Sloupky pro Tvar

Z bloku 07: Bílá

Sloupek vyšel v loňském posledním Tvaru č. 21. Tímto sloupkem končí jeho pravidelné publikování, ale přislíbil jsem nepravidelně. 😉 Ale kde není bič uzávěrky…

Podle statistik jsme stále zdravější a dožíváme se stále delšího věku. Říkám si, zda to nějak souvisí s tím, že stále méně čteme. Navíc výzkumy uvádí, že čeští studenti jsou v tomto ještě o něco horší, než je evropský průměr. Pokud by zde přece jenom nějaká souvislost byla, pak nás může těšit, že mladší generace mají velkou šanci dožít se relativně vysokého věku. Tedy méně se čte literatura zpravidla čtená čtenáři Tvaru. Různých reklamních sdělení se tato skutečnost netýká. Za literaturu je považovat nelze, byť někdy člověk váhá, kde a odkud se za svérázným sdělením vynoří podpis dadaistického nebo surrealistického básníka. Možná velká konzumace písmenek škodí zdraví. A jak nám reklamy, které ještě přelouskat dovedeme, plné krásných retušovaných lidí a retušovaných světů, ukazují, člověk musí vypadat zdravě. Doba si to žádá. Nejlépe pokud máme ještě ústa roztažená v nepřirozeném šklebu a cení zuby. Ovšem ty je nutné mít bílé, nejlépe peroxidově.
Snad je to tou fascinací bílou. Barvou, která je vlastně tak trochu bez barvy, byť bezbarvá není. Možná štěstí, že na rozdíl od Eskymáků dokážeme rozpoznat jen pár jejích odstínů. Já však nedávno zahlédl jinou bílou. Vylezl jsem na kopec, stativ přes rameno, batoh se zrcadlovkou a objektivy na zádech. Dole nebylo vidět nic. Slezl jsem z doprostřed louky a kromě mokrých nohou jsem žádnou změnu nezpozoroval. Shodil jsem výbavu z ramen, s nadbytečnými kily to bohužel udělat nešlo, a upocený pozoroval bílé moře pod sebou. Údolí dál spalo utopeno v mlze a jen místy vystupovaly vršky. Kdyby měl věž, možná by vystupovala i ona. Ale on žádnou nemá, ten starý dřevěný toleranční kostel se hřbitovem, kde jako farář působil Jan Karafiát. Spolu s takřka zapomenutým básníkem a překladatelem Bartošem Vlčkem, souputník Jiřího Wolkera a expresionistické Literární skupiny, je mi druhým geograficky nejbližším spisovatelem. A tak si kostel dřímal s celou dědinou někde dole pode mnou a čekal, až vítr mlhu rozfouká a slunce, tu o pár metrů výš už dávno svítící a za zády mi ozařující také vrcholek Radhoště se sousoším dalších valašských spisovatelů, Cyrila a Metoděje, osuší jeho tmavé stěny. Svým způsobem bukolická idylka, dokreslovaná i na posledních zbytcích trávy pasoucími se kravami a býky, podivně huňatými a evidentně otužilejšími než hovězí mého dětství. Seděl jsem a čekal, času bylo dost. Jak se ukázalo, tak jen relativně. Po dvou hodinách, nebo možná po věčnosti, byla mlha tam, kde byla, to je pořád na svém místě. Nepropustná mléčná polévka pomalu se převalující v tom velkém kotli údolí. Karafiát Broučky nenapsal zde na Velké Lhotě, během svého dlouholetého působení v tom právě utopeném kostele, ale na Valašsko si je už dovezl. Autorská práva Broučků později odkázal České církvi evangelické, která díky tomu mohla později vydat řadu knih jiných. Vznikala tu jiná jeho díla. Ale do historie kraje zapsal výrazně a dnes tu vede kopci naučná stezka s jeho jménem, po které můžete vyrazit po broučkových stopách.
A opět je tu ta vzpomínka na broučka, broučky a jejich „spali a spali“. Vždy v čase holých větví, v čase ještě předvánočním si na ně vzpomenu, a nejenom proto, že jsem kdysi hrál v jejich ochotnické divadelní adaptaci. Vzpomenu si i na to, že dosud žádné z filmových zpracování přece jenom nemá na předlohu a kniha zůstává knihou, se všemi přednostmi interpretace a fantazie. A říkám si, čím to, že tento příběh, který končí tak smutně, je tak oblíbený a že ze své oblíbenosti nic neztrácí ani dnes. Podobně jako Andersenovy pohádky. Včera na ten kopec napadl sníh, zářívá dodaleka. A bílá tu byla zas a krajem by mohla projet Ledová královna. Uvidíme, jaké bude jaro a kde budeme počítat rozkvetlé bílé chudobky.

