[pak] Poznámkový blok Pavla KotrlyPoznámkový blok Pavla Kotrly2013-05-17T18:29:56ZCopyright (c) 2013, Pavel KotrlaExpressionEnginetag:kotrla.com,2013:05:17Noc literatury, Vsetín 2013tag:kotrla.com,2013:pmpro/index.php/site/index/1.13752013-05-17T19:24:55Z2013-05-17T18:29:56ZPavel Kotrlapavel@kotrla.comhttp://kotrla.com
V Masarykově knihovně
]]>Na skok v Krakovětag:kotrla.com,2013:pmpro/index.php/site/index/1.13732013-05-11T09:14:07Z2013-05-11T08:16:08ZPavel Kotrlapavel@kotrla.comhttp://kotrla.com
]]>Noc literatury poprvé ve Vsetínětag:kotrla.com,2013:pmpro/index.php/site/index/1.13722013-05-03T18:53:16Z2013-05-03T17:57:18ZPavel Kotrlapavel@kotrla.comhttp://kotrla.com
]]>Přežrán severskou detektivkoutag:kotrla.com,2013:pmpro/index.php/site/index/1.13702013-04-18T19:16:00Z2013-04-18T18:20:02ZPavel Kotrlapavel@kotrla.comhttp://kotrla.com
Detektivky jsou v naprosté většině spotřební a oddechové čtení, co si budeme nalhávat, takže takto k němu nutno přistupovat. Málokterá nabídne víc. Nicméně, na většině těch děl aktuální severské vlny, až na výjimky, mi vadí pocit podprahového podbízení se čtenáři. Zápletky také nejsou nikterak nové, spíš jen zbytečně krvavé a rádoby šokující. Jazyk se přibližuje filmovému, oko kamery vládne. Snad se už přímo počítá s televizní či filmovou adaptací. Ale ztratilo se cosi z literárnosti a vše se ukazuje. Vizuální stránka, tedy barvité a detailní popisy jsou nutné, co na tom, že jsou prvoplánové a příběh zpravidla příliš nikam neposunují. To, že jsou to dost konstrukty přitažené na vlasy, bych snesl. Ale pořád jsou ty příběhy podivně rozkročené mezi klasickou detektivkou a pulpem. Tak nějak na půl cesty. A to už nemluvím o absenci humoru. Módní vlna, ze které také zbude jen pěna dní. Tož pro tuto chvíli dočteno. Nero Wolfe rules!
]]>Cesta do zatím krátkých dějin elektronické literaturytag:kotrla.com,2013:pmpro/index.php/site/index/1.13692013-04-17T20:49:34Z2013-04-17T19:52:35ZPavel Kotrlapavel@kotrla.comhttp://kotrla.com
Co je to eliteratura? Před patnácti lety by naše odpověď byla jiná než před lety deseti nebo dnes. A za pár let bude opět jiná, možná už zbytečná, protože třeba již nebudeme rozlišovat. Ale pravděpodobně ne zbytečná z důvodu, že by se přestalo číst. Ostatně prozatím jsem se nesetkal s případem, kdy by čtenář elektronických knih rezignoval na ty papírové nebo je zcela odložil stranou. Naopak, spíše souhlasím s tvrzením, byť jen subjektivně podloženým, že se začalo číst v souhrnu více. Je hezké, že čtečka generuje statistiky, kolik jste toho přečetli a jak rychle, ale o čtení samém a kvalitě čteného to samozřejmě nic dalšího nevypovídá.
A na otázku, proč čteme právě v elektronické podobě, si odpovědět musíme také sami.
Stránky The Electronic Literature Organization jsou jedny z těch, které možnou odpověď nabízejí.
Stojí za návštěvu již jen z historických důvodů a pro dokumentaci toho, jak rychle se vyvíjí diskurs elektronické literatury. Podstatné příspěvky zde byly publikovány v polovině minulého desetiletí, ale najdeme jak starší, tak i novější.
A při jejich čtení si uvědomíme, že máloco zastarává rychleji než diskuse o podobě eliteratury.
