STAŘÍ DOBŘÍ:  Josef Hanzlík (VIII.)

Šedesátá léta minulého století přinesla české literatuře několik překvapení. Svého času se mezi ně počítala i sbírka Lampa Josefa Hanzlíka.

Smutná báseň pro Lenku

Jsem smutný, Lenko,
a opravdu nevím, co bych ti dal,
lidé mi říkají pane, vy jste smutný pán –
a usmívám se taky docela smutně.

Tak poslyš, Lenko, půjdeme a jako se sejdem u divadla
a já ti jako přines kytku a nevadí, že už je zvadlá,
a půjdeme
a přinesu ti bonbóny a spoustu obrázků
a budem říkat hlouposti a budem se přít o lásku,
že je velká, malá, zbytečná a zoufanlivá
a vůbec ledajaká,
a budem mluvit o lidech, proč mlčí jako ryby,
a málem spolkneš hašlerku a budeš se mi líbit,

no vidíš, Lenko, půjdeme
a jako bude všechno jiné
a my nikomu neřekneme, že tohle všechno víme,

a půjdeme
a nevadí, že nebudu už já a ty,
budou nám svítit kaštany a budou vonět akáty,
moc malých rekvizit.

A já jsem, Lenko, smutný.

Vždyť to prý stačí: kupovat rtěnky a šátky v krámě,
zkoušet si, přít se, vybírat a říkat pro mne za mne,
vždyť to prý stačí: zaplatit a dostat za to svoje,
být klidný, hrát a nebát se, nemít nic, co bys projel,
vždyť to prý stačí: nevadit a říkat vida, vývoj –
a pít si život po lžičkách a jako vlažné pivo,
vždyť to prý stačí.
Cožpak je to pravda?

A tak mi lidé říkají
jste, pane, smutný pán.

Nu, poslyš, Lenko, půjdeme a jako se sejdem u divadla
a já ti jako přines kytku a nevadí, že už je zvadlá,
slyšíš mě, Lenko?
Půjdeme jako a budeme jako nefňukat
a já budu jako já a ty budeš jako Lenka.

Jako a jako.
Je to k smíchu,
když cirkuluje lenčí krev
a když máš lenčí dlouhé nohy.

A tak tu jsme
a já jsem smutný
s filozofickým podtextem.
A jdem a jdem
a pod podrážkou
cítím, jak hřeje zimní zem.

A kolem nás jsou v průvodu psi, telátka a koně,
a taky růže, božínku, budeme křičet, vonět
a budu říkat nesmysly a chtěj je, Lenko, slyšet –
a budem stoupat nahoru a budem padat z výšek,
otevřeme se do čtyř stran a všude někdo bude,
bude to slavné setkání, tak velkolepě chudé,
bez vína, světel, bez hudby, setkání krve s krví
a budu to já poslední a proti mně já prvý,

pochop to, Lenko,
nejdřív to a pak se teprv dá snít,
pak, když jsme pili z aorty a z rozkousaných dásní,
až potom. Lenko.