Královna noc (železogalový inkoust)

Třetí výlet do kuchyně a další variace na duběnkový inkoust podle dobových receptů. Tímto bych však letošní sezónu vaření inkoustů asi považoval za ukončenou. Aspoň těch černých. Takže tentokrát ani duběnky, ani žaludy. Historické dokumenty uváděly, že se k výrobě inkoustů daly použít mimo jiné i granátová jablka. Po troše pátrání tak lze narazit i na několik různých receptů. Stejně jako u duběnek a žaludů jde opět o využití kyseliny gallové, která je v granátových jablcích obsažena, která reaguje se skalicí zelenou.
Tentokrát stačilo louhovat při pokojové teplotě oloupanou slupku granátového jablka, kterou jsem nacpal do sedmičky a zalil vodou. Hmm, nebyl úplně šťastný nápad sedmičku zavřít. Nějak mi nedošlo, že by to mohlo i kvasit… Kdysi se v naší vesnici točily některé scény filmu Výbuch bude v pět a nějak jsem si na to vzpomněl.

Následně jen stačilo měsíc počkat, až se kyselina uvolní. Napomáhá tomu kvašení a i plíseň. Některé recepty uvádí měsíce dva, to však jako maximum. Pak už jen přecedit, přefiltrovat a deset minut povařit, aby se zastavil pochod kvašení. Vůní to připomínalo svařák. Oproti žaludům výrazně pozitivnější změna. Po vychladnutí jsem přimíchal 7 g rozpuštěné arabské gumy a 14 g zelené skalice. Připravená směs podle očekávání zčernala. A pár kapek alkoholu pro konzervaci. Mělo by být hotovo, byť inkoust by měl ještě za přístupu vzduchu den dva vyzrát. Inkoustem jsem naplnil další z levných per a vyzkoušel. Ano – funguje to. Ze všech tří variant asi nejpohodlnější způsob výroby vlastního „duběnkového“ – nebo přesněji železogalového inkoustu. Granátová jablka se povalují v obchodě.

Srovnání odstínů uvařených inkoustů: duběnky, žaludy, granátové jablko

Srovnání odstínů uvařených inkoustů: duběnky, žaludy, granátové jablko

 

Duběnkový inkoust podruhé a potřetí, žaludový inkoust

Duběnkový inkoust Jsem tma a žaludový inkoust Srdce lesa

Duběnkový inkoust Jsem tma a žaludový inkoust Srdce lesa

Tady nejprve udělám malou odbočku k duběnkám, protože se ukázalo, že ne všichni je znají. Nejedná se o plody, ale o hálky, které způsobují žlabatky. Duběnky pak vznikají jako obranná reakce rostlin, zde konkrétně dubu, na poškození hmyzem. Larva se v hálce vylíhne a opustí ji. A nám tak zůstávají duběnky, které jsou přírodním zdrojem taninu pro výrobu duběnkového inkoustu.

Dub letní (Kapesní atlas brouků a hmyzu)

Dub letní (Kapesní atlas brouků a hmyzu)

Žlabatka obecná (Kapesní atlas brouků a hmyzu)

Žlabatka obecná (Kapesní atlas brouků a hmyzu)

Ten je tu s námi už skoro dva tisíce let. Jeho historii popisuje přehledně Jana Pilátová v časopisu Vesmír 3/2012. Až do nástupu plnicích per a moderních inkoustů byl jedním z nejrozšířenějších, a to až do konce 19. století. Kovovým hrotům se stal nebezpečným. Jaké nebezpečí hrotům ze strany duběnkových inkoustů hrozí přehledně popisuje a zobrazuje Ken Crooker. Proč je tedy používat? Na to je těžká odpověď. Texty jimi napsané přežijí staletí, ale které texty si to zaslouží? Pro radost, pro ten pocit lehkého nebezpečí… A pro řadu výborných vlastností. Jsou vodě odolné, díky chemické reakci s papírem těžko odstranitelné. Našlo by se toho více.