K těm nejdůležitějším patří příspěvky známé teoretičky kyberprostoru N. Katherine Haylesové, která se jako jedna z prvních pokusila fenomén vznikající elektronické literatury zachytit a popsat a která ve svém vědeckém díle dlouhodobě věnuje pozornost vzájemnému ovlivňování a souvztažnosti literatury a technologií. Ostatně za svou knihu How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature, and Informatics obdržela Cenu Reného Welleka. Na stránkách pak naleznete její známou studii z roku 2007 Electronic Literature: What is it?, která se definici elektronické literatury věnuje a snaží se definovat i její jednotlivé žánry.
Stránky dále obsahují dva sborníky, tedy spíš dvě kolekce příspěvků, které jsou dostupné také na CD-ROMu. Některé využívají multimediálních možností, tedy především obohacení o zvuk a animace. A koneckonců představují hezké svědectví toho, jak rychle technologie stárnou. Vždyť CD-ROM již zvolna odchází na smetiště dějin a technologie flash jej bude možná brzy následovat.
Nicméně i v tomto chvatu vám nic nebrání sledovat krátké zprávy redakce portálu na Twitteru: https:// twitter.com/eliterature.
]]>Gabovo Macondotag:kotrla.com,2013:pmpro/index.php/site/index/1.13682013-04-14T21:36:11Z2013-04-17T19:53:12ZPavel Kotrlapavel@kotrla.comhttp://kotrla.com
Jsou místa, která na mapách nenajdeme, a přesto v jejich existenci věříme. Jedním z nich je i Macondo Gabriela Garcíi Márqueze. Není divu, že má svou vlastní stránku na Wikipedii, ani to, že bývá ztotožňováno s autorovým rodištěm městem Aracataca. Ale my, jeho čtenáři, se tomu zdráháme uvěřit. Stejně tak i jeho filmové podobě.
Jak se bohužel u poslední adaptace, tedy Lásky za časů cholery, potvrdilo, přerod literárního díla do jiné podoby má svá úskalí. Neživé Macondo, které film nabízí, je toho důkazem. Snad kromě Jména růže si nevybavuji film, který by se vyrovnal své předloze. Snažím se tedy nesrovnávat, ale někdy to prostě nejde, obzvlášť tehdy, když máte dojem, že režisérova interpretace se zcela minula s vaší a svou milovanou knihu v ní takřka vůbec nepotkáváte. Byla tak prosta vůní a esencí života?
Letošní okurková sezóna sice nenabyla tradiční hloubky, neb noviny nakonec o čem psát měly, ale přece jen prostor dostaly i méně obvyklé zprávy. A dostalo se i na literaturu. A tak jsme se dozvěděli, že se už asi nedočkáme nového Márqueze. A četli o tom, že GGM postihla dědičná choroba a ztrácí paměť. Tedy choroba, kterou jsou stiženi i jeho románoví hrdinové. Novinku, která je známa již několik let. Paměti však zůstanou s největší pravděpodobností nedokončeny. Znovu jsem si tedy prošel stránky autorovi věnované a byl jsem překvapen.
Nezměnilo se toho mnoho. K stále nejlepším stránkám patří http://www.themodernword.com/gabo/. A ta je již pět let neaktualizována. K další význačnější stránce http://cvc.cervantes.es/actcult/garcia_ marquez/ se dostanete až později, tak na druhé nebo třetí stránce výsledků. Ovšem kdo se prokliká v rychlé době až sem? Důkaz toho, jak je prizma internetu zrádné a výsledky předkládané dominantním vyhledávačem ošidné. Obraz GGM na internetu jeho významu literárnímu spíše neodpovídá.
Žádná rozsáhlejší prezentace autora nevznikla, stejně tak ani jeho autorské stránky. Marná sláva, v případě tohoto autora internet selhává. I to je dobré vědět.
A protože všechny jiné interpretace Márquezova díla zatím zůstávají ve stínu ilustrací Borise Jirků, navštivte aspoň jeho stránky na http://www.borisjirku.cz, kde si je můžete připomenout.
