Cesta do zatím krátkých dějin elektronické literatury

eliterature.org

psáno pro Host 09/2012.

Co je to eliteratura? Před patnácti lety by naše odpověď byla jiná než před lety deseti nebo dnes. A za pár let bude opět jiná, možná už zbytečná, protože třeba již nebudeme rozlišovat. Ale pravděpodobně ne zbytečná z důvodu, že by se přestalo číst. Ostatně prozatím jsem se nesetkal s případem, kdy by čtenář elektronických knih rezignoval na ty papírové nebo je zcela odložil stranou. Naopak, spíše souhlasím s tvrzením, byť jen subjektivně podloženým, že se začalo číst v souhrnu více. Je hezké, že čtečka generuje statistiky, kolik jste toho přečetli a jak rychle, ale o čtení samém a kvalitě čteného to samozřejmě nic dalšího nevypovídá.
A na otázku, proč čteme právě v elektronické podobě, si odpovědět musíme také sami.
Stránky The Electronic Literature Organization jsou jedny z těch, které možnou odpověď nabízejí.
Stojí za návštěvu již jen z historických důvodů a pro dokumentaci toho, jak rychle se vyvíjí diskurs elektronické literatury. Podstatné příspěvky zde byly publikovány v polovině minulého desetiletí, ale najdeme jak starší, tak i novější.
A při jejich čtení si uvědomíme, že máloco zastarává rychleji než diskuse o podobě eliteratury.
K těm nejdůležitějším patří příspěvky známé teoretičky kyberprostoru N. Katherine Haylesové, která se jako jedna z prvních pokusila fenomén vznikající elektronické literatury zachytit a popsat a která ve svém vědeckém díle dlouhodobě věnuje pozornost vzájemnému ovlivňování a souvztažnosti literatury a technologií. Ostatně za svou knihu How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature, and Informatics obdržela Cenu Reného Welleka. Na stránkách pak naleznete její známou studii z roku 2007 Electronic Literature: What is it?, která se definici elektronické literatury věnuje a snaží se definovat i její jednotlivé žánry.
Stránky dále obsahují dva sborníky, tedy spíš dvě kolekce příspěvků, které jsou dostupné také na CD-ROMu. Některé využívají multimediálních možností, tedy především obohacení o zvuk a animace. A koneckonců představují hezké svědectví toho, jak rychle technologie stárnou. Vždyť CD-ROM již zvolna odchází na smetiště dějin a technologie flash jej bude možná brzy následovat.
Nicméně i v tomto chvatu vám nic nebrání sledovat krátké zprávy redakce portálu na Twitteru: https:// twitter.com/eliterature.

Gabovo Macondo

Macondo

psáno pro Host 08/2012.

Jsou místa, která na mapách nenajdeme, a přesto v jejich existenci věříme. Jedním z nich je i Macondo Gabriela Garcíi Márqueze. Není divu, že má svou vlastní stránku na Wikipedii, ani to, že bývá ztotožňováno s autorovým rodištěm městem Aracataca. Ale my, jeho čtenáři, se tomu zdráháme uvěřit. Stejně tak i jeho filmové podobě.
Jak se bohužel u poslední adaptace, tedy Lásky za časů cholery, potvrdilo, přerod literárního díla do jiné podoby má svá úskalí. Neživé Macondo, které film nabízí, je toho důkazem. Snad kromě Jména růže si nevybavuji film, který by se vyrovnal své předloze. Snažím se tedy nesrovnávat, ale někdy to prostě nejde, obzvlášť tehdy, když máte dojem, že režisérova interpretace se zcela minula s vaší a svou milovanou knihu v ní takřka vůbec nepotkáváte. Byla tak prosta vůní a esencí života?
Letošní okurková sezóna sice nenabyla tradiční hloubky, neb noviny nakonec o čem psát měly, ale přece jen prostor dostaly i méně obvyklé zprávy. A dostalo se i na literaturu. A tak jsme se dozvěděli, že se už asi nedočkáme nového Márqueze. A četli o tom, že GGM postihla dědičná choroba a ztrácí paměť. Tedy choroba, kterou jsou stiženi i jeho románoví hrdinové. Novinku, která je známa již několik let. Paměti však zůstanou s největší pravděpodobností nedokončeny. Znovu jsem si tedy prošel stránky autorovi věnované a byl jsem překvapen.
Nezměnilo se toho mnoho. K stále nejlepším stránkám patří http://www.themodernword.com/gabo/. A ta je již pět let neaktualizována. K další význačnější stránce http://cvc.cervantes.es/actcult/garcia_ marquez/ se dostanete až později, tak na druhé nebo třetí stránce výsledků. Ovšem kdo se prokliká v rychlé době až sem? Důkaz toho, jak je prizma internetu zrádné a výsledky předkládané dominantním vyhledávačem ošidné. Obraz GGM na internetu jeho významu literárnímu spíše neodpovídá.
Žádná rozsáhlejší prezentace autora nevznikla, stejně tak ani jeho autorské stránky. Marná sláva, v případě tohoto autora internet selhává. I to je dobré vědět.
A protože všechny jiné interpretace Márquezova díla zatím zůstávají ve stínu ilustrací Borise Jirků, navštivte aspoň jeho stránky na http://www.borisjirku.cz, kde si je můžete připomenout.