Návrat do kuchyně proběhl ve velkolepém stylu. Uvařil jsem druhou várku duběnek, tentokrát víc než dvojnásobnou. Ale bylo to už bylo jen takové opakování. Skoro sázka na jistotu, že. Tohoto inkoustu mám teď plnou sedmičku. Psal jsem s ním bez problému celý týden a pokud bych něco změnil, tak oběť, tj. pero, které nemá tendenci hned zasychat. Zvolené Jinhao 159 tuto tendenci trochu má i s jinými inkousty (viz poslední odstavce článku). Vlastně se jedná o doporučení (případně anglicky), která ohledně duběnkových inkoustů (iron gall inks) nabízí Konrad Zurawski, výrobce inkoustů i u nás už dobře známé polské značky KWZI. Potěšující je, že na hrotu nejsou prozatím patrné žádné změny. Tak uvidíme, jak dlouho mu to vydrží.

Mezitím ale také uběhl potřebný týden od té doby, co se louhovala jiná várka nadrcených duběnek. Tady stačilo dvakrát přefiltrovat, přidat zelenou skalici a rozpuštěnou arabskou gumu. Aby to bylo vizuálně zajímavější rozpustil jsem ji v červeném vínu, které se v receptech objevuje. Použil jsem zhruba stejný poměr látek jako v prvním případě. A opět pár kapek alkoholu pro konzervaci. Výsledkem jsou něco přes dvě deci inkoustu opět černé barvy. Jedná se o stejnou chemickou reakci, kde jen dlouhé louhování nahrazuje kratší vaření, takže není divu.

Když už jsem byl v tom, přemýšlel jsem nad nějakým dalším receptem. Kdo by se sbíral s duběnkami, když jsou všude žaludy! Ano, existují i recepty na výrobu inkoustů z žaludů nebo čepiček žaludů. Tak proč to nezkusit. Takže hurá do lesa. Čím starší žaludy, tím prý lepší. Snažil jsem se nasbírat jenom čepičky žaludů, ale ponechal jsem i pár celých žaludů. Problém je, že obsahují oproti duběnkám o dost méně taninu, je tak potřeba nasbírat větší množství. Ale je jasné, že oproti duběnkám jsou mnohem dostupnější a jde to mnohem rychleji. Měly by se ale delší dobu louhovat nebo vařit. Takže nasbíráno! Jdeme do toho. Opět bylo zapotřebí nadrtit. Nechal jsem den louhovat a šel vařit. Vůně podzimní krajiny, mokré hlíny, tlejícího listí a dalších pachů naplnila kuchyň a zdařile konkurovala sobotnímu obědu. A v mnoha ohledech i vítězila. Vařil jsem asi pět hodin. Po vychladnutí jsem dvakrát přefiltroval a opět dal vařit přibližně na hodinu. Po dalším vychladnutí jsem opět přefiltroval, protože tentokrát se nějaký škraloup vytvořil. Přidal jsem zelenou skalici a arabskou gumu. Opět zhruba stejný poměr a opět trochu alkoholu, a tentokrát i medu, na konzervaci. Výsledkem jsou dvě deci opět černého inkoustu. V lahvičce se sice zdál nejtemnější, ale není tomu tak.

Každá várka inkoustu dala jiný odstín černé. S tím jsem počítal. Nějaká ale se v průběhu objevila. Pro sytější odstín inkoustu z louhovaných duběnek bych musel asi dát na počátku o trochu méně vody, případně déle louhovat nebo následně svařit a zredukovat. Ale i tak je výsledek použitelný. Duběnky za studena – chce to trpělivost. Inkoust ze žaludů – chce to ještě více trpělivosti. Taninu je v žaludech méně. Pokud bude někdy nějaké příště, tak vařit venku. Výsledek je i tady použitelný, ale duběnky jsou duběnky. A obecně asi doporučil při těchto pokusech začít používat jednorázové rukavice (nebo vařit v období halloweenu). Tolik tedy k duběnkovému inkoustu. Další recepty na domácí výrobu čekají. Na inkoust ze slupek vlašských ořechů a hnojníků je už pozdě, aspoň v našem kraji. Škoda, prošvihnul jsem to o pár týdnů. Ale nějaké další recepty jsem si už sehnal, další poslal kamarád. A mezitím se už něco louhuje. Tak časem… Na závěr jedno srovnání na silnějším papíru ze skicáku s běžně dostupnými černými od značek Herbin, Rohrer & Klingner, Koh-i-noor. (Popisky jsou psány duběnkovým inkoustem podle prvního receptu. Trochu matoucí, tak se k tomu možná ještě vrátím.)