]]>Budeme mít literární rádia?tag:kotrla.com,2013:pmpro/index.php/site/index/1.13672013-04-13T11:00:41Z2013-04-14T20:38:42ZPavel Kotrlapavel@kotrla.comhttp://kotrla.com
Za horkých letních nocí se mi snad nejčastěji vrací vzpomínka na časy předinternetové. Na noci, kdy se už nechtělo číst, ale nechtělo se ani spát, možná jen tak ležet a poslouchat. Pominu-li dávné lásky, pak přítelem nejmilejším v právě těch chvílích byl rozhlas, jeho čtení na dobrou noc a jiné literární pořady na Vltavě a Praze. Literárních pořadů nevysílají naše rádia málo, ale přece jenom, dosud chybí stanice, která by se věnovala pouze literatuře. Ani by nemusela vysílat na krátkých vlnách. Postačilo by aspoň přes satelit, tak jak to slovenským milovníkům literatury nabízí SRo 8 — Rádio Litera ; ti jsou na tom, díky této stanici, přece jen lépe. Do našeho údolí však podobný projekt zatím nezavítal a čekání bude asi dlouhé. A to dnes dokonce můžeme vypnout počítač a používat internet bez něj, třeba právě k poslechu literárních rádií. Stačí jen správná krabička, která tento příjem podporuje, nebo chytrý mobil s příslušnou aplikací. Snad nejpohodlnější přístup k těmto stanicím umožňují stránky TuneIn a stejnojmenná aplikace. Hned se můžete nechat pohltit živelnou španělštinou, kosmopolitní angličtinou, případně nějakými minoritnějšími jazyky. Nebo patetickou ruštinou, která (aspoň u mne) hned navozuje dojem, že literatura ještě své postavení neztratila a je jí přikládána podstatná váha.
Mojí oblíbenou stanicí je ruské Literaturnoje radio, které vysílá nepřetržitě od roku 2007 a jehož cílem je podpora moderní ruské literatury a poezie. A nutno říci, že se mu to i daří. Dokonce bývá označováno za jeden z nejzajímavějších počinů ruského literárního internetu posledních let. V jeho programové nabídce naleznete nejenom literární díla nejrůznějších žánrů. Kromě pořadů z vlastní produkce nabízí především nahrávky z básnických i prozaických literárních setkání. Stranou samozřejmě nezůstává ani literární zpravodajství a reflexe nových knižních titulů. Příjemný poslech.
K předchozímu textu mi s odstupem nezbývá než na otázku odpovědět záporně. Ne, české literární rádia mít nebudeme. Zabili Leonardo, zabili Šestku, podřízli české BBC.
]]>Sociální život knih v sítitag:kotrla.com,2013:pmpro/index.php/site/index/1.13662013-04-08T19:35:45Z2013-04-08T18:37:46ZPavel Kotrlapavel@kotrla.comhttp://kotrla.compsáno pro Host 06/2012.
S bouřlivým atakem sociálních sítí a rozvojem elektronických čteček znovu zažívají svou hvězdnou hodinu i komunitně pojaté projekty pro čtenáře knih. I když s jejich užitečností lze někdy polemizovat, rozumím tomu, proč vznikají, a chápu, že jejich zakladatelé hledají model, který by jim v konečném důsledku přinesl zisk. Kdyby totiž šlo jen o možnost sdílet s přáteli a známými informace o přečteném, postačil by k tomu koneckonců skript pro tvorbu wiki. Je dobré si připomenout, že se nejedná se o žádnou převratnou novinku, a podobné projekty cílící na čtenáře a jejich sociální vazby jsou tu s námi již řadu let.
Těch známých i méně známých je mnoho (např. GoodReads, LibraryThink, BookJetty, WeRead, aNobii, Reader2, BookGlutton, Listal, inReads, Readmill, Rethink Books, Bookwormr, BookShout…). Svá želízka v ohni mají i výrobci čtecích zařízení, jmenujme aspoň Amazon s jeho Shelfari nebo Apple s univerzálněji pojatým iTunes.
Tyto projekty, které jsou propojeny s konkrétními zařízeními pro četbu e-knih, mají asi větší šanci na úspěch než jen ty komunitněji pojaté, neboť disponují finančním zázemím i marketingovou podporu.
