[pak] Poznámkový blok Pavla Kotrly

07. 11. 2008

Právě jsme vydali: Aluze 2/2008

Nové číslo naleznete na adrese revue http://aluze.cz Přejeme pěkné počtení.

Obsah čísla:

Audiopovídka
Petr Hrbáč: Sluneční soustava

Poezie
Tatjana Gromača: Jak si představuješ, že budeš dál žít

Próza
Chimamanda Ngozi Adichie: Půl žlutého slunce

Rozhovor
Rozhovor Davida Brodwella s Jakobem Isakem Nielsenem: Bordwell o Bordwellovi

Studie
Miloslav Caňko: Etično — estetično — politično
Kenneth M. Newton: Nová kritika a vzestup interpretace
Štěpán Kubalík: Cokoli se podobá čemukoli jinému. Nelson Goodman a jeho výhrady proti danému (komentář)
Nelson Goodman: Sedm výhrad proti podobnosti
Denis Ciporanov: Umění jako instituce. Komentář k teorii George Dickieho
George Dickie: Co je umění? Institucionální analýza

Recenze
Ivan Martin Jirous: Okuje. (rec. Jakub Chrobák)
J. M. Coetzee: Deník špatného roku. (rec. Milan Orálek)
Miljenko Jergović: Sarajevské Marlboro. (rec. Matěj Martinčák)
Jan Florian, Gabriel Florian: Být dlužen za duši. Rozhovor Aleše Pelána. (rec. Petr Hora)
Pavel Jiráček: O spojení zvuku a smyslu ve verši. (rec. Petr Plecháč)
Frank Kermode: Smysl konců. (rec. Jiří Koten)
Paul Ricœur: Čas a vyprávění III. Vyprávěný čas. (rec. Miroslav Kotásek)
Dostálová, L., Marvan T. (eds.): Quine: nejen gavagai. (rec. Petr Stojan)

Glosy
Břetislav Horyna: In unum vertere? Univerzita dnes
Pavel Zahrádka: Mýtus o mýtu krásy. Polemika s knihou Mýtus krásy Naomi Wolfové
Stanley Fish: Impérium vrací úder

Archiválie
Petr Hora: Počátky české literární kritiky a Josef Krasoslav Chmelenský (úvod)
Josef Krasoslav Chmelenský: Slovo o kritice

05. 11. 2008

Nostalgie

Krabička je od skleněných negativů. Budeme i my po sto letech obdivovat krásu obalů SD a jiných karet? Jistý si nejsem.

04. 11. 2008

Z bloku 05: Prázdná místa na okraji

Sloupek vyšel v Tvaru č. 17 (16.10.2008). Ohlas pak v pondělníku Vladimíra Novotného Hrozí nám tisíce Špiritů?