Budeme mít literární rádia?

Literaturnoe radio

psáno pro Host 07/2012.

Za horkých letních nocí se mi snad nejčastěji vrací vzpomínka na časy předinternetové. Na noci, kdy se už nechtělo číst, ale nechtělo se ani spát, možná jen tak ležet a poslouchat. Pominu-li dávné lásky, pak přítelem nejmilejším v právě těch chvílích byl rozhlas, jeho čtení na dobrou noc a jiné literární pořady na Vltavě a Praze. Literárních pořadů nevysílají naše rádia málo, ale přece jenom, dosud chybí stanice, která by se věnovala pouze literatuře. Ani by nemusela vysílat na krátkých vlnách. Postačilo by aspoň přes satelit, tak jak to slovenským milovníkům literatury nabízí SRo 8 — Rádio Litera ; ti jsou na tom, díky této stanici, přece jen lépe. Do našeho údolí však podobný projekt zatím nezavítal a čekání bude asi dlouhé. A to dnes dokonce můžeme vypnout počítač a používat internet bez něj, třeba právě k poslechu literárních rádií. Stačí jen správná krabička, která tento příjem podporuje, nebo chytrý mobil s příslušnou aplikací. Snad nejpohodlnější přístup k těmto stanicím umožňují stránky TuneIn a stejnojmenná aplikace. Hned se můžete nechat pohltit živelnou španělštinou, kosmopolitní angličtinou, případně nějakými minoritnějšími jazyky. Nebo patetickou ruštinou, která (aspoň u mne) hned navozuje dojem, že literatura ještě své postavení neztratila a je jí přikládána podstatná váha.
Mojí oblíbenou stanicí je ruské Literaturnoje radio, které vysílá nepřetržitě od roku 2007 a jehož cílem je podpora moderní ruské literatury a poezie. A nutno říci, že se mu to i daří. Dokonce bývá označováno za jeden z nejzajímavějších počinů ruského literárního internetu posledních let. V jeho programové nabídce naleznete nejenom literární díla nejrůznějších žánrů. Kromě pořadů z vlastní produkce nabízí především nahrávky z básnických i prozaických literárních setkání. Stranou samozřejmě nezůstává ani literární zpravodajství a reflexe nových knižních titulů. Příjemný poslech.

K předchozímu textu mi s odstupem nezbývá než na otázku odpovědět záporně. Ne, české literární rádia mít nebudeme. Zabili Leonardo, zabili Šestku, podřízli české BBC.

Sociální život knih v síti

psáno pro Host 06/2012.

