Staří dobří

STAŘÍ DOBŘÍ: Thomas Stearns Eliot (CXXXI.)

Anglický básník, dramatik a esejista amerického původu a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1948 (26. září 1888, Saint Louis, Missouri, USA – 4. ledna 1965, Londýn, Anglie) patří z zakladatelům moderní poezie. Jeho Pustinu jsem si zamiloval už při prvním setkání, a to když jsem narazil na překlad Jiřího Valji v jednom ze starých čísel časopisu Plamen, ten knižně vyšel v Odeonu v roce 1967. Celý je dostupný na serveru Čítárny.cz. Slavná báseň vyšla česky také v překladu Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého v roce pod názvem Pustá země. Kopii tohoto vydání si můžete stáhnout na https://monoskop.org/images/b/b4/Eliot_TS_Pusta_zeme_1947.pdf.  V roce 1996 vydala Jiřina Hauková revidovaný překlad. Pod názvem Zpustlá země pak vyšel překlad Zdeňka Hrona v roce 2022. Slovenský překlad Lucie Eggenhofferové najdete na stránkách časopisu Dotyky. Známější je však asi překlad Jána Buzássyho a Zuzany Bothové z roku 1996. Jinak doporučuji studii Miroslava Zelinského Rok 1947 – rok Eliotovy Pustiny. Jednotlivým exitujícím překladům, další najdete zahrnuty ve vydání z roku 1996, by se dalo věnovat spoustu času, ale důležitá je samotná báseň. Tak aspoň první zpěv.

 

Pohřbívání mrtvých

Duben je nejkrutější měsíc, rodí
šeříky z mrtvé země, mísí
vzpomínku s touhou, vznítí
kořeny jarním deštěm z otupělosti.
Zima nás hřála, přikryla
zem sněhem zapomnění, sytila
uschlými hlízami tu trošku života.
Léto nás překvapilo, přišlo přes Starnbergersee
s přeháňkou; zůstali jsme na kolonádě,
pak v slunci jsme šli do Hofgartenu,
dali si kávu a hodinu si povídali.
Bin gar keine Russin, stamm‘ aus Litauen, echt deutsch.
A jako děti jezdili jsme k mému bratranci
arcivévodovi, svezl mě na saních,
a já se bála. Řekl: Marie,
Marie, drž se pevně. Sjížděli jsme s kopce.
V horách se člověk cítí volný.
Čtu dlouho do noci a v zimě jezdím na jih.
Jaké lnou kořeny a jaké rostou větve
v tom kamenitém rumišti? Ty nevíš,
netušíš, synu člověka, znáš jen změť
skácených model, do nichž pere slunce,
uschlý strom nedá úkryt, cvrček radost
a suchý kámen crkot vody. Jen
pod touto rudou skálou najdeš stín,
(zajděme do stínu té rudé skály),
a ukážu ti něco jiného
než ranní stín, jenž kráčí za tebou,
a večerní, jenž zvedá se ti vstříc;
ukážu ti strach v hrsti prachu.
Frisch weht der Wind
der Heimat zu:
Mein Irisch Kind,
wo weilest du?
„Před rokem dals mi prvně hyacinty;
říkali mi pak dívka s hyacinty.“
– Když jsme tak pozdě přišli ze zahrady
a mělas náruč plnou, vlasy zvlhlé,
ztratil jsem řeč a oči se mi mátly,
živ ani mrtev, nic jsem nevnímal,
zahleděn v srdce světla, do ticha.
Oeď und leer das Meer.

Madame Sosostris, slavná věštkyně,
moc nastydla, a přece s hříšnými
kartami platí v celé Evropě
za nejmoudřejší ženu. Tohle, řekla,
je vaše karta, utonulý fénický
mořeplavec. (Ty perly byly jeho oči.)
Tohle je Belladonna, Paní skalisek
a paní situací.
To je muž s trojí holí, tady Kolo,
zde jednooký kupec, a ta karta
je prázdná, značí, co má na zádech
a co já nesmím spatřit. Oběšenec
tu není. Pozor na smrt utopením.
Vidím dav kráčející v kruhu. Díky.
Vyřiďte drahé paní Equitonové,
že horoskop jí sama přinesu:
dnes člověk musí být tak opatrný.

