Verdigris

Dnešní pokus s výrobou řešetlákové zeleni a žluti nedopadl úplně podle představ, byť katastrofou se to přece jen zdráhám nazvat. Na bobule, které nakonec ještě nebyly zralé, budu musit vyrazit ještě o něco později. A tak jsem se vrátil k jinému pokusu, kdy na počátku byl měděný plech. Voda, ocet, sůl a plastová nádoba. Kousky plechu ponořené do nálevu nakonec pěkně uzrály a zrodily se krystalky. Přibližně po dvou měsících. Nějaké zůstaly přímo v nádobě, jiné jsem z plechu musel seškrábat. Pak je už jen stačilo propláchnout vodou a rozdrtit. Přiznávám, chybí tomu troška závěrečné trpělivosti, kdy by bylo lepší variantou nechat krystalky vysušit a rozdrtit až potom. Ale rozdrtil jsem je takto a ve výsledné směsi rozpustil opět trochu arabské gumy. Přefiltroval jsem přes kovové sítko. (Chvíli jsem ho neopláchl, takže asi tedy budu muset koupit nové.) Ještě jednou finálně by chtělo inkoust přefiltrovat přes jemnější filtr, ale pro mé uspokojení a potřebu postačuje i takto. Výsledný odstín kupodivu odpovídá očekávání. Výroba dalšího inkoustu (nebo barvy) odškrtnuta.

Související:

Neklid krve (avokádový inkoust)

Doma nikdo, kuchyň zve k pokusům. Zvláště když se sejdou avokádové pecky a soda, tak nic nebrání tomu pokusit se uvařit další z přírodních inkoustů. Takže stačí pokrájet avokádové pecky, přidat sodu a vodu. A pak již jen cca půl hodiny vařit. Pokud nemáte sodu, můžete zkusit vařit v minerálce, výsledek by měl být podobný. Barva inkoustu záleží na délce vaření a na tom, jak moc objem tekutiny zredukujete. Na závěr stačí odvar přecedit, nebo pokud budete chtít použít v plnicím peru, tak raději přefiltrovat, ve vychladlém roztoku rozpustit arabskou gumu a přidat něco na konzervaci a ochraně před plesnivěním (např. alkohol nebo hřebíček). Jedná se o přírodní produkt, takže každá uvařená várka bude jiná. Protože jsem tentokrát postupoval přísně vědeckou metodou „přiměřeně“, tak se to ostatně dá očekávat. Tmavšího odstínu dosáhnete delším vařením. Hezkou publikaci o avokádu najdete v Archive.org.

Další návštěvníci kuchyně:
Making Avocado Ink & How to ‚Really‘ Get Blood Out of a Stone
VISUAL Homemade – Avocado Ink
Melissa Mary Jenkins: How to Make Avocado Ink

Plnicí pero Milevia – Arnošt Jonáš – Milevsko

Bohatství produkce českých plnicích per z období První republiky až let poválečných je fascinující. Přestože je někdy obtížné rozlišit výrobce a výrobkovou řadu, i tak se počet výrobců se pohybuje někde okolo třiceti. Patří mezi ně i Milevia Arnošta Jonáka z jihočeského Milevska působící v letech 1931(?)-1948. Asi nejpodrobněji historii této firmy přibližuje článek Petry Kratochvilové otištěný v Milevském zpravodaji č. 4 z roku 2020, který si zde dovoluji vložit samostatně (PDF). Také činnost této firmy byla ukončena Vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. června 1948 o znárodnění podniků podle zákona č. 114/1948 Sb. Byla začleněna jako i další výrobci (Ripet, Barclay, Ipo, Steinitz, Penco, Polak-Lukesle) nejprve do národního podniku Koh-i-noor, který měl již od roku 1945 pod národní správou i zkonfiskované Haro, výrobce per z Bílé Vody u Jeseníku, později pak do Centropenu. Začlenění jednotlivých výrobců a vznik podniku centropen podrobně popisuje disertační práce Davida Bohdálka Československý tužkárenský průmysl v centrálně řízeném hospodářství 1948–1968 (PDF).
Po válce se v milevské továrně měly (snad) vyrábět oblíbené modely per Smaragd a Krystal. Pro zájemce dodávám, že nezpracovaný archivní fond továrny se nachází ve Státním oblastním archivu v Třeboni.
Několikrát mi pera Milevia v aukcích unikla, ale tímto modelem, lépe řečeno celou psací soupravou, jsem si náladu vylepšil. Pero je osazeno americkým hrotem, takže lze dovozovat, že se jedná o předválečnou produkci. Za války byly nahrazeny hroty německými. Zub času se sice na peru podepsal, jak drobnými známkami užívání, tak tím, že u celuloidu dochází v průběhu desetiletí k drobným deformacím, ale na kráse mu neubral. I po letech dělá radost.

