Blogerů přibývá. Jako hub po dešti. Řady rozšířil i Michala Jareše svými stránkami Poezie (nejen) pro všední den, se kterými jsem mu trochu pomohl a které by měly být věnovány poezii. Protože možná netušíte, kdo Michal Jareš je, tak si zde dovolím zveřejnit mírně upravené informace, které už jsou na stránkách Aluze, nebo které se zde brzy objeví.
Michal Jareš
Narodil se 1973 v Liberci. Vyučil se mechanikem strojů a zařízení v Jablonci nad Nisou, později vystudoval teorii a dějiny dramatických umění na FF UP v Olomouci. Od roku 1999 pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v oddělení současné literatury. Působí jako redaktor v Aluzi a Tvaru.
Vlastním nákladem pro okruh nejbližších přátel vydal sbírku básní Tanec v začínajícím létě (1994), básnickou skladbu Definitivní dětství (1995; později součástí sbírky Plameny vody), abstraktní antidetektivku Poloden, čili Antal Petiška (1995; později vyšlo jako příloha časopisu Tvar 6/2000), básnickou sbírku Plameny vody (1996) a Prospal jsi hedvábí (1998; později jako příloha Tvaru 8/1999), povídky Pocit důležitosti (1999, Tvar 12/1999) a Povídka pošťácká (1999, Tvar 18/1999 a jako novoročenky soubory básní Zrosyvstání (1999) a Výtěžek (2000).
V Aluzi 2/1999 mu vyšel cyklus básní Picí miska a v Aluzi 3/2000 skladba Nálada postdušičková (původně zamýšleno jako novoroční nebo příležitostné tisky). Aluze vydala také básnickou sbírku Brzo je k lásce Pozdě k řečem (2001).
Zatím v rukopise zůstává básnická sbírka s pracovním názvem Rozhovory, nedokončený "ruský" román, několik dalších románů, divadelních her a "fabliaux" Voda mladosti z roku 1999.
Vedle vlastní tvorby "vydává" jako soukromé tisky drobné nebo porůznu roztroušené básně různých autorů ve vlastní edici OLP /Oh, Lucky Pebbles/, většinou v počtu 7-10 kusů (např. A. Bartušek, J. Daniel, V. Kripner).
Mimoto edičně připravil epickou skladbu zapomenutého anarchisty Kamila Berdycha Dcera Jairova (příloha Tvaru 4/2000) a společně s Pavlem Janáčkem připravuje k vydání komentovaný soupis sešitových románových edic ze třicátých a čtyřicátých let minulého století nazvaný Svět rodokapsu.
Zde je doslov k básnické sbírce Brzo je k lásce Pozdě k řečem
z pera Jiřího Chocholouška
Básně Michala Jareše
Básně Michala Jareše jsou velmi přirozené. Nesnaží se vyrážet čtenáři dech vypjatou expresí, okázalým gestem, monumentálními obrazy ani patosem myšlenky. Nejsou mladistvě uzoufané, básník si i tam, kde mu takové nebezpečí hrozí, stále udržuje schopnost nadhledu a sebeironie.
S tím souvisí „závazek formy“. Nejen, že na pozadí pevně dodržované formy střídavě rýmovaných osmiverší a abecedy v incipitech vynikne přirozenost vyjádření (je jistě náročnější být přirozený přes obtíže formy); myslím si dokonce, že forma se na této přirozenosti přímo podílí. Zvládnutá forma znamená nadhled: přestává být omezením a stává se naopak prostředkem, možností, slouží básni. Rým pak například může úplně jednoduše a elegantně říci to, na co by samotná slova nestačila.
„Závazek“ sbírky Brzo je k lásce Pozdě k řečem je ovšem vzácně vyvážený. Forma básně – dvě čtyřveršové rýmované strofy, které jsou tak nenápadné, že bychom je skoro přešli bez povšimnutí – není artistní, netlačí se do popředí, zdá se být samozřejmá. Koncentruje báseň, ale nenutí ji k žádným krkolomným kouskům. Podřizuje se výpovědi, nelpí důsledně na dodržování pravidelného rytmu, takže místy se třeba spád zrychlí a báseň se blíží volnému verši, ale jindy je zas ukázněná a jednoduše pravidelná, bez přesahů. Je to forma dostatečně pružná a pestrá, aby jí nehrozilo nebezpečí monotónnosti. Zřejmá je inspirace východní poezií, jejími sevřenými formami i dovedností obsáhnout maximum na malém prostoru. Předchozí sbírka Michala Jareše Prospal jsi hedvábí, která vyšla jako příloha Tvaru před dvěma lety, je dokonce přímo pokusem o české variace východní formy sidžo. (Zdrojů inspirace by samozřejmě bylo víc, ale tím ať se zabývají jiní.) A pak je tu forma sbírky, abecední cyklus, který jednotlivé básně poutá prvními verši k jednomu středu, omezuje rozsah sbírky, ale zároveň umožňuje nadhled a vnáší do básní spodní tón hravosti – vždyť jsou tu stále ještě cítit ozvuky poetismu.
A co se mi ještě na básních Michala Jareše zdá pozoruhodné, je to, jak jsou jemné. Snad je to dokonce to hlavní, ale asi spíš není možné od sebe kvality, jako jsou jemnost a přirozenost, oddělovat. Zase by se dalo uvažovat o rýmu, výběru slov a eufonii, o pointě básně, ale jak přirozenost, tak jemnost spočívají nakonec nejspíš v něčem jiném, co se na techniku a řemeslo tak jednoduše převést nedá. Veliká jemnost a citlivost jsou ovšem i nutnou podmínkou pro to, aby se básník mohl pokoušet psát oklikami a zámlkami o tom, co se sice zdá být důvěrně blízké, ale o čem přímo psát nelze – protože pro to nejsou slova, protože je to vždycky někde maličko jinde, někde mezi. Zdá se, že když si to nějak pojmenujeme, když už máme pocit, že to trošku známe, že to držíme za suchou patu, vždycky se to někam ztratí. A neodpustím si tu poťouchlost, možná se to tiše chichotá. Té zaslepenosti, expresi a gestu, monumentálnímu obrazu nebo hlubokomyslné větě, která je zase vedle. Tady někde leží ironický význam abecedy.Přeci nabízí se věta: „Nedojde k ROZDĚ- / LENÍ vyřčeného světa!“