Všechny se snaží najít osobitý přístup, ale v základu se jedná o možnost nabídnout čtenářům platformu, kde se mohou střetávat a ke knihám vyjádřit. A to zpravidla za to, že strpí nějakou tu reklamu, díky sociálním vazbám a znalosti čtenářského vkusu stále lépe cílenou; ale jde i o ztrátu části soukromí. Propojení s účty modrého moru (Facebook) nebo velkého bratra (Google) se pak stává takřka povinností. Je to koneckonců logické. Zaprvé je to jednoduché a zadruhé — bez nich „to nejde“. Uživatelé jsou cháska líná a znovu a znovu se registrovat nechtějí. Ale nějaké ty neobsazené skulinky se ještě stále najdou, a to i na našem trhu. Jedním z projektů, který na tomto poli zkouší štěstí, je česko-slovenský Bookfan, jenž při svém uvedení získal poměrně značnou pozornost. Stejně jako jiní nabízí možnost dát tip na známé knihy, které by jim možná unikly.
I v českém prostředí však existuje konkurence, například v podobě projektu Knihožrout. Přejme mu tedy úspěch. Je však dobré mít na paměti, že výčet projektů, které již skončily, je delší než seznam těch úspěšných.
]]>Stroj se nezadrhltag:kotrla.com,2013:pmpro/index.php/site/index/1.13652013-04-06T19:09:35Z2013-04-06T18:17:36ZPavel Kotrlapavel@kotrla.comhttp://kotrla.com Josef Holcman
Josef Holcman, Michal Kovář, Franta Segrado
Více o knize třeba v recenzi Jiřího Plocka
]]>Drabble & Dribbletag:kotrla.com,2013:pmpro/index.php/site/index/1.13642013-04-02T15:23:45Z2013-04-02T14:29:46ZPavel Kotrlapavel@kotrla.comhttp://kotrla.com
Zlaté časy „zkracování“ mám spojeny především se slavnou scénou z filmových Postřižin. Nejpozději od devadesátých let, kdy i do našich končin dorazily nejrůznější čtenářsky vděčné digesty a krácená vydání (nevím, co z toho je problematičtější), však pozoruji zesilování tohoto fenoménu i ve „vážné literatuře“. Pořád si ale myslím, že nejde o plnohodnotná literární díla; jinak řečeno: zcela jistě jde o zásahy, které dílo kamsi posunují a zřejmě moc neodpovídají původním záměrům autora.
Na druhé straně — nic proti „kraťákům“. I ty nejkratší útvary, mikropovídky, mohu být plnohodnotnými díly. V zahraničí není neobvyklé, že jsou pravidelně pořádány soutěže v psaní těchto mikropovídek (o různé délce), a to i známými periodiky (Wired, Boston Literary Magazine). Zpravidla se jedná o drabble, které mají přesně sto slov, případně o double-drabble (dvě stě slov) a dribble (padesát slov). Ale objevují se i ještě kratší varianty. Své příznivce mají mikropovídky (raději řekněme mikroútvary) i na Twitteru, kde je nutné počítat s omezením na pouhých sto šedesát znaků. To vcelku košaté češtině příliš nesvědčí.
U útvaru drabble může být zadáváno téma, věta nebo slova, která je nutné použít. Pokud patříte mezi příznivce těchto krátkých příběhů, pak by vás mohl zaujmout projekt Příběhy na padesát slov s podtitulem „Pro radost z vyprávění“.
Historie stránek, které v nedávné době prošly zdařilým redesignem, sahá do roku 2009, kdy Zdeněk Král, správce projektu, vydal první takový příběh. U mikropovídek se zpravidla se jedná o postřehy a hříčky a výraznou pointou.
Přesto však ve své zkratce postačí k tomu, aby zachytily a podtrhly to podstatné. Při redukci „na kost“ ostatně ani nic jiného nezbývá.
Mezi autory se občas mihnou i známější, zavedená jména — Bianca Bellová, Yveta Shanfeldová, Tomáš Kafka. Stránky nejsou nejrozsáhlejší, ale u tohoto způsobu psaní by to ostatně ani nebylo vkusné.
