[pak] Poznámkový blok Pavla Kotrly

Čtenář poezie: Radek Štěpánek

2010-07-30T04:05:12+01:00

S poezií Radka Štěpánka jste se sice mohli seznámit i v loňském letním čísle Textů 48, ale nyní můžete sáhnout po jeho prvotině Soudný potok, která vyšla v edici Srdeční výdej. Neuděláte chybu.

VIII
Tak hladový
jako červená srpnová země
volám ženu a přijde déšť
Jen steče a roztrhne mě
další jizvou
dalším úsměvem

Související:
Nejen o rybách - recenze Jakuba Grombíře na Kulturních novinách

Moje oblíbená tisková barva?

2010-07-29T19:06:30+01:00

Pokud nepočítám černou a její odstíny, tak tato: Pantone 185. Asi si ji dám jako profilovou na Facebook. Poslední dobou se tam stejně všichni ztrácí :)

Aluze 1/2010

2010-07-26T19:22:01+01:00

Nové číslo revue Aluze najdete na adrese http://aluze.cz

Obsah čísla:

Poezie
Saša Skenderija: Ithaka po deseti letech

Próza
Arthur Shearly Cripps: Starý bojovník v novém světle

Rozhovor
John V. Knapp: Rozhovor s profesorem Geraldem Graffem

Studie
Gerald Graff: Pseudopolitika interpretace
Radek Malý - Fuga smrti Paula Celana v překladech do češtiny
Erik Gilk: Svědectví o vítězství tvora Arjeha
Adin Ljuca: Český guláš o bosenském maglajzu

Recenze
Petr Hruška, Ivan Wernisch: Byl jednou jeden svět (rec. Martin Lukáš)
Jaroslav Chobot: Modelové porno-lesy (pozdních faunů) (rec. Filip Mikuš)
Miroslav Červenka: Záznamník (rec. Petr Plecháč)
Miroslav Červenka: Záznamník (rec. František A. Podhajský)
Robert Perišić: Děs a velký výdaje (rec. Matěj Martinčák)
Tatjana Gromača: Černoch (rec. Lenka Krausová)
Zofia Mitoseková: Teorie literatury. Historický přehled (rec. Roman Kanda)
Petr Szczepanik: Konzervy se slovy. Počátky zvukového filmu a česká mediální kultura 30. let (rec. Ondřej Šír)
Jiří Špička: Petrarca: Homo politicus. Politika v životě a díle Franceska Petrarky (rec. Daniel Špelda)
Linda Piknerová: Botswana (rec. Jeroným Boháček)

Glosa
Jaroslav Peregrin: Politizace rozumu, nebo jeho depolitizace?

Archiválie
Petr Holman: Březiniana II

Na hřbetě delfína

2010-07-25T18:47:11+01:00

psáno pro Host 6/2010

Portfolio ruských literárních časopisů mne asi nikdy nepřestane udivovat, ostatně základní přehled sami můžete získat na serveru Журнальный зал, který přináší informace o některých z nich a který je zároveň jejich virtuálním archivem. Je to stále velká země…
Když legendární básník Arión z Méthymny vezen na hřbetě delfína přirazil ke břehu, zcela jistě nemohl tušit, že jeho jménem bude nazván ruský časopis věnovaný poezii. Pro mne však zůstává Arion především jedním z prvních „nových časopisů“ — vychází od roku 1994 —, které jsem držel v ruce v tištěné podobě a ke kterému se čas od času dostanu. Jeho stránky pro mne představují jeden z mála příkladů, kde typografická podoba tištěného periodika ovlivnila i výslednou tvář webu a plně s ním koresponduje. Tytéž grafické prvky, tatáž barevnost s využitím typicky oranžové barvy. Člověk má hned pocit, že je doma. Příjemný retrostyl, ve kterém jsou stránky časopisu i časopis sám navrženy, je mi sympatický.
Na stránkách časopisu se setkáte nejen s verši, ale přináší také portréty básníků, monografie, kritické recenze, neznámé básně a dokumenty, věnuje se historii ruské poezie. Jeho web pak informuje o aktuálním dění, přináší fotografie.
V Arionu se tak objevila řada slavných jmen (Jevgenij Jevtušenko, Jevgenij Rejn, Lev Rubinštejn, Bachyt Kenžejev, Andrej Vozněsenskij), nezůstal však uzavřen ani autorům novým, jako je třeba můj oblíbený minimalista Michail Baru. Tedy nejširší spektrum osobností, od autorů domácích až po emigranty, od doyenů po generaci nejmladší. I v české literatuře vlastně existoval podobný časopis s podobnými ambicemi, a to Psí víno v prvních ročnících pod vedením Jaroslava Kovandy. Arion se prozatím úspěšně vyhýbá uzavřenosti, závislosti na jedné básnické skupině, daří se mu zachycovat jak rozmanitost, tak i vývoj ruské poezie. Kromě toho, že je svědectvím o stále významném postavení básníků v ruské společnosti, se za dobu své existence stačil stát jedním z nejuznávanějších ruských literárních časopisů a jeho stránky jsou užitečným výchozím informačním bodem.

