že bude mlčet. Ten slíbil. Vešli do jednoho kvelbu a celý jej vykradli. Obchodník nic nevěděl, ač seděl v tom kvelbě. Tak to provedli na monoha místech. Až přišli do jednoho místa, kde měl kvelb společníkův dobrý známý. Společník načisto zapomněl na slib, a přivítal se s obchodníkem. Bylo po kúzelné moci, už nic nemohli zebrat. Pán se pohněval a společníka propustil, že on takového potřebovat nemůže.

Neviditelný zbojník
I zbojníci se dovedli udělat neviditelnými. Zabili těhotnou ženu, dítko z ní vybrali a uřízli mu ručku s prsty. Šel-li zbojník krast, zapálil ty prsty jako svíčky. Hořely-li všecky ty prsty, bylo mu znamením, že všichni domící spí a krádež se mu povede. Potom šli krast už bezpečně.

07. 02. 2010

Aktualizace recenzí atd.

Opět pár aktualizaci recenzí, které se mi podařilo vyhrabat ze záloh po mrtvém disku. Jinak se co nevidět můžete těšit na novou Aluzi a Texty s kulatým číslem padesát.