Čtení nové Ajvazovy knihy ve mně vyvolává pocit déjà vu. Jako bych už ty řádky někde viděl!. Asi roztroušeny v předešlých knihách. Tak, teď jsou pohromadě. Jako pocta velkému učiteli – J. L. Borgesovi.
Vše se váže k možným světům jazyka, k jeho možnostem a jeho hranicím. Pro poznání Borgesova díla je Ajvazova kniha bezesporu přínosem (i když mám dojem, že do popředí jsou stavěny pouze některé aspekty košatého díla). Velkou část úvah lze navíc vztáhnout i k autorově vlastní prozaické činnosti. Pokud se o některých autorech tvrdívá, že píší jednu knihu, pak Ajvaz do této skupiny patří, neboť hranice mezi jeho teoretickými úvahami a vlastním psaním je nepatrná. Škoda jenom, že svět jeho próz má míň zákoutí ke zkoumání, než ten Borgesův. Nebo už jsem si na něj zvyknul a předvídám. Okouzlení vyprchalo, a tak nejlepšími pro mne stále zůstávají jeho první tři knihy: Vražda v hotelu Intercontinental, Návrat starého varana a Druhé město. I proto jsou na konci textu připojeny dvě ukázky z Ajvazovy tvorby. Naštěstí jsem je nemusel přepisovat. jsou z výborného CD Česká literatura od roku 1945 na CD-ROM.
A ještě jedna poznámka: bez elementárních znalostí jazykovědy a filozofie si v této poslední Ajvazově knize zas až tak moc nepočtete.
Michal Ajvaz: Chobot (Návrat starého varana)
Mám malého slona. Jednou se ke mně přidal ve Stromovce a od té doby je se mnou. Je vysoký necelý metr. Zpočátku jsem měl strach, co si s ním počnu, až vyroste, ale vypadá to, že už větší nebude. Je přítulný a hravý, ale jenom když jsme sami, ve společnosti se cítí nesvůj, mezi lidmi i zvířaty je vždy zaražený a stísněný, přešlapuje z nohy na nohu a dělá chobotem trhavé, neurotické pohyby. Je přecitlivělý a pro všechno nesmírně trpí, je přímo mistrem v utrpení – ne v nějakém bolestínském a hypochondrickém, jeho utrpení nezveličuje maličkosti, ale vnímá je jako kapky velkého oceánu neštěstí, jehož hlubiny se v každé ráně otvírají.
Když spolu jdeme po ulici, lidé se mi často smějí a volají na mne, že mám psa s chobotem. Připadá jim, chudákům, k smíchu, mít zvíře, které má chobot, i když je hezké a milé, a to jenom proto, že zvykem je mít psa, a ne slona. Kdyby bylo zvykem chovat slony, mohli by se potrhat smíchy, kdybych chodil na procházku s vlčákem, a pokřikovali by na něj, kde ztratil chobot. Lidé jsou často úžasní a dokáží se chovat neuvěřitelně obětavě, ale ti samí lidé nejsou s to být tolerantní vůči chobotu. Přitom je chobot výborná a praktická věc. Je mi z toho smutno, a slon cítí svůj chobot a celou svou existenci jako ničím nesmazatelné provinění.
Michal Ajvaz: Zásuvky
Ve tmě zásuvek zahnívají rukopisy,
prosakuje jimi jed vnitřku nábytku,
rozežírá významy slov a proměňuje slova ve jména démonů.
Octne-li se text na denním světle,
vydechuje nepřátelskou vůni moře,
prostírajícího se v hlubinách nábytku.
Obsah i myšlenka se rozpustily
v podmořském dechu, v hudbě chaluh.
Je v ní přítomná zvláštní krása,
ale abychom se jí přiblížili, bylo by nutné
přijmout existenci světa, o kterém nechceme nic vědět,
který však hraničí s naším světem,
zálivy jeho moří pronikly
do nitra šatníků a psacích stolů.
V hlubinách skříní se blyští poklady,
máme však strach z tlam dravých barakud
na zadním konci zásuvek,
strach z rejnoka skrývajícího se mezi těžkými kabáty.
Štítivě a s úzkostí listujeme povadlými stránkami
a pak vracíme rukopis do jeho temného světa. Už nám nepatří.
Protože nakonec zásuvky pohltí všechny naše texty,
nestvořili jsme vlastně nikdy nic jiného
než kantáty pro hejna latimérií ze zatajovaného moře.
Večer při rozsvícené stolní lampě
posloucháme jejich zpěv, přicházející z tmavých okrajů bytu.
(ze sbírky Vražda v hotelu Intercontinental)