Z bloku 03: Binární světlo, binární tma

Sloupek vyšel v Tvaru č. 13 (27.06.2008)

Svou malou měrou se podílím na vydávání Aluze (http://aluze.cz), revue pro literaturu, filozofii a jiné, o kterém pravděpodobně část čtenářů Tvaru minimálně zaslechla. V loňském roce došlo k drobné metamorfóze. Její tištěná podoba zanikla a nyní vychází jen v elektronické podobě. Okolnosti, které k tomuto rozhodnutí vedly, ponechávám stranou. Zároveň se podílím na vydávání literárního časopisu Texty, který se snaží, v loňském roce pravda trochu méně úspěšně, o čtvrtletní periodicitu. V tištěné podobě vychází dvanáct let, na internetu let deset. Rád a od začátku čtu Dobrou adresu, časopis vycházející od svého vzniku pouze v elektronické podobě na internetu. Některá čísla byla povedená, některá méně, tak jako ostatně u všech ostatních. Ale jejich recepce byla a je bídná. Zatímco nová čísla tištěných časopisů se celkem pravidelně vyskytují v telegrafických recenzích, tady tomu tak není. Někdy je to škoda, jako v případě Wagonu a jeho čísla věnovaného experimentální poezii.
A zas na to přišla v hospodě řeč. Kde jinde se taky za těchto horkých dnů ještě dokáže řeč utrhnout od úst? Zda má publikování na internetu vůbec smysl a zda vůbec takto zveřejňované věci mají své čtenáře. Souběžně, byť v trochu jiné podobě a souvislostech, pak byl mi stejný dotaz položen na internetu. Otázka, okolo které se v myšlenkách sám často ometám. Osobně mne, též díky výše uvedenému, samozřejmě zajímá zda jsou takto zveřejňované texty čteny. A zadruhé, zajímá mne, za jak dlouho je bude moci někdo vůbec číst.
Ryze prakticky jsem k internetovému publikování lehce skeptický a stoupající počty návštěvníků automaticky nepovažuji za čtenáře textů. Uvedu zde jeden příklad z poslední doby, který by ve své tištěné podobě zcela jistě zaznamenal nějaký ohlas. Tímto pokusem bylo postupné vydávání básnické sbírky Nehybnost básníka VK na stejnojmenném a pro tento účel původně založeném blogu (http://nehybnost.blogspot.com). Jako zkušený redaktor a editor zná a pracuje s kompozicí literárního díla. Do zveřejnění se nepustil bez rozmyslu a řekl bych, že ani odmítnutí literárních redakcí se bát nemusel. Ostatně, stačí si přečíst přípis z pondělí 28. srpna 2006. Nekopíruje tedy cestu mnohých začínajících autorů, kteří zašlou jednu dvě básně na některý z literárních serverů a vyburcováni ohlasem, aby pak napsali rychle další. Bude zajímavé sledovat, jakými proměnami sbírka ještě projde a jaký bude její finální tvar, bude-li někdy vydána. A nyní je jedno, zda fyzicky, nebo zda v některém z obvyklých formátů elektronických knih. Snad se nebude jednat jen o záležitost pro textology. A přesto, ohlas na tento počin jsem nezaznamenal takřka žádný.
Všichni tvůrci slovesných děl v době možnosti snadného elektronického publikování stojí před novým zápasem o formu a tvar literárního díla. Na jedné straně se hranice otevírají (vizualita, metatextovost), na straně druhé se svírají (minimálně mizí taktilní prožitek a staletími ověřená ergonomie knihy také nebyla dosud překonána). Tolik potřebná role redaktora se mnohdy zcela vytratila. Nejdůležitějším prvkem zůstává autorova soudnost a autocenzura.
Jsem lehce skeptický i k tomu, zda si bude moci někdo přečíst díla publikovaná nyní jen v elektronické verzi. Když jsem se s odstupem patnácti let začal zbavovat některých ročníků novin, pro které už nebylo místa, bylo z vlastní vůle. Podotýkám, že papíru, na kterém byly vytištěny, tato poměrně krátká doba nijak neublížila. Jak jsem již řekl, mám rád třeba Dobrou adresu. Mám všechna ta čísla pěkně uložená v adresářích po ročnících, protože až třeba dojdou peníze a stránka bude vypnuta, co pak? Má Dobrá adresa zmizet nadobro? Starší ročníky mám vypálené na CD-ROM, protože před lety byly ty hard disky přece jenom menší. No, teda spíš měl jsem. Nedávno jsem dal CD-ROM do mechaniky. A nic, jen hučení a šustot. Prostor pro nadávky. Ale nadával jsem celkem málo, mám ještě zálohu na disku a taky si to můžu (zatím) znovu stáhnout. Ale podstatné je, že bity a magabity, mne opustily bez mého vlastního rozhodnutí. Vzpomínám na povodně. Několik dní nešla elektrika, a když pak zprovoznili vojenskou centrálu, tak jela aspoň čerpadla vodovodu. Počítač nejel. Žárovky nesvítily. Ale knížky se číst daly. Přes den, večer při svíčce. Mám obavu, že nově vzniklá díla, pokud vyjdou jen v podobě elektronické, si za pár let spíš nepřečteme. Ale to nic, tvůrce to zatím neodradilo.