Inspirativní cesta časem (pro milovníky starých tisků)

2010-07-25T18:44:08+01:00

psáno pro Host 5/2010

Archive.org jsou jedny ze stránek, které jsou sice v obecném povědomí, ovšem nejsou příliš často využívány, nebo jen zčásti. Většina uživatelů je primárně využívá spíše jako stroj času, zobrazující historii internetových stránek v průběhu jejich existence. Mně se však osvědčily jako jeden z nejoblíbenějších zdrojů literatury. Přiznejme však, že převážně historické a cizojazyčné. Jedná o inspirativní zdroj především pro milovníky starých tisků. Jeho databáze je plněna především kanadskými a americkými univerzitami a knihovnami. Aspoň virtuálně si tak můžete prolistovat, případně přečíst knihy, ke kterým se jen tak nedostanete, například inkunábule či jiné tisky ukryté v dobře chráněných a víceméně nepřístupných depozitářích. Výbornou věcí je v tomto ohledu výběr kurátora zobrazovaný na titulní straně. Výhodu představuje také skutečnost, že zveřejněné knihy a dokumenty nemusíte stahovat třeba z poněkud problematického úložiště Google Books. Úsporu času přestavuje také možnost výběru mezi různými formáty, obzvláště pro technicky méně zdatné uživatele, které lze asi těžko nutit ke konverzi souborů z DJVU do PDF, případně k vytváření publikací EPUB. Pravda, v některých případech má před sebou digitalizace ještě dlouhou cestu a automatické rozeznávání textů pomocí OCR je obzvláště u jiných jazyků než angličtiny stále trochu oříšek, zvláště pokud se jedná pouze o automatickou konverzi bez ručních korektur. Ale i přes tyto zmíněné nedostatky najdeme na Archive.org tiskoviny, které udělají radost i českému čtenáři. Kde jinde se jednoduše dostat například k Dyrynkově Krásné knize a její technické úpravě než zde? Není těchto dokumentů prozatím mnoho, ostatně snad i proto nepatřím mezi horoucí zastánce sedmdesátiletého trvání autorských práv. Kramerius a Manuscriptorium jsou ve své nabídce stále nedostižní, ale tento zdroj je vhodně doplňuje. Přestože Archive.org nabízí i zvukové soubory, u knih je nenaleznete. Pokud vaše čtečka audio podporuje, můžete si je například stáhnout spíše na LibriVox, kde se nachází zvolna rostoucí knihovna titulů vydaných před rokem 1923 ve formátech MP3 a OGG.

Texty 51

2010-07-19T19:00:25+01:00

Texty 51 jsou venku. Zde je můžete stahovat v PDF: http://texty.kotrla.com/pdf/texty_51.pdf

úvodník
Pavel Kotrla: Bylo jaro

próza
Pavol Ičo: Jaskyňa smrti
Petr Hruška: Z románu Karavana
Martin Müller: Nemusíte si nic koupit
Lukáš Mano: Korytnačka Bibka

poezie
Yveta Shanfeldova
Ondřej Hložek
Pavel Kotrla

překlady
John Toshack
Vadim Kalinin

rozhovor
Martin Škabraha: Rozhovor s Petrem Gajdošíkem o bývalých andělech

recenze
Martin Lukáš: Rafinovaně prostá výpověď dospívající dívky
Zuzana Kůrová: Vilné víly verše vily

Vyšebrodský klášter

2010-07-06T19:43:25+01:00

Víkend na jihu.