Z bloku 07: Bílá Read More »

Z bloku 05: Prázdná místa na okraji

Sloupek vyšel v Tvaru č. 17 (16.10.2008). Ohlas pak v pondělníku Vladimíra Novotného Hrozí nám tisíce Špiritů?

Při brouzdání, které se mi v létě a na podzim podařilo naštěstí omezit na nejnutnější minimum, jsem narazil svého času na ruské stránky, které se věnovaly geografickému rozmístění spisovatelů v této rozsáhlé zemi. Stránky to byly jinak celkem o ničem, ale tento nápad mne zaujal. Jak by asi tak vypadala literární mapa České republiky? Těžko povědět, neznám v tuto chvíli nikoho, komu by se do této nimravé práce chtělo. A hlavně, jestli by to vůbec k něčemu bylo. Ale aspoň jsem si ji pokusil představit. Jestli by nebyla příliš děravá. Asi ne, píšících je hodně. Pokusil jsem se tedy představit si druhý případ. Literární mapu českých časopisů. Tady je to už zajímavější. Stačí si všimnout spíše řídnoucího seznamu na Portálu české literatury, kde i tak jsou některé tituly uváděny ze setrvačnosti, protože byť jejich konec nebyl nějak oficiálně oznámen, s jejich dalším číslem čtenáři už tak nějak dávno nepočítají. Box, Obrácená strana měsíce, Živel (proč ten je v seznamu literárních časopisů mi po jeho posledních číslech nějak uniká. Pokud zveřejněním povídky, pak mi tam chybí minimálně Playboy), – a možná mi unikly další). V této řídké mapě pak lépe vyniknou dvě silná centra (mají více než dva časopisy), pár center menších (dva a méně), která jsou kupodivu spíš na geografických okrajích republiky. A pak je tu spousta prázdného prostoru mezi nimi. Ano, je tu zpátky otázka periférií, teda jedna z těch, které se ke mně stále navrací jako ve vzteku zahazovaný bumerang. Naštěstí nejenom ke mně, jak je patrné například ze stránek http://www.periphery.cz, které se tomuto problému věnují sice z poněkud jiného pohledu, ale přináší řadu materiálů na toto téma.
Moderní doba a v ní žijící moderní člověk se vyznačují tím, že se bojí ticha, prázdných míst. Celosvětový úprk do center jen těžko vyváží několik jednotlivců z center prchajících. Prostor mezi centry řídne a vyprazdňuje se. Řekl bych, že i v literatuře vzniká dojem dobře známý z dálnice. Mezi výchozím bodem a bodem cíle není nic. Jen jednotvárná krajina lemovaná svodidly. Ale periferie možná nejsou tak zajímavé, jako prázdná místa mezi centry, které nejsou prostě nejsou periferií, jen si tak zejí jakýmsi prázdnem. Ale kde nic není, ani… A tak aspoň, že tu máme ty okraje. A literatura, nebo to, co chceme za literaturu považovat, se na okraji společenského zájmu ocitla a nějak stále dobře nevíme co s tím. Možná se stane celá literatura novým undergroundem (Ostatně Martin Pilař na svých stránkách ještě stále nabízí ke stažení svůj UNDERGROUND aneb Kapitoly o českém literárním undergroundu (http://www.martinpilar.cz/soubory/Underground.pdf))
Uvědomil jsem si to při čtení na těchto stránkách nedávno zveřejněného rozhovoru s Petrem A. Bílkem. Vzhledem k tomu, že mé kamarády rozhovor opravdu rozčertil, musel jsem si ho přečíst také, nejenom proto, abych si doplnil střípek do mozaiky, ale také proto, že jeho Akademická jatka publikovaná v letošní A2 č. 39, mne zaujala a v mnohém jsem autorovi musel dát zapravdu. Proto i mne svým způsobem rozhovor zarazil. Ještě že jsem dávno dostudoval, říkal jsem si. Sákryš, tolik skepse, to by odradilo asi i mne. Škoda že ta slova vychází z úst ředitele Ústavu české literatury a literární vědy FF UK, který by měl mít optimismus a víru v českou literaturu jako jeden z mála jaksi povinně. Taky kdo už jiný. Takto bych si asi připadal jako věřící v kostele, kde farářem je ateista. A to jsem si říkal, že s koncem tisíciletí je apokalyptickým vizím na chvíli konec. Padla další bašta 😉 Něco na tom, že jsme jeden z nejméně věřících národů světa asi bude.
Ale osobně mne zaujala z rozhovoru spíš jiná věta, ve které Petr A. Bílek vyjadřuje svou skepsi z toho, že v současné české poezii nejsou uchopitelné proudy a typologie. Proč by měly být? Pro mne je právě toto konstatování pastí literární vědy a obklopujícího akademického prostředí. Osobně mi stačí jednotlivci a jednotlivá díla. Na pojmenování je času dost. Proudy a typologie ke čtení a radosti ze čtení nepotřebuji. Možná proto také nemohu souhlasit s tím, že „poezie přestala fungovat jako literatura a stala se koníčkem exkluzivní komunity“.

