Jeden z mých oblíbených autorů (24. 5. 1940 – 28. 1. 1996). Některými jeho básněmi jsem fascinován. Mám je rád hlavně v originále, ale doposud jsem nenalezl odvahu je přeložit. Proto nabízím verše z knihy Římské elegie, které letos v zrcadlovém dvojjazyčném vydání vydalo malé nakladatelství Opus – Kristina Mědílková. Báseň přeložila Maita Arnautová, která je i autorkou doslovu. Kniha je to moc pěkná, ale 128 Kč za 36 stran se mi přece jenom zdá hodně.
VII.
V těchto úzkých ulicích, kde už pouhá
myšlenky, byť jen na sebe, musí uvíznout, v zauzlených
závitech mozku, co světem už hezky dlouho
se nezaobírá, kde tu vzrušen, tu vysílený
měříš botama fora a náměstí, od kostela
k jinému kostelu, od kašny k další kašně
– tak jehla šustící po desce úplně zapomněla,
že má zastavit uprostřed – tady ti nepřijde zvláštní
smířit se s poslední, dost ubohou dávkou
let, co zbývají, s tím, jak ta prožitá spějí
k dokonalosti, dokonce k něčemu jako
celistvost. Zvuk, kterým rozeznějí
podrážky dlažbu, toť árie, která slaví
spojení časů, velebná antifona
minulých v ústrety příštím. A to je ten pravý
Caruso pro psa, co utekl z gramofonu.