Plnicí pero Milevia

Plnicí pero Milevia

Milevia – reklama Mileroll

Milevia – reklamní leták, autor kreseb Václav Kubašta

Milevia – reklamní leták, autor kreseb Václav Kubašta

Nevlastní sourozenci

Když jsem viděl, že toto Penco má hrot, na kterém je, kromě znaku této pardubické firmy, ještě nápis Imperial, bylo jasné, že se ho pokusím v aukci koupit. Více o historii per Penco v jednom z mých předchozích příspěvků. Takže dva nevlastní sourozenci z jedné továrny.

Plnicí pero Penco

Plnicí pero Penco

 

Když „vaří“ inkoust chemik

Mám na hraní nový vzorek inkoustu, který mi zaslal pan Josef Planeta (planeta@iach.cz). Jedná se o jeho verzi 5.2 permanentního, neutrálního, syntetického fero-galátového inkoustu, připraveného bez použití duběnek. Duběnky jsou přírodní produkt, a tak je každá várka inkoustu z nich uvařená trochu jiná. Při použití chemických látek by tedy měla být zaručena stále stejná barevnost. Jeho autor chce vytvořit inkoust, který by byl náhradou inkoustu duběnkového, a tedy vlastně i dokumentního. Měl by tedy dobré archivační vlastnosti, odolnost proti slunci, vodě. A zároveň netrpěl neduhem inkoustu duběnkového, tedy jeho kyselostí, která časem degraduje papír.
U inkoustu nás ale zajímá hlavně to, jak se s ním píše, Takže pojďme na to.


Inkoust jsem postupně zkoušel ve třech perech: Pilot Metropolitan s hrotem M, Parker IM s hrotem F a PenBBS 323 s hrotem F-bent. V peru Pilot Metropolitan, se kterým jsem zkoušel nejvíc, patřil k těm vlhčím. Přesto inkoust schne poměrně rychle, do papíru se zapíjí bez problému. Při psaní má lehký nádech do fialova, tedy pokud ho rozmažete prstem nebo namočíte ve vodě. Krytí je fajn. V peru nezasychá. Na běžném kancelářském papíru 80 g jsem ani nepozoroval nějaké propíjení. Snad jen lehký ghosting. Podle autora ani netvoří v peru nějaká rezidua (po roce používání zatím nemusel čistit). Po tom krátkém používání mohu potvrdit. Také v peru PenBBS nebyl žádný problém. Pouze tato starší verze Parkeru IM trpěla tvrdým startem, ale to se všemi inkousty, obecně známý neduh tohoto modelu.