Z bloku 05: Prázdná místa na okraji Read More »

Z bloku 04: Hořké konce léta

Sloupek vyšel v Tvaru č. 15 (18.09.2008)

Původně jsem chtěl zabrousit ke konkurenci a do oblasti designu a grafické úpravy, protože nové Psí víno, které se v průběhu léta objevilo, mne zastihlo nepřipraveného a překvapilo už při prvním pohledu. Nová, poněkud nesourodá a nahodilá úprava. Elegance úpravy Petra Palarčíka ta tam. Šéfredaktor a básník Petr Štengl na změny, ke kterým v důsledku ukončení spolupráce s autorem dosavadní grafické úpravy, který si dále nepřál používat jeho design, došlo, upozorňuje v editorialu a novou úpravu zdůvodňuje. Škoda, že se tu novou nepodařilo dotáhnout dál. Snad daň za šití rychlou jehlou, doufejme, že ještě projde evolucí. Ale stejně mi to nechtě připomnělo rozkol mezi pražskou ZOO a grafikem Michalem Cihlářem. Zajímalo by mne nakolik a kolik čtenářů Psího vína tato změna ovlivní. Já osobně si nějak znovu uvědomil spojené nádoby obsahu a formy.
Patřím ke generaci tzv. Husákových dětí (ten termín nemám rád, ale výstižnější mne bohužel nenapadá), ke generaci ve škole a ve společnosti vychovávané ke strachu z války a k pocitu neustálého ohrožení. Nerad vzpomínám na svým způsobem úchylného ředitele naší vesnické školy a učitele občanské nauky a tělesné výchovy v jedné osobě, který nás nutil znát zpaměti názvy snad všech imperialistických paktů, chystajících se každým okamžikem zaútočit proti nám a dalším zemím Varšavské smlouvy. A mnohé další kokotiny, kterých už mí vrstevníci, jak jsem později s údivem poznával, na jiných školách zůstali v druhé polovině let osmdesátých ušetřeni. Moc to žral a obrazy války a zkázy líčil opravdu barvitě a věrohodně, často za použití instruktážních filmů. Ale znovu jsem si na něj vzpomněl koncem léta, jehož poslední dny jsem já i my prožili uprostřed války. Naštěstí jen obrazně. Válečný konflikt v Gruzii byl najednou přítomný všude, ve všech médiích, v hovorech lidí, před ukradenými ideály olympiády. Marně jsem při té příležitosti pátral, co vlastně z gruzínské literatury znám a jestli jsem z ní vůbec něco četl. Mlhavě mne napadla jen robinsonáda Zajatci pardálí soutěsky a v hlavě se vybavil její fialový obal z edice KOD. Ta u mne v dětských letech nemohla nesoutěžit s edicí Karavana a verneovkami. Chyba, slovník potvrdil můj omyl, ještě že jsem zůstal aspoň v těsném sousedství, v Arménii. No, ono je to z našeho pohledu taky někde na Kavkazu. V tomto ohledu tedy žádná sláva. Do knihovny kvůli tomu asi také nepoběžím, takže z toho, co mám doma, asi budu muset prolistovat některou z antologií sovětské poezie, snad tam něco bude. Snad, že je Kavkaz tak daleko, zdá se mi, že je tato válka v Gruzii podávána nějak jednostranně a převážně z jednoho úhlu.
Vzpomněl jsem si při této příležitosti na válku v bývalé Jugoslávii, která byla pro svou blízkost vnímána mnohem palčivěji, a též na vzrušené intelektuální kavárenské polemiky let devadesátých, které ji doprovázely. Vzpomněl jsem si na to všechno v okamžiku, kdy jsem četl soubor povídek Sarajevské Marlboro bosensko-chorvatského prozaika, básníka a dramatika Miljenko Jergoviće. Přeložil ji můj kamarád Jirka Hrabal, který jih, nejen pro svou šifru -jih- a krásnou ženu z jihu, zná. Něco málo z povídek vyšlo už před knižním vydáním časopisecky, ale až teprve nyní, při čtení všech třiceti najednou, vynikla jejich tíže doopravdy. Nejedná se o pouhý dokumentární záznam válkou zničené země, hlavně pak Sarajeva, ale převážně o osudy lidí. Přesto se svým způsobem mozaika hrůzného obrazu z těchto příběhů obyčejných lidí skládá dohromady, a to i přesto, že s válkou v její primární podobě, tedy boji a bitvami, se vlastně v knize takřka nepotkáme. Spíš jen tušíme, než víme. Plíživému neštěstí a tragédii se v Jergovićových příbězích nelze vyhnout. Jergovićova kniha není nejveselejší čtení, je to knížka, která po přečtení ulpí a nelze se ji jen tak střepat.
Pravděpodobně i v Gruzii vzniknou na obou stranách konfliktu časem podobná literární svědectví. A pokud neopadne zájem médií a zájem náš, třeba si je i někdy přečteme.
Prvního září, po několika chladných nocích, objevilo se na stromech první žloutnoucí listí. Začal podzim.