Neskutečné město,
pod hnědou mlhou v zimním svítání
Londýnským mostem proudil dav tak hojný,
že žasl jsem, jak smrt má lov tak hojný.
šli vzhůru, občas krátce vzdychajíce,
a každý zíral na zem před sebou.
Pak sešli třídou krále Williama
k Marii Panně woolnothské, jež hluše
odbila poslední tón deváté.
Spatřil jsem známého a křikl na něj:
„Stetsone! Znám tě z lodí u Mylae!
Mrtvola, co sis loni zasadil
v zahradě, klíčí? Letos pokvete?
Či náhlé mrazy zžehly její záhon?
Drž stranou Psa, je přítel člověka
a drápy mrtvé z hrobu vyvléká!
Ty! hypocrite lecteur! – mon semblable, – mon frère!“

Překlad Jiří Valja, 1967

STAŘÍ DOBŘÍ: Thomas Stearns Eliot (CXXXI.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Zeno Kaprál (CXXX.)

O víkendu jsem dočetl poslední sbírku Zeno Kaprála Tříděný odpad, který právě dnes zemřel (19. října 1941 – 26. 10. 2020). Nejen tato sbírka, ale celá tvorba tohoto svérázného literáta stojí za pozornost. Rádi jsme autorovy básně přinesli v Textech č. 63.

Zeno Kaprál: Tříděný odpad (2020)CÍL

Musím spěchat než začne palba.
Nechci být překvapen v nedbalkách.
Hodlám se obléci vhodněji
k tak závažné události.

Vytahuju sváteční oblek
a vyklepávám z něj naftalín.
Vypočítávám souřadnice,
z okna se dívám na kanón.

Do ústí hlavně. Zaměřuje
klouzavým pohybem. Až strne.
Pohledem hada na mě civí.
Je to kdo s koho. Já a on.

(báseň se sbírky Tříděný odpad, vydalo Druhé město, 2020)

Související:
Zeno Kaprál: Svět stále měnil směr (Nedělní chvilka poezie)
Zeno Kaprál: Život sestává z pomalých pauz vně nestřežených okamžiků (Nedělní chvilka poezie)
Zeno Kaprál (na stránkách Martina Reinera)
Zeno Kaprál (na stránkách Czechlit.cz)

STAŘÍ DOBŘÍ: Zeno Kaprál (CXXX.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Lawrence Ferlinghetti (CXXIX.)

Lawrence Ferlinghetti - básnické knihy

Lawrence Ferlinghetti (* 24. 3. 1919) básník, výtvarník, knihkupec a nakladatel dnes slaví 100 let. Nedávno vydal knihu Little Boy. Nezbývá než pogratulovat a připojit jednu oblíbenou báseň v překladu Jana Zábrany, dvorního překladatele Ferlinghettiho u nás.

21

Ráda se dívala na květiny
ráda si přivoněla k ovoci
A listy jí připomínaly milování

Ale v jejích snech
potáceli se opilí tupí námořníci
a rozhazovali semeno
po panenských končinách

V jistém věku
její srdce vzalo nový kurs
a vyplulo hledat ztracená pobřeží

A uslyšela zpívat zelené ptáky
z druhé strany ticha

(báseň se sbírky Lunapark v hlavě v překladu Jana Zábrany)

Lawrence Ferlinghetti v City Lights (2007); převzato od voxtheory

Související:

STAŘÍ DOBŘÍ: Lawrence Ferlinghetti (CXXIX.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Tin Ujević (CXXVIII.)