Inkoust jsem používal jenom krátce, takže archivační vlastnosti nemůžu nějak potvrdit, ty prověří až čas. Ale zkoušel jsem aspoň voděodolnost. Lehké rozpití se ustálilo asi po třech minutách. Ani po přibližně další čtvrthodině už nebylo další vymývání patrné a již se dále ve vodě nerozpíjel. Taky je nutné vzít v potaz skutečnost, že se jednalo o poměrně čerstvý text starý jen dva dny, inkoust by tedy měl dle tvůrce ještě nějaký čas zrát. S odstupem by mohl být tedy ještě lepší, ale i tak je myslím v tomto ohledu výborný, jak je ostatně patrné z posledního snímku s vysušeným papírem. (Podle autora inkoustu je k dokončení chemické přeměny zapotřebí něco přes týden, v porovnání se dvěma dny se pak vodostálost výrazně zvýší.)
A jak si vede ve srovnání s běžnými inkousty? Černých mnoho nemám, Parker došel, takže srovnávám s inkousty Rohrer&Klingner Leipziger Schwarz, Herbin Perle Noire, Kooh-i-noor černý. Jak je z připojených snímků patrné, tak R&H LS má okem patrný lehký nádech modré, KIN pak nádechem zelené. Neutrální bez dalšího barevného tónu je pak Herbin.
A závěrečné zhodnocení? Za mě dobrá práce a mám radost, že jsem mohl vyzkoušet něco nového. Určitě bych dostupnost tohoto inkoustu uvítal.

Laban Artemis Navy Blue

Laban Artemis Navy Blue

Je to jen pár týdnů, co tajvanský Laban uvedl svou řadu inkoustů inspirovaných řeckou mytologií. Řada je to pěkná, ale protože oranžovou používám zcela výjimečně a dávám přednost temně modrým a širokému spektru zelených. Poseidon už je ale mimo, takže tu na mě z celé řady zbývala pouze lahvička s inkoustem Artermis Navy Blue. Taky skoro pětistovka za lahvičku není málo, byť drahoty japonských a jiných značek ještě nedosahuje. Aspoň že je v lahvičce 50 ml. Určitě lze ocenit krásné balení a přiložený letáček. Trochu mne jen zarazilo úzké hrdlo lahvičky. Suverénně nejužší ze všech lahviček inkoustů, které mám, takže je celkem je s čím srovnávat (pokud teda pominu ty malé).

Laban Artemis Navy Blue

Artemis je bohyně Měsíce, měsíčního svitu, sestra boha Apollóna, jeho starší dvojče. Krásná a urážlivá bohyně lovu. Zvolená barva tak s odkazem na noc docela dobře koresponduje. Vzhledem k barvě jsem inkoustem naplnil starý Centropen 10016. Oba si navzájem rozumí bez problémů. Jak je z fotografií patrné, tak je to temně modrý inkoust, opravdu sytý a s vysokou kryvostí. Žádná vyblitina. Pro mě velmi příjemný odstín. Na běžném kancelářském papíru zasychá poměrně rychle. Je tmavší než Parker Quink Blue Black a o něco světlejší než Blackbird Magpie Blue/Black, aspoň pro rychlé srovnání. Pokud jste milovníci této barvy, tak lze jen doporučit.

Penco Lux 340

Penco Lux 340

Penco Lux 340

Pera z poválečné produkce pardubické firmy Penco s námi příliš dlouho nepobyla. Škoda. Pokud se ohlédneme do historie, tak musíme až ke známé pardubické firmě J. Brod, ta byla za okupace germanizována (Füllhalter-Fabrik Gerlach & Bezner) a vyráběla se pera Imperial. Na která se také dá ještě narazit. Na konci války byly Pardubice několikrát bombardovány a při jednom z náletů vzala za své i továrna. Po osvobození vzniklo z Imperiálu družstvo Penco, a to na ustavující schůzi 17. 10. 1945. Vyráběla se zde pera Lux, Junák a jiná. Po 10 letech bylo družstvo přejmenováno na TVAR Pardubice, výrobní družstvo zaměřené na zpracování plastických hmot. (A jen pro doplnění: existovala i italská pera Pen-Co (Penco), která jsou ve světě známější.)