Při brouzdání, které se mi v létě a na podzim podařilo naštěstí omezit na nejnutnější minimum, jsem narazil svého času na ruské stránky, které se věnovaly geografickému rozmístění spisovatelů v této rozsáhlé zemi. Stránky to byly jinak celkem o ničem, ale tento nápad mne zaujal. Jak by asi tak vypadala literární mapa České republiky? Těžko povědět, neznám v tuto chvíli nikoho, komu by se do této nimravé práce chtělo. A hlavně, jestli by to vůbec k něčemu bylo. Ale aspoň jsem si ji pokusil představit. Jestli by nebyla příliš děravá. Asi ne, píšících je hodně. Pokusil jsem se tedy představit si druhý případ. Literární mapu českých časopisů. Tady je to už zajímavější. Stačí si všimnout spíše řídnoucího seznamu na Portálu české literatury, kde i tak jsou některé tituly uváděny ze setrvačnosti, protože byť jejich konec nebyl nějak oficiálně oznámen, s jejich dalším číslem čtenáři už tak nějak dávno nepočítají. Box, Obrácená strana měsíce, Živel (proč ten je v seznamu literárních časopisů mi po jeho posledních číslech nějak uniká. Pokud zveřejněním povídky, pak mi tam chybí minimálně Playboy), - a možná mi unikly další). V této řídké mapě pak lépe vyniknou dvě silná centra (mají více než dva časopisy), pár center menších (dva a méně), která jsou kupodivu spíš na geografických okrajích republiky. A pak je tu spousta prázdného prostoru mezi nimi. Ano, je tu zpátky otázka periférií, teda jedna z těch, které se ke mně stále navrací jako ve vzteku zahazovaný bumerang. Naštěstí nejenom ke mně, jak je patrné například ze stránek http://www.periphery.cz, které se tomuto problému věnují sice z poněkud jiného pohledu, ale přináší řadu materiálů na toto téma.
Moderní doba a v ní žijící moderní člověk se vyznačují tím, že se bojí ticha, prázdných míst. Celosvětový úprk do center jen těžko vyváží několik jednotlivců z center prchajících. Prostor mezi centry řídne a vyprazdňuje se. Řekl bych, že i v literatuře vzniká dojem dobře známý z dálnice. Mezi výchozím bodem a bodem cíle není nic. Jen jednotvárná krajina lemovaná svodidly. Ale periferie možná nejsou tak zajímavé, jako prázdná místa mezi centry, které nejsou prostě nejsou periferií, jen si tak zejí jakýmsi prázdnem. Ale kde nic není, ani… A tak aspoň, že tu máme ty okraje. A literatura, nebo to, co chceme za literaturu považovat, se na okraji společenského zájmu ocitla a nějak stále dobře nevíme co s tím. Možná se stane celá literatura novým undergroundem (Ostatně Martin Pilař na svých stránkách ještě stále nabízí ke stažení svůj UNDERGROUND aneb Kapitoly o českém literárním undergroundu (http://www.martinpilar.cz/soubory/Underground.pdf))
Uvědomil jsem si to při čtení na těchto stránkách nedávno zveřejněného rozhovoru s Petrem A. Bílkem. Vzhledem k tomu, že mé kamarády rozhovor opravdu rozčertil, musel jsem si ho přečíst také, nejenom proto, abych si doplnil střípek do mozaiky, ale také proto, že jeho Akademická jatka publikovaná v letošní A2 č. 39, mne zaujala a v mnohém jsem autorovi musel dát zapravdu. Proto i mne svým způsobem rozhovor zarazil. Ještě že jsem dávno dostudoval, říkal jsem si. Sákryš, tolik skepse, to by odradilo asi i mne. Škoda že ta slova vychází z úst ředitele Ústavu české literatury a literární vědy FF UK, který by měl mít optimismus a víru v českou literaturu jako jeden z mála jaksi povinně. Taky kdo už jiný. Takto bych si asi připadal jako věřící v kostele, kde farářem je ateista. A to jsem si říkal, že s koncem tisíciletí je apokalyptickým vizím na chvíli konec. Padla další bašta ;) Něco na tom, že jsme jeden z nejméně věřících národů světa asi bude.
Ale osobně mne zaujala z rozhovoru spíš jiná věta, ve které Petr A. Bílek vyjadřuje svou skepsi z toho, že v současné české poezii nejsou uchopitelné proudy a typologie. Proč by měly být? Pro mne je právě toto konstatování pastí literární vědy a obklopujícího akademického prostředí. Osobně mi stačí jednotlivci a jednotlivá díla. Na pojmenování je času dost. Proudy a typologie ke čtení a radosti ze čtení nepotřebuji. Možná proto také nemohu souhlasit s tím, že „poezie přestala fungovat jako literatura a stala se koníčkem exkluzivní komunity“.

23. 10. 2008

Přehrada pod mostem

Nějak mi to připomíná, že bych měl s zrychlit s přípravou. Nebo počkat na sto let od dostavění?
Mimochodem: vsetínský klub má teď stránky na adrese: http://www.fotoklub-vsetin.cz/

22. 10. 2008

Z bloku 04: Hořké konce léta

Sloupek vyšel v Tvaru č. 15 (18.09.2008)