Přes všechnu tu úspornost se jedná o jedno z míst českého literárního internetu, které stojí za návštěvu.
Druhé doplnění na 50 slov: Fádní odpoledne
Kdyby Martina věděla, že ji muž také podvádí, měla by v tomto okamžiku menší výčitky svědomí a poslední sex si užívala možná mnohem více. Teď obsahovaly polohlasité vzdechy náznaky zármutku. Kdyby tušila, že žárlivý manžel již chvíli stojí za dveřmi a přemýšlí, co udělá, byly by její oči ještě smutnější.
]]>Čtenář poezie: Zdeněk Volf - Až na poslední pohledtag:kotrla.com,2013:pmpro/index.php/site/index/1.13632013-03-29T22:54:39Z2013-04-01T15:58:41ZPavel Kotrlapavel@kotrla.comhttp://kotrla.com Zdeněk Volf (2012)
Na novou sbírku Zdeňka Volfa jsem se těšil. Věděl jsem, že má vyjít, některé básně znal ze čtení a některé jsme vydali i v Aluzi. Vyšla v nakladatelství Barrister&Principal v příjemné grafické úpravě. Přesto jsem byl včera v noci po jejím přečtení překvapený a zaražený. Tím pocitem smutku a tíhy, který na mne z ní dolehl. Takový kompaktní balvan modrého smutku, který mne zalehl, ani ne pískovec, možná trochu žula. Blues, blues čehosi těžko uchopitelného, zahlcujícího, přesto plné víry a naděje. Vladimír Novotný na záložce konstatuje, že ZV vyzrál a zaslouží si pozornost. Souhlasím, vím to už delší dobu.
K dnešnímu končícímu Velkému pátku a Velikonocím čtení velmi vhodné.
MĚL BYCH
Zúčastnit se nedělního odpoledne
na farnosti. Podpořit verši
vernisáž umělců malujících ústy.
Básníku Tomáši Mazáčovi přispět
na popelnici. Raději před zákonem
než před tebou dodržovat rychlost v obci.
Nezapouštět v stáji, kde si utrpením zvířat
ulehčují práci. Přimlouvat se za souseda,
jehož samota k nám provlhává zdmi.
Zůstávat s tebou na zahradě do tmy.
]]>Čtenář časopisů: Výčepní listtag:kotrla.com,2013:pmpro/index.php/site/index/1.13622013-03-27T22:15:22Z2013-03-27T21:18:24ZPavel Kotrlapavel@kotrla.comhttp://kotrla.com Jiří Červenka
Dnes jsem tedy ze schránky vytáhl obálku s čísly Výčepního listu, půlročníku, který vydává Rodinný výčep v Přibyslavi. Toto „všestranné periodikum příležitostné“ vycházejí již od roku 2000! A až doposud se se mnou v našich východních krajinách míjelo. Což nevadí tomu, abych z něj neměl podobnou radost, jako z Pasteveckého almanachu před časem. A koneckonců je dobře, že internet o tomto periodiku trousí spíše jen zmínky. Veskrze pochvalné. Není divu, opět je je to periodikum se svou tváří, dobrým obsahem a pěknou grafickou úpravou a velkým počtem fotek. Prostě potěšilo.
Ve čtvrtek 4.4., opět v 17 hod a na stejném místě, bude hostem spisovatel a právník Josef Holcman. O hudební doprovod se tentokrát postará František Segrado.
]]>
]]>
]]>
Na novou sbírku Zdeňka Volfa jsem se těšil. Věděl jsem, že má vyjít, některé básně znal ze čtení a některé jsme vydali i v Aluzi. Vyšla v nakladatelství Barrister&Principal v příjemné grafické úpravě. Přesto jsem byl včera v noci po jejím přečtení překvapený a zaražený. Tím pocitem smutku a tíhy, který na mne z ní dolehl. Takový kompaktní balvan modrého smutku, který mne zalehl, ani ne pískovec, možná trochu žula. Blues, blues čehosi těžko uchopitelného, zahlcujícího, přesto plné víry a naděje. Vladimír Novotný na záložce konstatuje, že ZV vyzrál a zaslouží si pozornost. Souhlasím, vím to už delší dobu.