Penco Lux 340

Penco Lux 340

U mého Penca Lux původní hrot zmizel v proudu času… Nahlodán minutami věčnosti nepřežil mou snahu o záchranu a zprovoznění, a tak jeho poklidně spočívá v krabičce v šuplíku. Ale ocelový hrot ze starého Centropenu slouží také poměrně dobře, byť pružnost, flexibilita a hladkost zlatého hrotu chybí. S perem samotným nebylo nicméně po získání zapotřebí dělat nic zvláštního. Stačilo důkladně vymýt, vyčistit drážky přivaděče a i po sedmdesáti letech od svého vzniku slouží stále dobře. Pero má pístové plnění a je to s podivem, že u tohoto konkrétního nebyl zapotřebí žádný zásah. Ani po té době od svého vzniku neprotéká a těsní. Jen s inkoustem jsem se raději nepouštěl do žádných experimentů, použitý je osvědčený Pelikan Dark Green.

Penco Lux 340

Penco Lux 340

Ta poválečná pera prostě nepřestávají fascinovat. Je to vizuálně atraktivní kousek z celuloidu, lehký a dobře padnoucí do ruky. Vršek jde na tělo nasadit, ale s vyvážením to pak už není úplně ono. Funkčně je pero zcela bez problémů a kupodivu ani nijak netrpí zasycháním. Necháte týden dva ležet, vezmete do ruky – a píše hned. To nebývá samozřejmost ani u nejnovějších produktů. (Jiné Penco Lux najdete na stránkách Penmanie.)

Penco - pera dobré tradice (Svobodné slovo, 28. 04.1948, s. 5)

Penco – pera dobré tradice (Svobodné slovo, 28. 04.1948, s. 5)

Královna noc (železogalový inkoust)

Třetí výlet do kuchyně a další variace na duběnkový inkoust podle dobových receptů. Tímto bych však letošní sezónu vaření inkoustů asi považoval za ukončenou. Aspoň těch černých. Takže tentokrát ani duběnky, ani žaludy. Historické dokumenty uváděly, že se k výrobě inkoustů daly použít mimo jiné i granátová jablka. Po troše pátrání tak lze narazit i na několik různých receptů. Stejně jako u duběnek a žaludů jde opět o využití kyseliny gallové, která je v granátových jablcích obsažena, která reaguje se skalicí zelenou.
Tentokrát stačilo louhovat při pokojové teplotě oloupanou slupku granátového jablka, kterou jsem nacpal do sedmičky a zalil vodou. Hmm, nebyl úplně šťastný nápad sedmičku zavřít. Nějak mi nedošlo, že by to mohlo i kvasit… Kdysi se v naší vesnici točily některé scény filmu Výbuch bude v pět a nějak jsem si na to vzpomněl.

Následně jen stačilo měsíc počkat, až se kyselina uvolní. Napomáhá tomu kvašení a i plíseň. Některé recepty uvádí měsíce dva, to však jako maximum. Pak už jen přecedit, přefiltrovat a deset minut povařit, aby se zastavil pochod kvašení. Vůní to připomínalo svařák. Oproti žaludům výrazně pozitivnější změna. Po vychladnutí jsem přimíchal 7 g rozpuštěné arabské gumy a 14 g zelené skalice. Připravená směs podle očekávání zčernala. A pár kapek alkoholu pro konzervaci. Mělo by být hotovo, byť inkoust by měl ještě za přístupu vzduchu den dva vyzrát. Inkoustem jsem naplnil další z levných per a vyzkoušel. Ano – funguje to. Ze všech tří variant asi nejpohodlnější způsob výroby vlastního „duběnkového“ – nebo přesněji železogalového inkoustu. Granátová jablka se povalují v obchodě.

Srovnání odstínů uvařených inkoustů: duběnky, žaludy, granátové jablko

Srovnání odstínů uvařených inkoustů: duběnky, žaludy, granátové jablko