PAVEL KOTRLA
Poezii Pavla Kotrly dominují živly, zejména pak voda moří a vítr, které jsou zprvu v kontrastu k lidskému tkvění, aby je postupem doby na nejvnitřnější úrovni strhly s sebou a spojily se s ním v dynamický proud. Živly svým konstantním vanutím a příbojem narážejí na strnulost bytí, aby ho navrátily tam, kde bývalo, dokud měly sny a potřeba dobrodružství klíčové slovo. K vnímání každodenních okamžiků v neustálém napětí, dialogu se sebou a všudypřítomnou prudkostí možnosti. K pocitům, které trvají, i když se proměnil běh času a vnější okolnosti, protože jsou v nás trvale přítomné. Nejen jako připomínka obtížně dosažitelného, ale jako provokativní výzva, nutnost, aby naše lidství zůstalo živoucí, a tedy nepřestávalo zápasit o každé nadechnutí nad hladinou.
TEREZA BÍNOVÁ
Tereza Bínová, pozoruhodná básnířka, která se vydává nevšedními cestami poezie. Své první dvě sbírky originálně utvořila z „vypůjčené“ materie – sbírku „Souborná zkouška“ sestavila podle předem stanovených pravidel ze studijních skript a sbírku „Pan Bína“ ze zkazek o svém dědečkovi. Třetí sbírka „Mezera je prázdné místo“ se k žádné předem vytyčené metodě nehlásí, přesto je na první pohled promyšleně vystavěná. Tereza Bínová v ní dokáže soustředěně zkoumat jediný okamžik, všímat si zdánlivě nenápadných gest, nespatřených věcí a jevů, prázdných míst, okamžiků předtím a potom. Staví každou báseň na nějakém principu, na kontrastu, řetězení, v litanickém opakování určitých slov, s čímž často koresponduje i zvláštní grafické uspořádání. Každé slovo jako by si v jejích básních říkalo o samostatnou pozornost. To vše v podstatě za absence osobní roviny a citového zaujetí. Tak vznikla jedinečná poezie, která nemá na české literární scéně obdoby.
RADEK ŠTĚPÁNEK
Básník, redaktor, otec, environmentalista, rybář, pořadatel. Pochází z Prachatic, vystudoval Katedru environmentálních studií na Fakultě sociálních studií MUNI v Brně, kde také nyní s rodinou žije. S Vojtěchem Kučerou pořádá setkání básníků Děkujeme za vaše básně. Z jeho 9 vydaných knih namátkou jmenujme sbírky Srdeční výdej, Krajky Pagu, Hic sunt Homines, bibliofilii pod Adolescentem Aleše Kauera Přeletět nad Bezdreví a nejnovější Vichřice. Jeho poezie je neoddělitelně srostlá s přírodními jevy, které nepopisuje a neobdivuje jako krajinář z 19. století, naopak vystihuje jejich podstatu v kontextu věčnosti a osudu člověka a jednotlivých lidí. Skrze přírodu vyznává svoji lásku, vztahuje se ke svým osobním strachům a strachu o životní prostředí obecně. Přes ně dokáže beziluzivností s čtenářem hodit o zem i vyzvednout do nebe, alespoň na chvilku, ať je možno se nadechnout.