Původně jsem chtěl zabrousit ke konkurenci a do oblasti designu a grafické úpravy, protože nové Psí víno, které se v průběhu léta objevilo, mne zastihlo nepřipraveného a překvapilo už při prvním pohledu. Nová, poněkud nesourodá a nahodilá úprava. Elegance úpravy Petra Palarčíka ta tam. Šéfredaktor a básník Petr Štengl na změny, ke kterým v důsledku ukončení spolupráce s autorem dosavadní grafické úpravy, který si dále nepřál používat jeho design, došlo, upozorňuje v editorialu a novou úpravu zdůvodňuje. Škoda, že se tu novou nepodařilo dotáhnout dál. Snad daň za šití rychlou jehlou, doufejme, že ještě projde evolucí. Ale stejně mi to nechtě připomnělo rozkol mezi pražskou ZOO a grafikem Michalem Cihlářem. Zajímalo by mne nakolik a kolik čtenářů Psího vína tato změna ovlivní. Já osobně si nějak znovu uvědomil spojené nádoby obsahu a formy.
Patřím ke generaci tzv. Husákových dětí (ten termín nemám rád, ale výstižnější mne bohužel nenapadá), ke generaci ve škole a ve společnosti vychovávané ke strachu z války a k pocitu neustálého ohrožení. Nerad vzpomínám na svým způsobem úchylného ředitele naší vesnické školy a učitele občanské nauky a tělesné výchovy v jedné osobě, který nás nutil znát zpaměti názvy snad všech imperialistických paktů, chystajících se každým okamžikem zaútočit proti nám a dalším zemím Varšavské smlouvy. A mnohé další kokotiny, kterých už mí vrstevníci, jak jsem později s údivem poznával, na jiných školách zůstali v druhé polovině let osmdesátých ušetřeni. Moc to žral a obrazy války a zkázy líčil opravdu barvitě a věrohodně, často za použití instruktážních filmů. Ale znovu jsem si na něj vzpomněl koncem léta, jehož poslední dny jsem já i my prožili uprostřed války. Naštěstí jen obrazně. Válečný konflikt v Gruzii byl najednou přítomný všude, ve všech médiích, v hovorech lidí, před ukradenými ideály olympiády. Marně jsem při té příležitosti pátral, co vlastně z gruzínské literatury znám a jestli jsem z ní vůbec něco četl. Mlhavě mne napadla jen robinsonáda Zajatci pardálí soutěsky a v hlavě se vybavil její fialový obal z edice KOD. Ta u mne v dětských letech nemohla nesoutěžit s edicí Karavana a verneovkami. Chyba, slovník potvrdil můj omyl, ještě že jsem zůstal aspoň v těsném sousedství, v Arménii. No, ono je to z našeho pohledu taky někde na Kavkazu. V tomto ohledu tedy žádná sláva. Do knihovny kvůli tomu asi také nepoběžím, takže z toho, co mám doma, asi budu muset prolistovat některou z antologií sovětské poezie, snad tam něco bude. Snad, že je Kavkaz tak daleko, zdá se mi, že je tato válka v Gruzii podávána nějak jednostranně a převážně z jednoho úhlu.
Vzpomněl jsem si při této příležitosti na válku v bývalé Jugoslávii, která byla pro svou blízkost vnímána mnohem palčivěji, a též na vzrušené intelektuální kavárenské polemiky let devadesátých, které ji doprovázely. Vzpomněl jsem si na to všechno v okamžiku, kdy jsem četl soubor povídek Sarajevské Marlboro bosensko-chorvatského prozaika, básníka a dramatika Miljenko Jergoviće. Přeložil ji můj kamarád Jirka Hrabal, který jih, nejen pro svou šifru -jih- a krásnou ženu z jihu, zná. Něco málo z povídek vyšlo už před knižním vydáním časopisecky, ale až teprve nyní, při čtení všech třiceti najednou, vynikla jejich tíže doopravdy. Nejedná se o pouhý dokumentární záznam válkou zničené země, hlavně pak Sarajeva, ale převážně o osudy lidí. Přesto se svým způsobem mozaika hrůzného obrazu z těchto příběhů obyčejných lidí skládá dohromady, a to i přesto, že s válkou v její primární podobě, tedy boji a bitvami, se vlastně v knize takřka nepotkáme. Spíš jen tušíme, než víme. Plíživému neštěstí a tragédii se v Jergovićových příbězích nelze vyhnout. Jergovićova kniha není nejveselejší čtení, je to knížka, která po přečtení ulpí a nelze se ji jen tak střepat.
Pravděpodobně i v Gruzii vzniknou na obou stranách konfliktu časem podobná literární svědectví. A pokud neopadne zájem médií a zájem náš, třeba si je i někdy přečteme.
Prvního září, po několika chladných nocích, objevilo se na stromech první žloutnoucí listí. Začal podzim.

08. 10. 2008

Zítra v 18.00

Pokud máte náladu a pokud se vše zdaří, tak zítra v 18.00 se můžeme vidět na besedě s Janem Balabánem, kterou uvádím pro vsetínskou knihovnu. Spisovatele snad není zapotřebí příliš představovat. A pokud se vám právě nechce číst, můžete si poslechnout autorovo čtení povídky Sémantická pole, kterou jsme v Aluzi 1/2007.

