Knihy Ludvíka Vaculíka (23. 7. 1926 – 6. 6. 2015) mne provedly jinošstvím. Možná i ony tak trochu stály za pravidelným vedením deníku. Později se mi podařilo s autorem pro mne zásadních knih setkat, a to opakovaně. Jednou nebo dvakrát mne překvapil korespondenční lístek s jeho pozdravem a kulatým razítkem s kozou. Ale příležitost k delšímu osobnímu rozhovoru jsem měl vlastně jenom dvakrát, s přestávkou nějakých desíti let. O literatuře a knížkách, Valašsku, písničkách, které zpíval za doprovodu Jana Rokyty. V Textech nám dovolil přetisknout jeden starší text.
Tak trochu potměluch, jehož lišácký úsměv mi bude chybět a k jehož slovům se dál budu vracet. Takže díky za Sekyru, Morčata, fejetony a všecky další knihy…
