Poprázdninový Tvar prozatím svými čísly potěšil:
a) slibovanou knižní přílohou, kterou je básnická sbírka Ondřeje Macury Indicie
b) číslem 15/2007, které přineslo velmi pěknou studii o (ne)možnostech překladů z čínštiny a studii o ohlasech asijské poezie v díle Jana Skácela.
Bohužel Macurova sbírka, kterou tvoří dvě rozsáhlejší skladny Beethoven a Indicie a které nevím, zda se k ní dostane i někdo jiný, než předplatitelé Tvaru, není tak zcela moje krevní skupina. Pro mne se jedná o poezii až příliš pohlcenou v literatuře samé. Přesto se tu najdou pěkné pasáže, viz ukázka ze skladby Indicie:
IV.
Cikády v piniových hájích,
malé kamenité cesty,
kráčet směrem k Dykovu pommníku,
pak sestoupit k moři,
cestičkou doleva, kdyby se vydal,
k malému hřbitovu by došel,
houstne tam ticho, jen cvrkot hmyzu, stín.
/Dubrovnické uličky s rozvěšeným prádlem,
kde Gundulić se nedočkal své vlády,
talíř škeblí, bílý chléb a sklenka vína…/
Nalézt krásu a moudrost,
stejně ho semelou do žrádla kravám,
nalézt krásu a moudrost,
i v hlemýždi, jenž zdobí čerstvý salát,
i v slimáku, jenž na houbě se plazí,
i v písních, které zpívá orangutan noci.
vždyť Čechové jsou národ dobrý,
řekl si, vylezl z vany, sám sebe uložil
do měkkého tepla tichých plyšáků,
pozoroval se jak mapu turista.
Zčernale zaklapl oči.
Viktor Dyk rozsvítil a vešel do záře,
„Tak to je to moře, to skutečné moře?“
zdravim, zaujalo mě jak jasne a pravdive jsi formuloval svou předposlední větu. O. Macuru znám už 4 roky a můžu s klidem tvrdit, že nejen jeho Indicie, ale i on sám je do literatury pohlcen zcela. Při čtení jeho prvotiny jsem si připada jako u maturity z českého jazyka, při otázce průřez světovou literaturou… Nutno mu však nechat, že některé slovní obraty jsou vydařené.