Loňský konec roku mne poměrně vydatně zásobil prózou i poezií. Mimo jiné knihou L. E., u nás dobře známého polského básníka, prozaika a překladatele, kterou v překladu Václava Buriana vydalo v loňském roce nakladatelstvím Protimluv. Přestože tento typ poezie úplně nevyhledávám, sbírka obsahuje několik textů, pro které si určitě pozornost zaslouží. Třeba pro tento:
ŽENY BÁSNÍKŮ
Ženy básníků
to nemají lehké,
stále narážejí
na básně pro nějaké ženy,
o nichž se ani neví,
jestli si je nevymysleli,
stopy minulosti,
ozvěny sousedních hodin,
blažené mručení,
jak by to mohlo být, kdyby…
Tady kousek ňader,
tam vůně,
někde vlas na srovnání
a onde úsměv,
který snad je
úsměvem bez úst,
ale kdoví jestli nepatří
té či oné mrše.
Nějaká jména,
nějaké iniciály,
dvouznačná motta,
výstřední názvy
a vůbec většinou
čertví oč jde.
Ech, dát jím tak roubík do ruky,
do nohy.
Do prdele.