S bouřlivým atakem sociálních sítí a rozvojem elektronických čteček znovu zažívají svou hvězdnou hodinu i komunitně pojaté projekty pro čtenáře knih. I když s jejich užitečností lze někdy polemizovat, rozumím tomu, proč vznikají, a chápu, že jejich zakladatelé hledají model, který by jim v konečném důsledku přinesl zisk. Kdyby totiž šlo jen o možnost sdílet s přáteli a známými informace o přečteném, postačil by k tomu koneckonců skript pro tvorbu wiki. Je dobré si připomenout, že se nejedná se o žádnou převratnou novinku, a podobné projekty cílící na čtenáře a jejich sociální vazby jsou tu s námi již řadu let.
Těch známých i méně známých je mnoho (např. GoodReads, LibraryThink, BookJetty, WeRead, aNobii, Reader2, BookGlutton, Listal, inReads, Readmill, Rethink Books, Bookwormr, BookShout…). Svá želízka v ohni mají i výrobci čtecích zařízení, jmenujme aspoň Amazon s jeho Shelfari nebo Apple s univerzálněji pojatým iTunes.
Tyto projekty, které jsou propojeny s konkrétními zařízeními pro četbu e-knih, mají asi větší šanci na úspěch než jen ty komunitněji pojaté, neboť disponují finančním zázemím i marketingovou podporu.
Všechny se snaží najít osobitý přístup, ale v základu se jedná o možnost nabídnout čtenářům platformu, kde se mohou střetávat a ke knihám vyjádřit. A to zpravidla za to, že strpí nějakou tu reklamu, díky sociálním vazbám a znalosti čtenářského vkusu stále lépe cílenou; ale jde i o ztrátu části soukromí. Propojení s účty modrého moru (Facebook) nebo velkého bratra (Google) se pak stává takřka povinností. Je to koneckonců logické. Zaprvé je to jednoduché a zadruhé — bez nich „to nejde“. Uživatelé jsou cháska líná a znovu a znovu se registrovat nechtějí. Ale nějaké ty neobsazené skulinky se ještě stále najdou, a to i na našem trhu. Jedním z projektů, který na tomto poli zkouší štěstí, je česko-slovenský Bookfan, jenž při svém uvedení získal poměrně značnou pozornost. Stejně jako jiní nabízí možnost dát tip na známé knihy, které by jim možná unikly.
Bookfan

I v českém prostředí však existuje konkurence, například v podobě projektu Knihožrout. Přejme mu tedy úspěch. Je však dobré mít na paměti, že výčet projektů, které již skončily, je delší než seznam těch úspěšných.
Knihožrout

Drabble & Dribble

Příběhy na 50 slov

psáno pro Host 05/2012.

Zlaté časy „zkracování“ mám spojeny především se slavnou scénou z filmových Postřižin. Nejpozději od devadesátých let, kdy i do našich končin dorazily nejrůznější čtenářsky vděčné digesty a krácená vydání (nevím, co z toho je problematičtější), však pozoruji zesilování tohoto fenoménu i ve „vážné literatuře“. Pořád si ale myslím, že nejde o plnohodnotná literární díla; jinak řečeno: zcela jistě jde o zásahy, které dílo kamsi posunují a zřejmě moc neodpovídají původním záměrům autora.
Na druhé straně — nic proti „kraťákům“. I ty nejkratší útvary, mikropovídky, mohu být plnohodnotnými díly. V zahraničí není neobvyklé, že jsou pravidelně pořádány soutěže v psaní těchto mikropovídek (o různé délce), a to i známými periodiky (Wired, Boston Literary Magazine). Zpravidla se jedná o drabble, které mají přesně sto slov, případně o double-drabble (dvě stě slov) a dribble (padesát slov). Ale objevují se i ještě kratší varianty. Své příznivce mají mikropovídky (raději řekněme mikroútvary) i na Twitteru, kde je nutné počítat s omezením na pouhých sto šedesát znaků. To vcelku košaté češtině příliš nesvědčí.
U útvaru drabble může být zadáváno téma, věta nebo slova, která je nutné použít. Pokud patříte mezi příznivce těchto krátkých příběhů, pak by vás mohl zaujmout projekt Příběhy na padesát slov s podtitulem „Pro radost z vyprávění“.
Historie stránek, které v nedávné době prošly zdařilým redesignem, sahá do roku 2009, kdy Zdeněk Král, správce projektu, vydal první takový příběh. U mikropovídek se zpravidla se jedná o postřehy a hříčky a výraznou pointou.
Přesto však ve své zkratce postačí k tomu, aby zachytily a podtrhly to podstatné. Při redukci „na kost“ ostatně ani nic jiného nezbývá.
Mezi autory se občas mihnou i známější, zavedená jména — Bianca Bellová, Yveta Shanfeldová, Tomáš Kafka. Stránky nejsou nejrozsáhlejší, ale u tohoto způsobu psaní by to ostatně ani nebylo vkusné.
Přes všechnu tu úspornost se jedná o jedno z míst českého literárního internetu, které stojí za návštěvu.

