Stěží minutelný balvan v české poezii (1905-1980).
Jeskyně slov
Ne beztrestně vstupuje jinoch se světlem
do jeskyně slov… Odvážný, sotva tuší,
kde se to octl… Mlád, i když trpící,
neví, cože je bolest… Předčasně mistrovský,
uprchne, aniž vkročil,
a vymluví se na neplnoleté století…
Jeskyně slov!…
Jen skutečný básník a na vlastní vrub
v ní prošílí křídla a to,
jak je navracet zemské tíži,
a neublížit oné, která přitahuje zem…
Jeskyně slov! Jen skutečný básník
se vrací z jejího mlčení,
aby, už stár, nalezl plačící dítě,
odložené světem na její práh…
(ze sbírky Bolest)
Všichni holanovci tě za toho “balvana” budou nenávidět…
Nejen Pablo! Jak napsal Ivan Diviš: “Kurva, Holan, celý život tarasil mi cestu, jak ten žulvas, balvanisko bludné, vysrané sem z hor…”
Zlatá slova! I když mě teď napadá, že mohl Pablo ještě chviličku počkat na září, kdy je holanovské výročí.