http://www.klastervyssibrod.cz/

Svérázná oslava Máchova výročí ve vsetínském muzeu

2010-06-23T18:17:03+01:00

Ano, vypadá to tak, že v letošním roce lze očekávat příspěvky k Máchovu výročí z nejrůznějších a neočekávaných stran.
Aspoň to zatím vypadá tak, že u tohoto známého tvůrce oxmoronů se inspirovali i na Vsetíně, potažmo Zlíně (zřizovatel). Kupodivu ne v knihovně, jak by se dalo očekávat, ale v muzeu.
To mění svůj dosud oficiální (a kostrbatý) název (o novém hnusném logu nemluvě) Muzeum regionu Valašsko na Muzeum budoucnosti Vsetín. Muzeum má, podle krátké definice ze Slovníku spisovné češtiny, shromažďovat a trvale vystavovat sbírky předmětů. Budoucnost - čas, který nastane. Furt nad tím přemýšlím a nejde mi to z hlavy. Nějak jsem se na tom zasekl. Ale jako čtenář sci-fi se na tato budoucí setkání těším.
Prostě takový typický prasopes. Aneb: když jsem šel kolem, tak ten srnec na pekáči štěkal.

Zlínský kraj chce zmodernizovat Muzeum regionu Valašska do Muzea budoucnosti Vsetín

Ostravská Bílá kniha

2010-06-18T04:00:03+01:00

Nejsem městský typ. Prahu rád nemám, Olomouc mi k srdci příliš nepřirostla, ostaními sídly jen projíždím, maloměsta nepočítám. Možná tak ještě z mého pohledu toleruju venkovsky rustikální Brno. Nakonec je (či spíše byla) Ostrava asi jediné velké město, se kterým jsem byl ochoten se smířit (Amsterodam tu nemáme). Asi hlavně díky tomu, že neměla skutečné centrum, že vznikla z center několika. Nicméně, její rozervanost a rozpolcenost devádesátých let je asi pryč, noční toulky s kumpány asi taky (básník a movinář Ivan Motýl byl výborný a znalý průvodce). Ale i tak jsem se zaradoval, že konečně mám už pár týdnů v tištěné podobě ostravskou Bílou knihu (17 příběhů z ostravské kulturní historie). Čekal jsem na ni dlouho. Těšil se.
Vyšla jen díky tomu, že Ostrava kandiduje na titul Evropské hlavní město kultury pro rok 2015.

Nevím, co je to za úchylku dávat knihám až tak příliš často titul Bílá kniha, když bílých v nich bývá pramálo. Aktuální znění hesla říká: Bílá kniha je autoritativní zpráva, která provádí řešení problémů či nastiňuje jejich řešení.
Nemám dojem, že zrovna v tomto případě by bylo řešení nastíněno. Spíše se jedná o historický přehled a konstatování aktuálního stavu. Což teda postačuje, jen to trochu mate.
Různost a mnohost pohledů na Ostravu je potěšující. Rozsah a bohatá obrazová vybava publikace také. Z knihy prostě mám radost. Dá se přečíst od začátku do konce,

Kdo toužíte po delší recenzi, nakoukněte do Tvaru, kde najdete text Vladimíra Novotného. Ano je i o knize. Ale tak nějak skoro víc i o Plzni, se kterou je spojen a která usiluje o stejný titul. Ale to je zas jiná pohádka.

Související:
Vilém Faltýnek: Bílá kniha o "černém městě" Ostravě

Alternativa?

2010-05-25T20:55:22+01:00

Před několika týdny se odmlčelo mé oblíbené internetové rádio Woxy. Tedy jen jeho internetový stream. Signál tady v kopcích není ideální, a tak příjem je poněkud omezený. Tedy pokud nepočítám satelit, mít stále puštěný počítač kvůli last.fm se mi taky nechce. Vltavu celý den nevydržím. Tak hledal jsem hledal a nakonec opět skončil u Proglasu. Je to trochu zarážející, ale opravdu jedinou vzduchem dostupnou alternativou a alternativní zůstává katolické rádio. Marně totiž přemýšlím, kde jinde znějí Květy, Jarret, FruFru, Burian atd., kde neznějí pouze dokola papouškované svodky agenturního zpravodajství. Tady na tom rádiu naštěstí ten lidský prvek ještě nevymizel.
Ostatně v této souvislosti je zajímavý také příspěvek Jakuba Patočky, který je sice v rovině politické, nicméně odkazuje k podobnému: Proč by letos měli zelení volit lidovce. Katolictví (tedy tady spíš lidovectví) opět jako možná alternativa.