Leden 2004

Možná to není nejtypičtější báseň tohoto autora, ale je mi blízká. Snad tím, že přesně zachycuje jev, kterého jsme i my svědky. S tím rozdílem, že už nepíšeme (zpravidla) ani ty pohlednice.

KORESPONDENCE

takže už píšu jen pohlednice
kde se zatrhne
ano či ne
dopisy už nepíšu
ztratím-li tím pádem přítele
bylo to přátelství jenom na papíře
a papíru mám beztak dost

přeložili Josef Hiršal a Bohumila Grögerová
z výboru Rozvrzaný mandl (Mladá fronta, 1997)

Tak u tohoto autora mne mrzí, že nevlastním žádnou knihu jeho poezie. Nikde jsem na ni nenarazil a ani nevím, zda vůbec česky vyšla. Vím ale, že jeho básně a eseje vycházely ve Světové literatuře.

CHVÁSTÁNÍ TICHA

Světelné písmo útočí na stín, zázračnější nežli meteory.
Vysoké, nerozeznatelné město se zvětšuje nad krajinou.
Jist si životem a smrtí hledím na ctižádostivce a chtěl bych je pochopit.
Jejich den je chtivý jako laso ve vzduchu.
Jejich noc je příměřím vzteku v meči, hotovém zaútočit.
Hovoří o lidskosti.
Má lidskost tkví v pocitu, že jsme hlasy téže bídy.
Hovoří o vlasti.
Má vlast je zaropotání kytary, slib v temných očí děvčátka, očividná modlitba vrb za za soumraku.
Čas mě živí.
Tišší než můj stín procházím tlačenicí jejich probuzené hrabivosti.
Jsou nevyhnutelní, jedineční, zasluhují si rána.
Mé jméno je kdosi a kterýkoliv.
Jejich verš je žádost o cizí obdiv.
Já požaduji od svého verše, aby si se mnou neprotiřečil a to je mnoho.
Aby nebyl trváním krásy, ale duchovní bezpečnosti.
Já požaduji od svého verše, aby jej potvrzovaly cesta a samota.
Zálibně prolenošuji důvěru a tak jdu a lemuji svůj život.
Zálibně prolenošuji důvěru a tak jdu a lemuji svůj život.
Jdu pomalu jako ten, kdo přichází z takové dálky, že nedoufá, že dojde.

Přeložil Lumír Čivrný