Související:

Duběnkový inkoust – recept první

Takže vlastní duběnkový inkoust čerstvě uvařen. Druhá várka rozdrcených duběnek na inkoust za studena se prozatím louhuje. A její čas teprve přijde. Zelenou skalici jsem koupil v drogerii, arabskou gumu objednal ve výtvarných potřebách. Duběnky stačí nasbírat v lese. (Chvilku to zabere.)
Z více variant receptu jsem nakonec použil pro vařenou variantu inkoustu recept, který na svých stránkách uvádí Dominik Matus. Důvod byl jednoduchý: zdál se mi nejrychlejší.
Takže duběnky jsem rozdrtil. Něco i do zásoby. Abych si to ulehčil, tak jsem použil přesně 18 g drcených duběnek, 8 g zelené skalice (síran železnatý), 7 g arabské gumy a recept uvádí 145 ml vody (130 ml na vaření, 15 ml na rozmíchání gumy a skalice). Ale vody jsem dal rovnou víc, protože si mi nechtěla dolévat. Stačilo dvě hodiny vařit duběnky pod pokličkou a pak trochu zredukovat. Po zchlazení jsem dvakrát přefiltroval. (Škraloup na hladině se mi nevytvořil.) Posloužily staré silonky a papírové utěrky. V této fázi byla barva tekutiny světle hnědá. Po přimíchání rozpuštěné zelené skalice a arabské gumy roztok ztmavnul. Přilil jsem trochu alkoholu, který byl po ruce, abych zabránil pozdějšímu plesnivění. Takže pokud znáte aromatizované inkousty od Herbina, tak tento má specifické valašské aroma. Pořádně promíchat a víceméně hotovo, byť inkoust by měl ještě trochu zrát.
Vyzkoušel jsem inkoust s namáčecím perem. Myslel jsem si, že není moc hustý a budu muset přidat trochu gumy, ale byl to jen první dojem. Inkoust na hrotu drží normálně, neskapává. Takže teď už jen se rozhodnout, které plnicí pero obětovat. Jinhao 159 prohrálo sázku. Ale zatím se zdá, že obavy byly zbytečné. Uvidíme, co hrot časem…
Inkoust se v peru chová normálně a zasychá poměrně rychle. Při použití v obyčejném zápisníku Flexies od Halmy 365 na druhou stranu papíru nepropíjí.

Scrikss 477 Black Chrome CT

Scrikss 477 Black Chrome CT

S Tureckem není v posledních letech spojeno příliš dobrých zpráv. Jak roste jeho chuť obnovit zašlou slávu, tak se objevují spíš ty o bazilikách opět proměněných v mešity nebo o rostoucích mocenských ambicích v Středomoří i Blízkém Východu. O útočné rétorice nemluvě. Ale aspoň milovníkům per by mohla radost kolekce značky Scrikss, která existuje od roku 1964 (rumunské stránky nabídnou lepší vizualizace). Poměrem cena, výkon a zpracováním dává Scrikkss na frak známějším značkách. Pokud chcete sáhnout po peru Parker nebo Waterman, zkuste popřemýšlet i o této značce, není to špatná volba. Ocelový hrot M u tohoto konkrétního pera odpovídá západním zvyklostem, je tedy širší než japonské, a je poměrně vlhký. Pružnosti příliš nepobral. Pero používám jak s konvertorem, které bylo jeho součástí, ale vyzkoušel jsem i bombičky s inkoustem téže značky. Černé lakové úpravě vrchní části a pochromovanému tělu, které je zdobené vlnami, není co vytknout.

 

Scrikss 477 Black Chrome CT

Scrikss 477 Black Chrome CT

Plnicí pero IPO

IPO – plnící pero

Další výlet do dávných českých a moravských luhů a hájů. I na Hané se kdysi vyráběla plnicí pera. V Nových Hodolanech se nacházela továrna na pera Heinricha Geschmaie, která byla arizována rakouským nacistou Josefem Pühringerem. V poválečném tisku pak naleznete na inzeráty Karla Serby. (Jeho pero se mi do rukou ještě nedostalo.) A pak je tu ještě IPO. Nevím o něm o nic moc víc, než že existuje. Pero stačilo rozebrat, vyčistit, namazat píst. (Včerejší soustružení korkového těsnění ze zátky od šampusu mělo taky něco do sebe. Nefotil jsem, ale tady je něco podobného.) I po těch letech se dá perem v pohodě psát. Píst chodí hladce a hrot nijak neškrábe. Případné doplňující informace potěší.