07. 10. 2008

Mlha

19. 09. 2008

Vzpomínka na slunné dny

13. 09. 2008

Z dopisů Stanislava Vodičky Petru Holmanovi

Právě jsme vydali ve spolupráci s obcí Tasov drobnou publikaci Z dopisů Stanislava Vodičky Petru Holmanovi (1973-1982). Kniha, která zachycuje historii vzniku jednoho přátelství, pravděpodobně zaujme především literární historiky. Vydalo nakladatelství Dalibora Maliny v nákladu 350 kusů (ISBN 978-80-903890-2-1).
Související: http://www.rozhlas.cz/vltava/literatura/_zprava/353619

11. 09. 2008

Kniha k 700. výročí od první písemné zmínky o Vsetínu

Tak včera byla data konečně odeslána do tiskárny. O jednu noční můru míň. Více informací najdete ve zprávě: Chystají se edice unikátních knih o Vsetínu. Jako jeden z redaktorů a spoluautorů fotografií jen doplňuji, že obsáhlejší kniha o historii tohoto města dosud nevznikla. Fotografie některých z autorů fotografií v knize naleznete na stránkách vsetínského fotoklubu: Zdeněk Hartinger, Robert Novosad, Milan Ošťádal.

01. 09. 2008

Okem uprostřed žízně

27. 08. 2008

Fórum: dvakrát do jedné řeky

Jednou to tu již před léty bylo. Uvidíme jak se zadaří tentokrát. Důvodů k jeho založení je několik. Přece jen se čas od času najde někdo, kdo má chuť něco sdělit k literatuře. A i když jsou jiná místa, třeba bude chtít připojit svůj vzkaz i zde. Druhým důvodem je skutečnost, že mám licenci k modulu fóra pro ExpressionEngine, tak proč ji nevyužít a zároveň nedemonstrovat jeho možnosti. Takže na adrese http://kotrla.com/pmpro/index.php/forum najdete nově založené fórum. Rád přidám i jiná témata.

23. 08. 2008

Čeština pro ExpressioneEngine 1.6.4

Aktualizovaná čeština pro poslední verze ExpressionEngine 1.6.4, pro EE Fórum 2.1 a pro Multiple Site Manager 1.1 (umožňuje spravovat prezentaci na více doménách pomocí jedné instalace ExpressionEngine - není určen pro verzi EE Core). Češtiny si můžete stáhnout i na oficiálních stránkách ExpressionEngine.
EE není žádné ořezávátko, pro své prezentace ji používají např. MTV, Sony, BMG, atd. Díky hlavnímu vývojáři Ricku Ellisovi a jeho minulosti pak řada známých kapel a zpěváků zvučných jmen (např. mnou oblíbená Tori Amos).
Mám osobní zkušenost i s dalšími CMS. A podotýkám, že EE umí opravdu hodně, mohu srovnávat např. s pro nás na zakázku vyvíjeným firemním CMS, který stál opravdu hodně hodně ;). EE díky modulu pro vytváření formulářů a jejich exportu do CSV lze vlastně přizpůsobit pro většinu požadavků.
Českým uživatelům doporučuji pozornosti stránku Gabriela Schwardyho http://www.caleydon.com/expressionengine, zvláště pak jeho rozšíření CM Strange URL Interpreter a CM Template Editor.

czech_ee_164.zip
czech_forum_21.zip
czech_msm_11.zip

19. 08. 2008

Kdo je autorem následujících veršů? (115)

Tak v této rubrice jsem naposledy zveřejnil něco před rokem a půl. Ne, že bych za dobu žádnou poezii nečetl, nebo ji zcela zanedbával. Pravda, možná ji už není tolik, jako kdysi. Ale dnes ale dostal jsem sbírku, na kterou jsem se těšil. Voní novotou. Střídmá úprava, střídmé provedení. Takže troufnete si? Kdo je autorem následující básně? Nápověda: ač to mnohdy tak nevypadá a klame činy a slovem, přece je jedním z nejduchovnějších českých básníků současnosti.
A pokud se vám hádat nechce, také se nic neděje. Já bych asi také neuhodl. A když tak jméno se tu časem objeví.

A co o těch dalších?

Každý kterého potkávám
říká mi o těch
kteří mu umřeli
neumřeli mne
protože umřeli jemu
a to co umřeli mně
neumřeli jemu
jsme přátelé
takže ti co umřeli jemu
mně umřeli
i jemu

Nechci mít přátelé
proč skrze ně miláčci moji
umírají mně

15. 08. 2008

Z bloku 03: Binární světlo, binární tma

Sloupek vyšel v Tvaru č. 13 (27.06.2008)

