Regionální časopisy jsou někdy plné překvapení. Tak jako Světlik (Svět libereckých knihoven) ve svém letošním březno-dubnovém čísle. Poodhalíme možná neznámou tvář stárnoucího francouzského básníka (* 30. 3. 1844, † 8. 1. 1896).
Vasunguentatum (Navoněná nádoba)
Obdivuj tu puklinu s měňavým leskem
A narůžovělý tón, v něm ještě taje
Stopa po tom, jak vstoupil jsem
Do Mohamedova ráje.
Jak umělec se potěš aspoň chvíli,
Můj starý unavený pohlede,
Býváš někdy tak zasmušilý,
Shlédni to divadlo, mocné a veselé
Ve vlahé schránce z černého plyše,
V níž redá měď se leskne v mihotu,
Co se vine jak ozdoba z božské říše
Kol toho skvostu, toho boha klenotů,
Jenž se chvěje živě jako v ohni
Milencově vytržení vstříc,
Vypocuje pach, jenž úchvatně voní
Každému, dalo by se říct.
Kochej se a pak přivoň kní,
Pak dej ji ještě políbení
A navždy zblázněn se zařízni
Do toho rubínu, který se uvnitř kření
Jak kvítek, ten rudý bratříček
Mám ho rád a rád ho vídá
A často, jak jen může, dá mu polibek
Jak když mu napovídá…
Ale odpočiň si, celý hoříš,
Jenže jak uklidnit tě mohou,
Když nepřestáváš tonout v moři
Stehen, břicha, prsů a nohou?
Bože! i na mě padá ta opilost,
Topoří a rozlévá se
Po veškerém mém mase… Dost!
Do toho, znovu začíná se!
(překlad Ladislav Matějka)