Z bloku 04: Hořké konce léta Read More »

Z bloku 03: Binární světlo, binární tma

Sloupek vyšel v Tvaru č. 13 (27.06.2008)

Svou malou měrou se podílím na vydávání Aluze (http://aluze.cz), revue pro literaturu, filozofii a jiné, o kterém pravděpodobně část čtenářů Tvaru minimálně zaslechla. V loňském roce došlo k drobné metamorfóze. Její tištěná podoba zanikla a nyní vychází jen v elektronické podobě. Okolnosti, které k tomuto rozhodnutí vedly, ponechávám stranou. Zároveň se podílím na vydávání literárního časopisu Texty, který se snaží, v loňském roce pravda trochu méně úspěšně, o čtvrtletní periodicitu. V tištěné podobě vychází dvanáct let, na internetu let deset. Rád a od začátku čtu Dobrou adresu, časopis vycházející od svého vzniku pouze v elektronické podobě na internetu. Některá čísla byla povedená, některá méně, tak jako ostatně u všech ostatních. Ale jejich recepce byla a je bídná. Zatímco nová čísla tištěných časopisů se celkem pravidelně vyskytují v telegrafických recenzích, tady tomu tak není. Někdy je to škoda, jako v případě Wagonu a jeho čísla věnovaného experimentální poezii.
A zas na to přišla v hospodě řeč. Kde jinde se taky za těchto horkých dnů ještě dokáže řeč utrhnout od úst? Zda má publikování na internetu vůbec smysl a zda vůbec takto zveřejňované věci mají své čtenáře. Souběžně, byť v trochu jiné podobě a souvislostech, pak byl mi stejný dotaz položen na internetu. Otázka, okolo které se v myšlenkách sám často ometám. Osobně mne, též díky výše uvedenému, samozřejmě zajímá zda jsou takto zveřejňované texty čteny. A zadruhé, zajímá mne, za jak dlouho je bude moci někdo vůbec číst.
Ryze prakticky jsem k internetovému publikování lehce skeptický a stoupající počty návštěvníků automaticky nepovažuji za čtenáře textů. Uvedu zde jeden příklad z poslední doby, který by ve své tištěné podobě zcela jistě zaznamenal nějaký ohlas. Tímto pokusem bylo postupné vydávání básnické sbírky Nehybnost básníka VK na stejnojmenném a pro tento účel původně založeném blogu (http://nehybnost.blogspot.com). Jako zkušený redaktor a editor zná a pracuje s kompozicí literárního díla. Do zveřejnění se nepustil bez rozmyslu a řekl bych, že ani odmítnutí literárních redakcí se bát nemusel. Ostatně, stačí si přečíst přípis z pondělí 28. srpna 2006. Nekopíruje tedy cestu mnohých začínajících autorů, kteří zašlou jednu dvě básně na některý z literárních serverů a vyburcováni ohlasem, aby pak napsali rychle další. Bude zajímavé sledovat, jakými proměnami sbírka ještě projde a jaký bude její finální tvar, bude-li někdy vydána. A nyní je jedno, zda fyzicky, nebo zda v některém z obvyklých formátů elektronických knih. Snad se nebude jednat jen o záležitost pro textology. A přesto, ohlas na tento počin jsem nezaznamenal takřka žádný.
Všichni tvůrci slovesných děl v době možnosti snadného elektronického publikování stojí před novým zápasem o formu a tvar literárního díla. Na jedné straně se hranice otevírají (vizualita, metatextovost), na straně druhé se svírají (minimálně mizí taktilní prožitek a staletími ověřená ergonomie knihy také nebyla dosud překonána). Tolik potřebná role redaktora se mnohdy zcela vytratila. Nejdůležitějším prvkem zůstává autorova soudnost a autocenzura.
Jsem lehce skeptický i k tomu, zda si bude moci někdo přečíst díla publikovaná nyní jen v elektronické verzi. Když jsem se s odstupem patnácti let začal zbavovat některých ročníků novin, pro které už nebylo místa, bylo z vlastní vůle. Podotýkám, že papíru, na kterém byly vytištěny, tato poměrně krátká doba nijak neublížila. Jak jsem již řekl, mám rád třeba Dobrou adresu. Mám všechna ta čísla pěkně uložená v adresářích po ročnících, protože až třeba dojdou peníze a stránka bude vypnuta, co pak? Má Dobrá adresa zmizet nadobro? Starší ročníky mám vypálené na CD-ROM, protože před lety byly ty hard disky přece jenom menší. No, teda spíš měl jsem. Nedávno jsem dal CD-ROM do mechaniky. A nic, jen hučení a šustot. Prostor pro nadávky. Ale nadával jsem celkem málo, mám ještě zálohu na disku a taky si to můžu (zatím) znovu stáhnout. Ale podstatné je, že bity a magabity, mne opustily bez mého vlastního rozhodnutí. Vzpomínám na povodně. Několik dní nešla elektrika, a když pak zprovoznili vojenskou centrálu, tak jela aspoň čerpadla vodovodu. Počítač nejel. Žárovky nesvítily. Ale knížky se číst daly. Přes den, večer při svíčce. Mám obavu, že nově vzniklá díla, pokud vyjdou jen v podobě elektronické, si za pár let spíš nepřečteme. Ale to nic, tvůrce to zatím neodradilo.

Z bloku 03: Binární světlo, binární tma Read More »

Z bloku 02: Dozvuky loňské sklizně literární

Sloupek vyšel v Tvaru č. 11 (29.05.2008)