Tin Ujević
Známý bohém a pijan, jeden ze zakladatelů moderní jugoslávské poezie. Tin Ujević se narodil roku 1891 ve Vrgoraci v Chorvatsku, studoval filosofii. Za spolupráci s hnutím nacionalistické mládeže, dožadujícím se sjednocení jihoslovanských národů a svržení rakousko-uherské nadvlády, byl vězněn. Své postoje později přehodnotil. Za první světové války žil jako emigrant v Paříži. Později se zcela vzdálil z politického života. Věnoval se literatuře, publicistice a překládání a prožil život v Bělehradě, Sarajevu, Splitu a Záhřebu, kde také roku 1955 zemřel. Teprve po smrti je doceňován především mladou generací. Je v něm spatřován „klasik charvátského modernismu“ a jeho básnická tvorba představuje „jednu z nejvýznamnějších epoch jugoslávské poezie“.
Za života byly vydány básnické sbírky Nářek nevolníka (1920), Medaile (1926), Auto na korze (1932), Zkormoucený zvon (1933), Žíznivý kámen na prameni (1954) a eseje a lyrické prózy Muži u dveří hospod (1938) a Skalpel chaosu (1938).
Nejvýznamnější chorvatská literární cena za poezii Tin je pojmenována právě jeho jménem. Cena, která byla založena v roce 1980, je udělována od roku 1981. Do 1993 byly ceny udíleny v Záhřebu, od roku 1993 pak v Ujevićově rodném Vrgoraci, a to 5. července, v den jeho narození, na akci „S Tinom u Vrgorcu“.
Jedinou česky vydanou knihou, právě z ní jsou ukázky, zůstává výbor Žíznivý kámen na prameni z roku 1966. Verše přeložil Josef Hanzlík za jazykové spolupráce Dušana Karpatského, který výbor uspořádal.

Tin Ujević: Žíznivý kámen na prameni* * *
Zdá se mi znovu nazlátlý stesk plodů
v zelených větvích, v splitském sadě starém.
V duši se stmívá — jako v chorovodu
splývají smutky, vedouce se v párech.

Touha se ale chví jak ptáče nahé,
jak úpěnlivý tanec v bludném kole,
jak modrá píseň, přerušená náhle,
jak žebrák v půli pouti kolem hole.

Všechna má láska na tvém dešti, v blátě —
to srdce mé se v sedm kusů láme;
pod každým mečem plamen zavolá tě;
jen nad mým dechem mlčí sivý kámen.

Myšlenky temné lhou před ostrým světlem;
mozek pln krve, tepny výš se ženou;
do mé tmy blýskly jen tvé oči světlé,
cizí, a proto milosrdná ženo.

Tin
Tin Ujević na fotografii Milana Paviće z roku 1953

NOKTURNO

Dnes v noci mám ve spáncích oheň.
Můj spánek usíná, já horečnatě bdím.
Myšlenky ve snu žhnou. Na neshledanou, sbohem.
Umírám na krásu. Do rána uhořím.

A duše zšílená až u dna noci tone
jak slepá pochodeň pod nejhlubšími tmami.
Zaplačte, zaplačte do ticha tichým stonem,
zemřeme, zemřeme ode všech sami.

Tin Ujević - filatelie
Tin Ujević na poštovních známkách tří států

* * *
S černou ránou v srdci, hlubokém a temném,
s tajemstvím, jež z dávna prokletého klíčí,
s hvězdou, která z oka svítí do tmy země,
dál jdi stezkou klamu, mrtvý Ujevići;

smrt, to je tvá láska krok po kroku zpátky,
smrt je všechno tvé — a tedy vše, co není;
visí na tvých ústech, její dech je sladký,
smrt je ve tvé smrti, smrt je ve Zjevení.

K čemu je ti létat, horoucný a slepý,
k čemu je ti toužit, k čemu je ti snít?
Marně věříš ve svůj zázrak velkolepý.

Vše je bez užitku. Smrt jde za básní.
Jako vůně ve skle, z něhož zbyly střepy,
hyne v tobě píseň — a ty hyneš s ní.

Básníkův pomník v Záhřebu
Básníkův pomník v Záhřebu

Související:
http://www.vecernji.hr/kultura/rukopisi-tina-ujevica-virtualnome-obliku-clanak-475285
http://www.pivnica.net/pijanacko-hodanje-u-dijagonali/1715/
http://sredanovicb.tripod.com/poezija/tin.html

STAŘÍ DOBŘÍ: Tin Ujević (CXXVIII.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Jiří Gruša (CXXVII.)

