K dnešnímu dni se tak nějak hodí kniha, kterou jsem chtěl tu dlouho zmínit Jiří Dienstbier – rozhlasový zpravodaj (1958–1969). Kniha se po grafické stránce vymyká z běžné produkce nakladatelství Radioservis, které ji v roce 2013 vydalo, a to směrem k lepšímu, knihu upravily Tereza Melenová a Martina Donátová.
Pro mne zůstává jedním z mála politiků, který během svého působení v její vrcholné sféře neztratil svou tvář a svou integritu. Právě jeho politické angažmá poněkud zastřelo skutečnost, že Jiří Dientsbier byl původní profesí novinář a také že z novinářského prostředí vzešel.
Rozhlasová žurnalistika je něco tak efemérního a spotřebního, že i vůči žurnalistice novinové má jepičí život. Málokde jinde platí oblíbené jedním uchem tam – druhým ven. Přesto i zde mohou vzniknout (a taky vznikají) texty, které vybočují z běžného průměru nebo které zasluhují z různých důvodů větší pozornost. Dienstbierovy patří do této kategorie. Kniha je nejen zajímavým svědectvím doby, ale také svědkem proměn rozhlasové tvorby. Připomínkou doby, kdy příspěvky mohly být delší, mohly obsahovat více informací, souvislostí. Možná i proto se se dají Dienstbierovy číst s překvapením i po letech. Pro mne hlavně ty z Kambodže, Vietnamu, a Indonésie a Ameriky. Zaujmou svou živostí i autorovým vhledem, lidskostí a ohledem na člověka. Možná právě to osvětluje jeho (ne)úspěch v politice domácí a respekt na poli mezinárodním.