Víkendové večery jsou již s železnou pravidelností poznamenány jedním opakujícím se stereotypem: televizní program všech kanálů působí dojmem, že si všichni dramaturgové a programoví ředitelé vzali volno. Jednou dvakrát by to člověk pochopil, takto se to nedá použít ani jako hluková kulisa. Zpravidla se nekoná ani záchrana v podobě filmového klubu nebo některého z dokumentárních filmů a půlnoční horory už také nejsou to, co bývaly. Od té doby, co z obrazovek zmizeli hlasatelé, zmizela i jedna z posledních známek člověčenství tohoto média. Vypadá to, že stejně nakonec zbudou jen playlisty generované počítačem a požadavky zadavatelů reklamy. Ostatně tak jako je tomu už ve velkém počtu rádií. A tak nejatraktivnější volbou zůstávají sobotní koncerty vážné hudby a záznamy inscenací divadelních představení. Ale proč vlastně hledět na bednu a sledovat osudy cizí, když máme žít ty své vlastní. Že televizím stagnuje nebo spíše klesá sledovanost, považuji za celkem dobrou zprávu, na které mám i já snad malý podíl.
Nedávný nedělní podvečer, konkrétně pak 20. duben, také příliš v moři ploché a hluché audiovizuální břečky nezabouřil. Ano, správně, v ten večer se v přímém přenosu odvysílaném druhým programem České televize vyhlašovaly ceny Magnesia Litera. Stejně jako vloni večerem opět provázel Jan Burian. Jana Buriana mám rád jako zpěváka. Mám rád jeho fotky, rád čas od času zavítám na jeho stránky, kde nabízí i pár pěkných písní ke stažení, nemám nic proti jeho cestopisům. Ale v tomto případě rád vzpomínám na Jolanu Voldánovou, která se dle mého soudu moderování této události zhostila lépe. Nechci to dávat za vinu moderátorovi, ale jenom z jakési morální povinnosti jsem se snažil nepřepínat a vydržet od začátku až do konce.
Literárních soutěží je relativně dost. Jen několik z nich má ale takové renomé, že jeho zvuk proniká mimo rámec odborné veřejnosti až k čtenářským vrstvám (původně jsem napsal masám, ale to bych asi přehnal). Magnesia Litera mezi těch několik vyvolených patří a aspiruje díky podpoře silné značky a slušnému marketingu i na cenu s největším mediálním ohlasem. Řekl bych, že její zvuk již předčí i státní cenu za literaturu a co do prestiže za ní také příliš nekulhá. Ponechávám stranou nyní konkrétní ocenění, koneckonců ne vždy je z čeho vybírat a každý rok se prostě neurodí stejně. Ale přesto: vítězství za objev roku v této soutěži bych osobně raději viděl udělenu za původní české beletristické dílo a ne za překlad, jakkoliv povedený může být.
