Nejezdím vlakem už tak často, ale přece jen si všímám jedné skutečnosti. Postupného ubývání laviček na železničních stanicích. Kulturu cestování prostě jednoznačně zlepšíme tím, že prostě lidi donutíme se na zastávkách zdržovat co nejméně, případně vůbec. Takže nakonec to může skončit jako u nás. Zrekonstruuje se nádraží. Nákladně, v detailech proti původnímu návrhu o něco k horšímu. Ale žádná hrůza, byť jinak je to budova, na kterou se čas od času jezdí dívat i studenti architektury. Zrekonstruuje se podchod. Přidá se výtah pro postižené, klíč je k vyzvednutí na nádraží. A pak se nádraží zcela zavře. Po chvíli zmizí lavičky. Nikdo je neukradl. Jen ti lidé na nich seděli. Pak zmizí i odpadkové koše. On by je někdo musel vynášet. No nic, přesuneme ten úklid na bedra obce.
On ten nápis zahlédnutý v sobotu při jízdě historickým vlakem oknem na jedné budově nádraží „ČD = Času dost“ má něco do sebe. Asi i s tím v závěru připojeným kosočtvercem. V Brumově se totiž situace opakovala. Jen skleněnými dveřmi jsme viděli jak se ve vybavené, ale uzavřené, čekárně po podlaze prohání chuchvalce prachu a škvírou pod dveřmi naváté zlaté listí od podzimu.
Ano, zvláštní vlak, ze zvláštních nádraží…
Že by to bylo tou homosexuální lobby???
Výstižný příspěvek! Pobavil 🙂
Pavle, příjemné pozastavení se.
… Všichni to vídáme, jen už nevnímáme. Připadá mi, že je to tak dnes už všude, nejen u společnosti „Času Dost“ 😀
Vše je omezeno na minimum. Sám jsi před časem napsal: „Na výsluní jsou nyní mikroblogy a sociální sítě s ještě kratšími a kusejšími sděleními, kde už pro literaturu nebo její reflexi příliš místa není.“—- jaká podobnost… Chceš jet vlakem? Tak jeď a nekecej, zaplať a vyfíč…
No jo, když o dráhách rozhodují lidé, kteří jeli naposledy vlakem před třiceti lety na školní výlet. Megalomanské rekonstrukce tratí a velkých nádraží jsou pro ně příležitost, jak podojit státní kasu, ale zaplatit ženskou, která by na Bystřičce prodávala lístky – proboha, proč? Kvůli těm pár sockám?