První doplnění na 50 slov:
Můj příspěvek Souboj titánů na stránkách výše zmíněného projektu Příběhy na padesát slov

Druhé doplnění na 50 slov:
Fádní odpoledne
Kdyby Martina věděla, že ji muž také podvádí, měla by v tomto okamžiku menší výčitky svědomí a poslední sex si užívala možná mnohem více. Teď obsahovaly polohlasité vzdechy náznaky zármutku. Kdyby tušila, že žárlivý manžel již chvíli stojí za dveřmi a přemýšlí, co udělá, byly by její oči ještě smutnější.

Hrátky s textem

The Play

psáno pro Host 04/2012.

V počátcích internetu se v některých okamžicích okouzlení zdálo, že hypertext má šanci do značné míry pozměnit vnímání literárního díla jako uzavřeného a definitivního celku. Prozatím se ukazuje, že žádná taková revoluce nenastala. V mezičase se objevily elektronické knihy a čtečky, ale ani ony nepřinesly v tomto směru příliš velký posun. Můžeme sice on-line sdílet své pocity ze čtených (nebo dočtených) textů, ale opět platí: obsahu knih samotných se to příliš nedotklo. A to dosud ani pouze těch elektronických. Snad s jednou výjimkou a tou jsou učebnice. Ne náhodou firma Apple svými posledními produkty míří do této oblasti (a snaží se i jiní), takže již brzy může být vše jinak. Není důvod, aby se učebnice a encyklopedie nestaly doménou interaktivnosti. Jinak řečeno, hypertextové nepropojení by bylo chybou, když už zde ta možnost existuje. Ale pozor na přesycení! I zde může být lineární čtení mnohdy užitečnější než nekonečný proud odkazů a rozboček.
Avšak někdy se objeví i zajímavější pokus literární, jako například krátká povídka Hra Deirdry Kiai, která možnosti interaktivity využívá. Není bez zajímavosti, že autorka je vývojářkou her. I její povídka je koneckonců postavena na jednom herním enginu používaným pro textové hry. Byla zveřejněna v rámci Interactive Fiction Competition, který se koná již sedmnáct let, avšak ani tyto stránky nenabízejí příliš originálních pojetí. Ale i tak, textovým hrám jsme se příliš nevzdálili. Postačí si vzpomenout na experimenty Cortázarovy a Calvinovy a opět si uvědomíme, že jsme se s něčím podobným již setkali. Čtení textu podle různých postupů (a pořadí) je možné i bez vyspělé technologie. Přes veškerý technický pokrok, rychlé změny a fragmentárnost zůstávají naše preference pravděpodobně tradičnější, než se zdá. Nadále toužíme především po příběhu a vyprávění. Snad i proto se mnohokrát ohlašovaná smrt románů stále odkládá na neurčito, stačí se podívat na žebříčky prodejnosti. Místo pro experimenty zde jistě je a bude. Ale pokud se něco zásadního nezmění, ve většině se budeme i nadále vracet k dobře tomu známému a tradičnímu — klasickému příběhu.

Tvar má nový i-tvar

image

psáno pro Host 03/2012; od napsání a zveřejnění sloupku nějaký ten čas uběhl a stránky se i dále měnily a snad i mění k lepšímu, uvidíme, kam se posunou s obměněnou redakcí