Příští rok bych raději viděl přenos méně strnulý, k divákovi vstřícnější a v některých ohledech připravenější. (Například odvádění oceněných někam do zákulisí během přímého přenosu – tyhle formality by chtělo příště řešit trochu jinak a nenechávat diváka zmateného uprostřed příběhu. Ale třeba to byl záměr.) Letos to byla prostě trochu nuda. Nejvíc jsem si užil vystoupení pánského pěveckého sdružení KRÁSA, kdy jsem přece jenom trochu pookřál. Jinak je vidět, že spisovatelé zatím sebevědomím, přinejmenším před kamerou, příliš neoplývají. Težko říct zda se zde stále citelně projevuje letitý deficit v oblasti mediální výchovy a rétoriky, nebo je to dáno tím, že příležitostí objevit se před televizní kamerou mají pomálu. Nemohu si pomoci, ale „slavnostní“ večer ve mně zanechal stopu nedotaženosti, ne zcela zvládnutého přístupu a do jisté míry i promarněné příležitosti a kouzla nechtěného. U Petra Nikla, Litera za knihu pro děti a mládež a Kniha roku, jsem měl v jednu chvíli dojem, že snad tu cenu ani nechce. Možná se mi to jen zdálo. Jeho tvorba pro děti patří k tomu, co potěší a písňový text v jeho podání a podání sboru Lakomé Barky „Zlatí hadi/ zlatě kadí./ Nepoznáš,/ co je had/ a co né./ Je to tak/ ZÁ HAD NÉ!/ Zlatí hadi/ zlatě kadí.“ mi po jednom jediném poslechu utkvěl v hlavě snad natrvalo. Jakkoliv možná v té chvíli nepřesně. A to tak neodbytně, že by si zasloužil být v jiné rubrice Tvaru.

Z bloku 02: Dozvuky loňské sklizně literární Read More »

Z bloku 01: Čtenář časopisů na konci období zimního spánku

Tak jsem se nechal ukecat. Říkal jsem si, že po tříapůlletém psaní sloupků (snad se dokopu k tomu, aby tam bylo časem všech třiatřicet) pro Host už do toho jen tak nepůjdu. No, ale pro Tvar jsem vždycky měl tak trochu slabost. Sloupek vyšel v Tvaru č.9 (01.05.2008)

Čtenář časopisů na konci období zimního spánku

Koukal jsem po nedávném stěhování knihovny na dočasně pečlivě vyrovnané komínky literárních časopisů zaniklých (Obratník, Modrý květ, Jihovýchodní pošta, Landek, Kavárna Affa, Aluze, Lettre Internationale – i po těch letech časopis můj nejmilejší, po kterém stále pociťuji jisté prázdno) i těch dosud vycházejících (Literárních novin, Tvaru, Welesu, Hostu, Souvislostí). Jsou tam i další a říkal si, co s nimi při stěhování příštím? Nerudo, poraď! 😉 Byly doby, kdy jsem si literární časopisy předplácel. Pak jsem ale zjistil, že jejich pravidelné nalézání v poštovní schránce mi zas až tak nevyhovuje. Vytratilo se kouzlo napětí a kouzlo čekání. Ostatně i zde je každá pravidelnost svým způsobem ubíjející. Ať chci, nebo ne. Jeden (tento) jsem si předplacený nechal. Ale věrným čtenářem časopisů jsem (prozatím) zůstal.