Po dlouhé době jsem dnes sáhl po sbírkách Jiřího Gruši. A zas to bylo příjemné setkání. Možná, že dráha politika a diplomata v posledních letech trochu překryla obraz spisovatele, ale ne v mých očích. Netušil jsem, že loňské letní setkání bude brzy již jen poslední. A tak aspoň jednu, která se tak trochu hodí.

DODATEK

chtěl bych abys mi věřila
že jsem byl také živ
vosa se zvedla z koláče
a mně tak rychle puchne patro
snad jsem ji překousl
a snad to byla pravda
co jsem ti pověděl

čím dýl jsem po smrti
tím jsem si nejistější

(Cvičení mučení, 1969)

Jiří Gruša
foto: 18. 6. 2011, Ostrava

STAŘÍ DOBŘÍ: Jiří Gruša (CXXVII.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Rafael Wojaczek (CXXVI.)

To jméno mne v minulém roce snad pronásledovalo. Ani nevím, kolikrát jsem na verše tohoto kultovního polského básníka (1945-1971) narazil.
Tak aspoň jednu mou oblíbenou v překladu J. A. Pitínského.

* * *
Lidé jdou spát
Před spánkem je dobré sníst jablko

Já kníže Akvitánie
šplhám na strom
v nejlepším vycházkovém obleku

Dívám se na sousedku
vyslékající se k spánku

Mor zničil platné názory říká
jiný Francouz taky šílený

Levý prs sousedky
je o něco větší než pravý
Narušená symetrie
to je právě to

Potom jsem spadl se stromu

Související:
http://www.barrister.cz/recenze/63/337/petr-motyl-prokleti-na-basniky/
http://pl.wikipedia.org/wiki/Rafa%C5%82_Wojaczek

STAŘÍ DOBŘÍ: Rafael Wojaczek (CXXVI.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Slavko Mihalić (CXXV.)

Na básně chorvatského básníka Slavko Mihaliće (1928-2007) jsem narazil včera při listování ve Světové literatuře z roku 1966. Dnes za slunce a za hrozby prvních vloček, které poletovaly vzduchem, jsem se k nim vrátil. Překladatel Dušan Karpatský měl při výběru zase šťastnou ruku.

Poslední město

Toto je poslední město na mé cestě
I psi už umlkli
Jenom dobrý občan doufá
Pleje plevel po záhoncích

Několik koster koňů kráčí prostředkem silnice
Uniformy posvlékaly těla – nové tváře jsou
medaile ze zlata
Nevadí že jsou pobořeny mosty
Nemá-li odvaha váhu

Dusno zasytilo vzduch
V poledne je půlnoc divně modrá
Maličká řeka s povadlými ňadry
ztratila stud

A podává se nenasytným sebevrahům
Skáčou ze všech stran aby se
nevrátili
Ne ze zklamání, ale ze svobody

Toto je poslední město na mé cestě

STAŘÍ DOBŘÍ: Slavko Mihalić (CXXV.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Karel Šiktanc (CXXV.)

Před zítřejším výletem, u příležitosti křtu monografie Petra Hrušky Někde tady. Český básník Karel Šiktanc. (Ostatně, ukázku jste si mohli přečíst v minulém čísle Textů.

ADAM A EVA (1968)

Byl Den.

A byla Noc.

A Země byla nesličná

a pustá.

“Kdo jsi?”

křičel jí do tváře,

jak by měl úzkost,

že se mu jen zdá.

A déšť mu zalil ústa.

Neb

stála voda vzpřímená

nad dějstvím ryb jak šestý prst.

A nikde prám. A nikde chrám.

A neslyšeti Boha.

“Jsem Eva.”

řekla, tišeji než les.

A zeměplazi metli vřes.

A pod Světem, jenž vířil tmou,

se třásla muří noha.

Bil zvon.

A kvetl hadí mord.