Svou malou měrou se podílím na vydávání Aluze (http://aluze.cz), revue pro literaturu, filozofii a jiné, o kterém pravděpodobně část čtenářů Tvaru minimálně zaslechla. V loňském roce došlo k drobné metamorfóze. Její tištěná podoba zanikla a nyní vychází jen v elektronické podobě. Okolnosti, které k tomuto rozhodnutí vedly, ponechávám stranou. Zároveň se podílím na vydávání literárního časopisu Texty, který se snaží, v loňském roce pravda trochu méně úspěšně, o čtvrtletní periodicitu. V tištěné podobě vychází dvanáct let, na internetu let deset. Rád a od začátku čtu Dobrou adresu, časopis vycházející od svého vzniku pouze v elektronické podobě na internetu. Některá čísla byla povedená, některá méně, tak jako ostatně u všech ostatních. Ale jejich recepce byla a je bídná. Zatímco nová čísla tištěných časopisů se celkem pravidelně vyskytují v telegrafických recenzích, tady tomu tak není. Někdy je to škoda, jako v případě Wagonu a jeho čísla věnovaného experimentální poezii.
A zas na to přišla v hospodě řeč. Kde jinde se taky za těchto horkých dnů ještě dokáže řeč utrhnout od úst? Zda má publikování na internetu vůbec smysl a zda vůbec takto zveřejňované věci mají své čtenáře. Souběžně, byť v trochu jiné podobě a souvislostech, pak byl mi stejný dotaz položen na internetu. Otázka, okolo které se v myšlenkách sám často ometám. Osobně mne, též díky výše uvedenému, samozřejmě zajímá zda jsou takto zveřejňované texty čteny. A zadruhé, zajímá mne, za jak dlouho je bude moci někdo vůbec číst.
Ryze prakticky jsem k internetovému publikování lehce skeptický a stoupající počty návštěvníků automaticky nepovažuji za čtenáře textů. Uvedu zde jeden příklad z poslední doby, který by ve své tištěné podobě zcela jistě zaznamenal nějaký ohlas. Tímto pokusem bylo postupné vydávání básnické sbírky Nehybnost básníka VK na stejnojmenném a pro tento účel původně založeném blogu (http://nehybnost.blogspot.com). Jako zkušený redaktor a editor zná a pracuje s kompozicí literárního díla. Do zveřejnění se nepustil bez rozmyslu a řekl bych, že ani odmítnutí literárních redakcí se bát nemusel. Ostatně, stačí si přečíst přípis z pondělí 28. srpna 2006. Nekopíruje tedy cestu mnohých začínajících autorů, kteří zašlou jednu dvě básně na některý z literárních serverů a vyburcováni ohlasem, aby pak napsali rychle další. Bude zajímavé sledovat, jakými proměnami sbírka ještě projde a jaký bude její finální tvar, bude-li někdy vydána. A nyní je jedno, zda fyzicky, nebo zda v některém z obvyklých formátů elektronických knih. Snad se nebude jednat jen o záležitost pro textology. A přesto, ohlas na tento počin jsem nezaznamenal takřka žádný.
Všichni tvůrci slovesných děl v době možnosti snadného elektronického publikování stojí před novým zápasem o formu a tvar literárního díla. Na jedné straně se hranice otevírají (vizualita, metatextovost), na straně druhé se svírají (minimálně mizí taktilní prožitek a staletími ověřená ergonomie knihy také nebyla dosud překonána). Tolik potřebná role redaktora se mnohdy zcela vytratila. Nejdůležitějším prvkem zůstává autorova soudnost a autocenzura.
Jsem lehce skeptický i k tomu, zda si bude moci někdo přečíst díla publikovaná nyní jen v elektronické verzi. Když jsem se s odstupem patnácti let začal zbavovat některých ročníků novin, pro které už nebylo místa, bylo z vlastní vůle. Podotýkám, že papíru, na kterém byly vytištěny, tato poměrně krátká doba nijak neublížila. Jak jsem již řekl, mám rád třeba Dobrou adresu. Mám všechna ta čísla pěkně uložená v adresářích po ročnících, protože až třeba dojdou peníze a stránka bude vypnuta, co pak? Má Dobrá adresa zmizet nadobro? Starší ročníky mám vypálené na CD-ROM, protože před lety byly ty hard disky přece jenom menší. No, teda spíš měl jsem. Nedávno jsem dal CD-ROM do mechaniky. A nic, jen hučení a šustot. Prostor pro nadávky. Ale nadával jsem celkem málo, mám ještě zálohu na disku a taky si to můžu (zatím) znovu stáhnout. Ale podstatné je, že bity a magabity, mne opustily bez mého vlastního rozhodnutí. Vzpomínám na povodně. Několik dní nešla elektrika, a když pak zprovoznili vojenskou centrálu, tak jela aspoň čerpadla vodovodu. Počítač nejel. Žárovky nesvítily. Ale knížky se číst daly. Přes den, večer při svíčce. Mám obavu, že nově vzniklá díla, pokud vyjdou jen v podobě elektronické, si za pár let spíš nepřečteme. Ale to nic, tvůrce to zatím neodradilo.