ISBN 978-80-909228-2-2
Doporučená cena knihy je 200 Kč
Nejen humorné vzpomínky na kariéru zvěrolékaře na malém městě a šestiletý pobyt v Alžírsku, kde autor pracoval jako terénní veterinář. Druhé vydání bylo rozšířeno o tři nové povídky.
Zdeněk Lysý
Narodil se 18. 5. 1945 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Vystudoval Vysokou školu veterinární v Brně, 6 let pracoval v Alžírsku jako terénní veterinární lékař, dlouhá léta působil jako soukromý veterinární lékař ve Vsetíně.
O autorovi
Zdeněk Lysý
Nejen mezi nomády (příběhy českého zvěrolékaře)
Vydalo nakladatelství Pavel Kotrla — klenov, Bystřička,
roku 2025 jako svou 23. publikaci
2. rozšířené vydání (v Klenově 1.)
Ilustrace Zuzana Lysá
Sazba písmy Piazzolla a Providence Pro Pavel Kotrla
Tisk Tiskárna Protisk s. r. o., České Budějovice
Náklad 350 ks
ISBN 978-80-909228-2-2
Jak mi hopsání přes švihadlo zachránilo život…
(ukázka z knihy)
Jedním z nejzajímavějších období mého dosavadního života, a to nejen profesního, bylo šest let, kdy jsem pracoval jako terénní veterinární lékař v Alžírsku a prováděl léčbu a prevenci většinou u ovcí, krav a velbloudů v obvodu velikostí srovnatelném s rozlohou jižní Moravy.
Už jeden z mých prvních případů stál opravdu za to. Posuďte sami.
Jednoho rána ráno mne vytáhlo z postele dlouhé zvonění u vchodu do mého obydlí. Otevřel jsem dveře a ospale zamžoural na velkého zpoceného arabského policajta.
„Jedem, doktore, v Oued Atmenii řádí vzteklý pes!“
„V Oued Atmenii?“ zablekotal jsem. „A kde to je?“
„Ále, hned za rohem,“ mávl rukou muž zákona, „asi osmdesát kilometrů na východ.“
„Aha, no to je kousek,“ mumlal jsem při rychlém shánění svršků a lékařské brašny, „že jsem se vůbec ptal…“
Dobrý pocit jsem z návštěvy policajta neměl. Od svých francouzských kamarádů, lékařů, kteří si v Alžírsku v té době odbývali civilní službu, jsem věděl, jakou spoušť vzteklina v Africe páchá. Na následky poranění vzteklým zvířetem umíralo v Alžírsku každý rok mnoho lidí.
Při cestě jsem se vyptával, co se v Oued Arménii vlastně stalo.
„Vzteklý pes tam pokousal spoustu dětí,“ sdělil mi můj společník, načež vytáhl revolver a začal ho nabíjet. Cesty v severní Africe jsou samý výmol, tak jsem rozechvěle čekal, kdy zbraň spustí a vystřelí buď jemu, nebo v horším případě mně, mozek.
„Poslouchejte,“ vyhrkl jsem na pistolníka, „ne abyste toho psa zastřelil dřív, než ho vyšetřím!“
„Jasně, že ne!“ zahlaholil obr, zastrčil zbraň do pouzdra a usnul.
Za hodinu jsme dojeli do vyprahlého zaprášeného duáru (místní název pro vesnici). Jako ve všech jiných osadách, i zde nás hned obklopil houf zvědavých dětí a hubených psů.
Pomalu jsem vystoupil z auta, ušel pár kroků a očima pátral po nakažené šelmě. Psi byli klidní a ve vedru ospalí, až na malé rozjívené štěně, které se věšelo capartům na nohavice.
„Prásk!“ ozvala se rána a já cítil, jak mi kulka prosvištěla kolem lýtka. To se objevil můj rozespalý společník a sotva vylezl z auta, začal pálit po psech jako zběsilý.
Psi i děti se rozprchli do různých stran a všichni společně jsme poskakovali nad chaoticky pálenými střelami jako přes švihadlo. Připadal jsem si jako v dětství při rozcvičce před tréninkem. Ale stejně bylo štěstí, že strážce zákona měl jen šestiranný zásobník. Už jsem se začínal zadýchávat.
Střelba utichla. „Co to bylo, vy … (zaváhal jsem, protože moje francouzská ani arabská slovní zásoba neobsahovala žádnou patřičně trefnou vulgární nadávku),… vy pomatená osobo!“
„Konám svou povinnost!“ zařval policajt. „Zabraňuji nebezpečné situaci! Chtěl jsem zastřelit vzteklého psa!“
„A který to podle vás je?“ řval jsem do protisměru. Policajt pokrčil rameny.
„Tamten?“ ukázal na štěně, které se bázlivě schovávalo za sukni jedné z dívek a vystrkovalo jen špičku čenichu.
Přišoural se k nám stařešina duáru, bosý, v dlouhém bílém hábitu, s turbanem na hlavě, střelbou naprosto nevyvedený z míry. „Jo, jo, ten pes ráno pokousal několik dětí,“ pokynul hlavou směrem ke štěněti.
„Vidíte?“ triumfoval policista a znovu se sápal po zbrani.
„Okamžitě toho nechte,“ osopil jsem se na něj. „Jdu ho vyšetřit.“
Dřepl jsem si a zavolal: „Ke mně, punťo!“ Česky zjevně nerozuměl, protože se dál schovával za jedním z usmrkánků.
Sáhl jsem do kapsy a nahmatal kousek sušenky. „Vezmi si!“ nabídl jsem mu. Pes, náhle osvícen prudkým návalem talentu pro slovanské jazyky, okamžitě přiběhl a jedním oblizem sušenku spořádal. To už jsem ho ale držel v náručí. Štěněti tato poloha evidentně vyhovovala a mínilo pokračovat v oblizování, tentokrát mého nosu. Když jsem uhnul hlavou, nadšeně mi začal okusovat jeden prst po druhém.
„Vidíte?“ vítězně na psíka ukázal policista. „Zase kouše!“
„To kouše a ještě dlouho bude, protože mu rostou zuby,“ pohladil jsem zablešence a instinktivně si otřel ruku o kalhoty. „Ale jinak je podle mě úplně zdravý.“
Policajt znatelně posmutněl. „Víte to jistě?“
„Teď vypadá zdravě. Psi, u kterých se projevila vzteklina, vypadají jinak, to mi věřte. Za týden se sem ještě stavím a znovu ho vyšetřím.“
„Výborně, pojedu s vámi!“ Policistovi zasvítily oči touhou.
„V žádném případě!“ zařval jsem hrůzou.
Dodnes mne ve snech děsí hvízdání kulek kolem kotníků. Ještě že měl ten nešťastník tak mizernou mušku.