Proto mne také potěšilo, když na mne před pár dny ve stánku vykoukla obálka A2 se jménem Štefana Švece, jinak šéfredaktora Dobré adresy, a s článkem Krize české literatury. Štefan to vzal pěkně od podlahy, neopomenul a nevynechal ani vlastní řady. Málokdy se stane, aby jeden článek vzbudil takovou odezvu. Dle mého soudu zaslouženou. Je jen dobře, že článek převzaly také Britské listy a Portál české literatury a okruh jeho čtenářů se tak rozšířil a o článku se mluví. Zde jen poznámka na okraj: pokud měl Portál české literatury sloužit jako výstavní skříň české literatury před světem, pak publikováním podobných článků ji asi příliš nezviditelní. Ale samozřejmě, zavírat oči by také bylo krátkozraké. Po dlouhé, dlouhé době se mne dva lidé (ano dva! – při současném zájmu o českou literaturu něco, co osobně považuji za něco na pokraji malého zázraku), kteří nemají s literaturou profesně nic co do činění, zeptali, zda jsem ho četl. Četl a k textu se vracel, protože bylo proč. Přesná pojmenování a konstatování stavu, jisté aktuálně patrné strnulosti a vyprahlosti jak české prózy, poezie, tak i kritiky. Obzvlášť v porovnání s nabídkou světové beletrie, která se čte poměrně hodně a na nezájem čtenářů si nemá myslím proč stěžovat. Dokáže zaujmout. Českou tvorbu čteme v mnoha ohledech z povinnosti, navzájem, jaksi málo z radosti. Pojmenování stavu je jedna věc, změna věc jiná. Ale předpokládám, že v brzké době se toho stejně příliš mnoho nezmění. Podobných článků a reakcí na ně přibude. Jen pro ilustraci aktuálního stavu je vhodné doplnit si Štefanův článek četbou koláží citátů zveřejněnou Milanem Děžinským, která zdařile ilustruje „zájem“ o současnou českou poezii. Poezie a kritika za moc nestojí, próza stahuje plachty, literární ceny není v podstatě komu udělovat. V posledních týdnech nezůstala ušetřena žádná oblast české literatury. Minimálně podle publikovaných článků. Doba je těhotná očekáváním. A tak čekáme.

Ještě štěstí, že se tento stav nedotýká jenom literatury, ale panuje všude kolem. Stejně tak si stěžují výtvarníci, divadelníci, filmaři atd. A teď dokonce i česká domácí popová scéna! No, ale naději, že by se právě někdo na ní začínal probírat z kómatu zatím příliš šanci nedávám a dostupná rádia v okolí ostentativně vypínám nebo přelaďuji na Vltavu, čím obvykle nálada v mém okolí neobyčejně stoupne. Ještě tak u fotografů je to stěžování patrné nejmíň. Snad je to tím, že zde máme aktuálně tvůrce, kteří se mohou rovnat světové špičce. Tedy i zde zaznívají nářky, že fotí každý a kšeftů ubývá, ale psát může koneckonců také skoro každý. Jen těch čtenářů jako kdyby opticky nebylo. Ale možná je to klam. Pohybuji shodou okolností mezi lidmi s převážně technickým vzděláním, nemohu tvrdit, že by nečetli. A nemohu dokonce ani tvrdit, že čtou jen takzvanou oddechovou literaturu. Když jsem nedávno u kolegyně zahlédl Tolstého Annu Kareninu, tak jsem se schválně vrátil, abych se přesvědčil, že se opravdu nemýlím. Vzhledem k jejímu věku a povolání se ani nejednalo o povinnou četbu. Pro literaturu to není zlé, to jen možná pro tu českou. Jaro je tady, muka obraznosti také, bude to lepší.

Z bloku 01: Čtenář časopisů na konci období zimního spánku Read More »