Pokud své internetové stránky inovuje periodikum, které se řadí (chce být řazeno) k tiskovinám v oboru k nejprestižnějším, pak pozornost věnovaná této změně je téměř povinná. Ano, po letech stagnace se stránky jednoho z nejčastěji vydávaného literárního časopisu u nás, Tvaru, konečně dočkaly proměny, lépe řečeno aktualizace. Po vizuální stránce se nejedná o nic převratného, i v novém „vzhledu“ působí poněkud mdle. Leckteré internetové prezentace českých tištěných literárních periodik jsou na tom zkrátka lépe. Zvláště pokud je srovnáme s Literárními novinami (http://literarky.cz/), Revolver Revue (http://www.revolverrevue.cz) či s revue Plav (http://svetovka.cz/) nebo třeba i s prezentací mnohem mladších Kulturních novin (http://www.kulturni-noviny.cz). Trendová grafika webu sice jeho obsah nenahradí, ale v tomto ohledu se přece jen jedná o promarněnou příležitost, jak zaujmout přesycené publikum a třeba i přitáhnout nové čtenáře. Redakci se každopádně patří poděkovat i za tento posun a zahlazení letitého „technického manka“. Konečně bude důvod, proč se na stránky Tvaru vracet častěji. Oproti tištěné verzi jsou oživeny rubrikami Audiokoutek, Novinky a Báseň pro tento týden. Z redakční zprávy publikované k novým stránkám zaujme rezervované stanovisko k otevření diskuzí — snad poučení příklady odjinud (např. Aluze a případ Libora Pavery nebo na více místech dosud probíhající diskuze k angažované poezii, která započala právě v Tvaru). Některé příspěvky publikované v tomto literárním obtýdeníku si sice o reakci přímo říkají, ale na druhé straně, bez různých efemérií, kterých je internet plný, se nepochybně obejdeme.
Nechť je vsáknou třeba sociální sítě, ke kterým redaktor Michal Škrabal (odpovědný za webovou prezentaci Tvaru) ve zmíněném prohlášení zaujímá zdravě rezervovaný postoj. Samozřejmě potěší i příslib, že stránky Tvaru by měly časem obsahovat archiv všech vydaných čísel počínaje rokem 1990.

Místo pro experiment

image

psáno pro Host 02/2012

Česká literární scéna časopisy věnované převážně poezii skutečně nepostrádá. Je zde http://www.psivino.cz“>Psí víno, které má stále podtitul „Časopis pro současnou poezii“, byť za dobu své existence prodělalo více proměn. Z internetových projektů je zde minimálně Divoké víno. Vzpomene si ještě někdo na časopis Obratník? Časopis, který by byl věnován pouze experimentální poezii, však nemáme. Původně jsem se domníval, že s rozvojem internetu a jeho možnostmi zažije experimentální poezie svou renesanci, či spíš nový vzmach, ale nic tomu nenasvědčuje.
Na slovenský magazín Kloaka pro experimentální a nekonvenční tvorbu, vydávaný sdružením Literis, jsem poprvé narazil v roce 2010 a od té doby patřím k jeho pravidelným čtenářům, neboť jeho doposud vydaná čísla jsou k dispozici také ke stažení ve formátu pdf. Časopis sice vychází i v tištěné podobě, ale přiznávám, že tu jsem v rukou doposud neměl. I přes výlučné zaměření se redakčnímu kolektivu daří časopis vydávat druhým rokem, což překonalo mé očekávání. Kromě poezie dostávají prostor i další obvyklé časopisecké formáty, rozhovory, eseje, recenze. A u experimentální poezie nepřekvapí, že důležitou roli hraje i výtvarná složka. Krom samotného periodika naleznete na stránkách i další informace o dění spjatém s časopisem a experimentální poezií nebo také experimentální sbírku Energy Kamila Zbruže.
V době psaní mého „tipu“ byla na stránkách zveřejněna i ochutnávka z příštího čísla v podobě recenze na básnickou sbírku Ondřeje Buddeuse 50 007 znaků včetně mezer. Může nás těšit, že reflektována je tak i zcela aktuální tvorba z českého prostředí, navíc taková, která za pozornost skutečně stojí.
Časopis možná nezaujme všechny čtenáře a pravděpodobně na to ani neaspiruje, nicméně pro seznámení se s jedním směrem vývoje poezie může být návštěva jeho stránek užitečná.

