SCARBO
„Až zemřeš, dostav rozhřešení nebo
proklet,“ šeptal mi dnes v noci Scarbo do
ucha, „budeš mít rubáš z pavučiny, ba
pohřbím s tebou pavouka.“
„Ach, nechť mám alespoň místo rubáše
list osiky, v němž mě bude kolébat vánek
z jezera,“ odpověděl jsem mu s očima
rudýma, neboť jsem tolik plakal.
„Nikoli,“ chechtal se výsměšný trpaslík,
„stal by ses kořistí brouka, který loví za
večera komáry oslepené zapadajícím
sluncem.“
„Je ti tedy milejší,“ odvětil jsem, neustále
naříkaje, „je ti tedy milejší, aby ze mne
vysála krev tarantule se sloním
chobotem?“
„Dobrá,“ dodal, „upokoj se, budeš mít za
rubáš zlatě kropenaté pásy z hadí kůže, do
nichž tě zavinu jako mumii.
A v temné kryptě svatého Benigna, kde tě
postavím ke zdi, budeš pohodlně
poslouchat, jak v předpeklí pláčí
nekřtěňátka.“
Báseň je se sbírky Kašpar noci, která je spíše charakteristická svými drobnými prózami. Je to vlastně jedna z prvních knih básnických próz. Text mám rád především pro jeho uhrančivost a magičnost, se kterou na mne působí.
U nás vyšla kniha se skvělými ilustracemi Heleny Wernischové.