Obrátil kapsy naruby

a kladl před ní střep a nůž

a peří na hromádku.

“Jsem Adam!”

křičel na lesy.

A mraky šly jak procesí.

“Jsem Adam! Vše se začíná

a končí od začátku!”

Smutně se smála.

Žal i vděk

jak vydražený nábytek

v ní mrtvě ležel – naskládán

až po poslední vrásku.

Klekl jí k nohám.

Zalklá tmou,

skryla ho sama před sebou.

A Bůh si vzdychl – neviděn –

byv stvořiv pozdní lásku – – –

Více na: http://svjet.sweb.cz/basne22.html

STAŘÍ DOBŘÍ: Karel Šiktanc (CXXV.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Carmina Burana (CXXIV.)

Pieter Bruegel starsi: Venkovský tanec

Málokteré středověké literární dílo je veřejnosti tak známé, málokteré je veřejností známo tak povrchně. Kdo by se zatěžoval textem a jeho významem, když je tu zvuk, navíc filmaři do podvědomí pak přečasto implementován, často v souvislostech nečekaných. Ale krásu těchto latinských písní z 11. až 13. století stojí za to objevit.

Když jsme v hospodě, píseň 196

Pije pán a pije paní,
pije kněžstvo, pijou kmáni,
pije hoch a pije družka,
pije sluha, pije služka,
pije mdlý, i čert kým šije,
pije černoch, běloch pije,
pije tulák, pije stálý,
pije hlupák, pije znalý,
pije chudý i nemocný,
pije štvanec i bezmocný,
pije chlapec, stařec s díky,
pije biskup s kanovníky,
pije sestra, pije matka,
pije bratr, pije babka,
pijou tito, pijou ony,
pijou stovky, miliony…

Brzy se však rozkutálí
tomu peníz velký, malý,
kdo tu s námi s kuráží
číš za číší poráží.

Proto celý svět nás haní,
dosáhnout nám štěstí brání.
Kdo nám laje, nechť zcepení,
k spravedlivým čítán není!

(Přeložil Rudolf Mertlík a kolektiv)

Související:
Latinský text písní
Zdeněk Král a Petr Čenský: Carmina Burana 2: O lidské duši (Pro dětský sbor, orchestr a bigbeatový ansámbl na středověkou latinskou poezii) – MP3 ke stažení zdarma
Heslo v české Wikipedii

Nejznámější popularizátor:
Carl Orff – heslo na stránkách České Orffovy společnosti
Robert Bayer: Carl Orff v Hornom Bavorsku
Carl Orff – Carmina Burana – – Kyklopův podcast (on-line poslech)

Titulní list Codexu Buranus s vyobrazením kola šťěstí (archív Bavorské štátní knihovny).

STAŘÍ DOBŘÍ: Carmina Burana (CXXIV.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Gennadij Ajgi (CXXIII.)

Převzato z galerie portrétu ruských spisovatelůBásník a překladatel čuvašského původu (1934 – 2006). Od roku 1960 však psal rusky. Česky jsme se s jeho tvorbou mohli seznámit již v roce 1963 díky svazku Mladá sovětská poezie, ze kterého ukázka je vybrána. Laureát ceny Andrej Bělého, první laureát Pasternakovy ceny.

na rozloučenou

ó vidím tě jak světlo v pomeranči
do něhož vjíždí nůž
tvé ticho prozařovalo ti pohled
na dálku ještě bez doteku
jako bys viděla
i praočima

tam hluboko
v horkém a rudém

jako bys mi rameny a hrdlem
dávala na srozuměnou
kde blízkost oddaluje
nemohlo to však urážet

bylo to
tišší než ramena
než hrdlo nežli ruka

vryl jsem si to do paměti
ty branky dokořán
všechna tvá dětská jména

znal jsem je jenom já
a zůstala jak sníh
na druhé straně
vězeňských vrat

tišší než smrt
a tišší nežli ty

(přeložila Olga Mašková)

STAŘÍ DOBŘÍ: Gennadij Ajgi (CXXIII.) Read More »