Fenomén videoknihy

CCProse

psáno pro Host 01/2012

Na slogan knihy do uší a jeho variace jsme si již celkem zvykli.
Možná natolik, že denní tisk si už nezřídka pokládá otázku, zda se díky „zvuku“ nepřestane číst. Prý už je k dispozici více než 1 200 audioknih v českém jazyce! Ale asi to budou jen dozvuky okurkové sezony. Audioknihy jsou s námi již hezkých pár let a ty tištěné nijak neutlačují. A vzrůstající oblibě v uchvátané době se také není moc co divit.
Nicméně dnešní člověk je tvor zhýčkaný a zdá se, že jen zvuk mu nestačí. Objevil se nový fenomén – videoknihy. Naleznete je na stránkách CCProse, případně přímo jako videokanál na http://www.youtube.com/user/CCProse“>YouTube. Jedná se o použití audiostopy ze známého serveru LibriVox.org v kombinaci s HD videozáznamem synchronizovaného textu. Volně nabízené audioknihy tak získaly nový rozměr. Knihovna (dá se to tak říci?) připravených děl sice prozatím není nejrozsáhlejší, ale i tak obsahuje zajímavé tituly klasické literatury (Thoreau, Dickens, Verne, Austenová, Melville, Doyle, Twain). Navíc čtenářoposluchačodivák může hlasovat, která kniha má být připravena příště. Nabídka zvuku je omezena angličtinou, text videa lze doplnit i o strojový překlad některého z jazyků, což je však hodně nouzové řešení. Videoknihy, i přes výhodu, že nemusíte obracet stránky, se zřejmě nestanou masovou záležitostí. Dají se využít pro studium cizího jazyka; možná zaujmou i zrakově nebo sluchově postižené. Na takto zpracovanou českou knihu jsem sice zatím nenarazil (multimediální cestopis nakladatele a dokumentaristy Michala Huvara pomíjím), ale kdo ví, třeba se už brzy objeví.

Dobrodružství digitalizace

psáno pro Host 10/2011

Jak připravit elektronickou publikaci

Pro mnohého autora je to lákavá představa — obejít celý ten zaběhaný koloběh, všechny ty železné zvyky, všechny ty vazby. Dny, v nichž není zapotřebí redaktorů, nakladatelů, případně distribučních firem, jsou zřejmě zde. Pro ty, kteří si takové publikování chtějí vyzkoušet na vlastní kůži, je zde hned několik odkazů, jež mohou pomoci.
Je pravdou, že nad e-knihami srdce typografa zpravidla nezaplesá, ale co už, každé začátky jsou těžké. Nebudeme si nic nalhávat, těch pár e-knih prodávaných a prý „profesionálně“ připravených zatím také není ošetřeno nejlépe; povětšinou vznikly metodou copy&paste, kterou rozhodně nelze považovat za ideální. Je smutné, že leckteré pirátské vydání je po této stránce lepší.
Překážek, které je nutno obejít, je dost. Nejprve úplně pomiňme písma, která v některých e-formátech vůbec nejsou podporována. Také nástrojů na přípravu e-knih není na výběr mnoho. (O těch, které by byly k dosažení zdarma ani nemluvě.) Jásat nemohou ani vlastníci sázecího programu Adobe InDesign, protože jím generované výsledky jsou použitelné jen částečně. U náročnějších technických publikací pak víceméně vůbec.
Pokud chcete sami elektronickou publikaci připravit, pak určitě neopomeňte editor elektronických knih Sigil, který většinu práce udělá za vás, prakticky bez nutnosti znát kód. A pokud vám postačí jen přímý výstup z MS Wordu, pak je tu Aspose Words Express nebo zásuvný modul do Libre/Open Office, případně alternativní Atlantis, který umí ukládat přímo do formátu EPUB.
Návodů na přípravu je řada, mezi ty nejužitečnější patří videa a postupy na Unruly Guides, z českých pak lze zmínit seriál Dobrodružství digitalizace , který je zaměřen především na převod z Wordu. S jejich pomocí projdete většinou úskalí. A pokud ne, tak na fóru Mobileread naleznete zbývající odpovědi. A byť aktuálně kraluje čtečka Amazon Kindle, přece jen je vhodnější knihy připravit ve formátu EPUB, neboť dává větší možnosti, a navíc Kindle Previewer vám EPUB do formátu MOBI pro Kindle zkonvertuje automaticky. Pokud jste úspěšně prošli všemi úskalími, tak třeba ještě navštivte stránky Book Designer, kde naleznete mnohé užitečné rady, jak uspět na knižním trhu.

Dodatek v době zveřejnění: Za toho půl roku od zveřejnění v Hostu a ještě více od napsání se pár věcí zlepšilo. Třeba poslední InDesign, který je v oblasti elektronického publikování rozhodně krokem kupředu, nebo iBooks Author, pokud jste zastánci jablek. Ale také různé platformy pro vlastní publikování od Amazonu, Barnes & Noble nebo nejnověji Kobo. Zrovna ty však našinec nejpíš nevyužije.