Lenka Halová: Létající jelen (2022)

ISBN 978-80-908127-3-4

Lenka Halová: Létající jelen

Lenka Halová: Létající jelen

Knižní debut valaškomeziříčské autorky.

Lenka Halová

Lenka Halová
(* 1986)
Žije a pracuje ve Valašském Meziříčí jako prodavačka domácích potřeb a ekologických výrobků. Lásku k literatuře se snažila neúspěšně prohloubit studiem českého jazyka a literatury na FF Ostravské univerzity. Ve volném čase zpěvačka a klávesistka alternativní kapely Koňe a Prase. V náhlých záchvatech tvořivosti se věnuje také osobnímu hudebnímu projektu LELEIA, kde skládá hudbu, píše texty, zpívá a natáčí videoklipy. Spravuje stránku Bečva bez jedů a je členkou spolku Zdravá Bečva. Texty publikovala v literárním časopise Host a v undergroundovém časopise Zmněna. Má ráda kočky a její oblíbené latinské přísloví je Omnia mea mecum porto.

ReZ!
(* 1993)
Kreslířka pocházející ze srdce Valašska.
Uměleckého vzdělání se ji dostalo středního, a to na umprumce v Uherském Hradišti, kde z 3D objektů přesedlala na 2D tvorbu všeho druhu. Inspirací jsou jí především sny a příroda. Kresbu považuje za přirozený sdělovací prostředek „vnitřních záležitostí“ a pocitů.

 

Stručný exkurz do poezie Lenky Halové

Jak život mně, tak já poezii
Josef Berg

Ve Valašském Meziříčí se to umělci vždycky hemžilo. Lenka Halová, autorka, která se konečně rozhoupala jít se svou prvotinou ven, je také rodačka z tohoto líbezného města. Lenčina bublina, ve které žije, pracuje, tvoří, pláče i miluje, je obrovská a duhová, neboť jako člověk, kterému není lhostejný žádný ožehavý problém týkající se environmentu, feminismu či obecně společnosti a života na Zemi, se ráda zapojuje do aktuálních protestů, festivalů, prevencí, pořadů a dalších. O jejím zapálení bojovat za všechny živé tvory svědčí i texty, jež zaznívají na koncertech kapely Koňe a Prase, kde zpívá a hraje na klávesy.
Její básnické texty tuto environmentální vášeň nepopírají, ale vztahují se spíše ke světu vnitřnímu než k tomu venku. Svým způsobem jde o tzv. instant poems, básně okamžiků, jejichž psaním vynikala výborná anglická básnířka Sylvia Plathová. Lenčiny básně zachycují střet několika časů, je tady bolestná minulost, chvilková radost přítomnosti a nejistá budoucnost – „zhuštěné teď a rozmělněné někdy“. Subjekt pak stojí jaksi ublížen, rádoby vytěsněné vzpomínky doléhají a dožadují se pozornosti, na nic se totiž doopravdy nezapomíná. Především vztahy s mužskými protějšky se jeví jako problematické. Motiv střepu, který zapříčinil zkázu muže jako symbolu bezpečí a lásky, rezonuje v básních ještě dříve, než o něm konkrétně čteme v jedné z posledních básní. Je to hnisající rána přímo na srdci, neustále se otevírající. Přes léto se místo mírně zceluje a tolik nebolí, ale na podzim to zase začíná. „jak se běží o život? / rychle? / slepě, nebo s očima navrch hlavy?“ ptá se básnířka a není to jediná těžká otázka, jež zůstává bez odpovědi.
Bůh, Buddha ani podobná entita, která by mohla nabídnout naději a nahradit zraňující symbol muže, tady chybí. Podobně jako u Plathové cítíme v básních možnou blížící se osobní katastrofu. Život je tak akorát dobrý k rozmazání prsty po tvářích, jinak k hovnu. Dost dobře si to uvědomuje i promlouvající subjekt, a tak na život naříká. Ivan Diviš se jednou vyslovil, že všechno umění se vztahuje pouze k jednomu tématu, a to ke stesku po úplnosti, po splynutí. Všechny básně světa by pak byly nářkem nad tímto rozpolceným já. Tvrdí, že jediné, čím lze tento smutek napadnout, je radost. Jenomže nejen radostí, ale i vtipem a ironií se dá dost dobře bojovat se všemi útrapami světa. Myslí si to i Lenka. „my nemáme nic / jen / žijem“, glosuje s lehkou nadsázkou v jedné své básni. Ono to však není málo, a pokud se radostná životní energie z lidské komunikace vytrácí, existuje pořád možnost, že bují taky někde jinde – v polních krajinách, lesních samotách, ve vesmíru. Padáme, ztrácíme se, ale občas se také náhodně znovu potkáváme. Jediné uklidnění přináší zjištění, že vlastně nevíme, zda může opravdu skončit něco, co trvá, a taky náhoda.
Markéta Polách Balonová