Ostravská Bílá kniha

Nejsem městský typ. Prahu rád nemám, Olomouc mi k srdci příliš nepřirostla, ostaními sídly jen projíždím, maloměsta nepočítám. Možná tak ještě z mého pohledu toleruju venkovsky rustikální Brno. Nakonec je (či spíše byla) Ostrava asi jediné velké město, se kterým jsem byl ochoten se smířit (Amsterodam tu nemáme). Asi hlavně díky tomu, že neměla skutečné centrum, že vznikla z center několika. Nicméně, její rozervanost a rozpolcenost devádesátých let je asi pryč, noční toulky s kumpány asi taky (básník a movinář Ivan Motýl byl výborný a znalý průvodce). Ale i tak jsem se zaradoval, že konečně mám už pár týdnů v tištěné podobě ostravskou Bílou knihu (17 příběhů z ostravské kulturní historie). Čekal jsem na ni dlouho. Těšil se.
Vyšla jen díky tomu, že Ostrava kandiduje na titul Evropské hlavní město kultury pro rok 2015.

Nevím, co je to za úchylku dávat knihám až tak příliš často titul Bílá kniha, když bílých v nich bývá pramálo. Aktuální znění hesla říká: Bílá kniha je autoritativní zpráva, která provádí řešení problémů či nastiňuje jejich řešení.
Nemám dojem, že zrovna v tomto případě by bylo řešení nastíněno. Spíše se jedná o historický přehled a konstatování aktuálního stavu. Což teda postačuje, jen to trochu mate.
Různost a mnohost pohledů na Ostravu je potěšující. Rozsah a bohatá obrazová vybava publikace také. Z knihy prostě mám radost. Dá se přečíst od začátku do konce,

Kdo toužíte po delší recenzi, nakoukněte do Tvaru, kde najdete text Vladimíra Novotného. Ano je i o knize. Ale tak nějak skoro víc i o Plzni, se kterou je spojen a která usiluje o stejný titul. Ale to je zas jiná pohádka.

Související:
Vilém Faltýnek: Bílá kniha o „černém městě“ Ostravě