Paili 013

Tak ještě jeden z posledních kousků (když nebudu počítat ta historická). To první transparentní jsem ztratil na autorském čtení v zimě v Ostravě, takže jsem si objednal časně zjara druhé. Koronavirus udělal svoje. Dorazilo po půl roce. Kdyby si ho někdo chtěl objednat, tak za tu dobu zdražilo na dvojnásobek. Ale nemám mu co vytknout. Asi nejlevnější vakuové plnění na trhu, velká kapacita, slušný hrot a pořád za pár korun. A jen tak trochu „inspirováno“ TWSBI VAC 700. Když Čína kopíruje Čínu…
A jedna malá poznámka k zápisníku Lamy. Papír je ok. A6 do kapsy ideální, dvě záložky potěší, kapsa taky. Jen to poutko mohlo být volnější, používám širší pera. A nakonec jsem vyřešil hádanku s perforovanými stránkami určenými k vytrhnutí. Na začátku zápisníku jsem je teda nečekal…

Paili 013

Paili 013

Nib Porn – Broadway Fountain Pen

Když dorazilo, vypadala v tu chvíli neznámá značka Broadway Fountain Pen (nebo zde) tak trochu na neuvážený kup. Ale nakonec asi láska. (Když už má to srdíčko.)
Co v takovém vedru, než se snažit aspoň částečně zrestaurovat staré pero do provozuschopného stavu. Cesta ještě není u konce, ale čtrnáctikarátový zlatý hrot je příjemně flexibilní a prostě píše jedna radost.

Broadway Fountain Pen

Broadway Fountain Pen

Broadway Fountain Pen

Broadway Fountain Pen

Broadway Fountain Pen

Broadway Fountain Pen

Plnicí pero Miro

Plnicí pero značky Miro

Plnicí pero značky Miro

Značku plnicích per Centropen, případně Koh-i-noor, zdá z dětských školních let snad každý příslušník nejenom mé generace. Tedy pokud nebyl levák, který někdy mohl psát propiskou. Historie českých per je ale mnohem barvitější a bohatší o řadu dalších předválečných a krátce poválečných značek. Nejstarší českou továrnu na ocelová plnicí pera Miro založil v roce 1919 František Pešek v Bohumilicích (okr. Prachatice). V roce 1934 ovdovělá Anna Pešková přijala za společníka firmy Stanislava Hejhala, který provoz modernizoval a rozšířil. Ještě v roce 1949 je 23. 7. otištěn v Rudém právu (!) inzerát na tato pera.

Plnicí pero značky Miro

Plnicí pero značky Miro

Tuto továrnu na psací pera pak, jako i další, později převzala též znárodněná společnost Koh-i-noor. A psací potřeby (plnící pera, patentní tužky, pera na tuhý inkoust čtyřbarevné tužky a pera) se v továrně vyráběly až do jejího zrušení v roce 1995.
Takže mít jedno mezi svými není od věci. Je to kus historie. Tento konkrétní model bez označení je menším perem, které má v zavřeném stavu 11 cm a s nasazeným vrškem pak 14 cm. Je tak menší i mezi menšími, víceméně kapesní. Plněno je vnitřním pístovým mechanismem, který i po těch letech funguje. Hladinu pera lze pozorovat v žlutém transparentním okně. A jak píše? No, nic moc úplně hladkého. Že by tento hrot úplně klouzal po papíru tvrdit nebudu. Ale na druhou stranu nic dramatického, psát by se s ním dalo. Ale krom pak pár zkušebních řádků s tím nepočítám. Jako svědka pohnuté české/československé výroby per se ho určitě zbavovat nebudu.

Plnicí pero značky Miro

Plnicí pero značky Miro

Plnicí pero značky Miro

Plnicí pero značky Miro

Česká plnicí pera Haro, Derby, Miro, Orlík

Česká plnicí pera Haro, Derby, Miro, Orlík