Tady nejprve udělám malou odbočku k duběnkám, protože se ukázalo, že ne všichni je znají. Nejedná se o plody, ale o hálky, které způsobují žlabatky. Duběnky pak vznikají jako obranná reakce rostlin, zde konkrétně dubu, na poškození hmyzem. Larva se v hálce vylíhne a opustí ji. A nám tak zůstávají duběnky, které jsou přírodním zdrojem taninu pro výrobu duběnkového inkoustu.
Ten je tu s námi už skoro dva tisíce let. Jeho historii popisuje přehledně Jana Pilátová v časopisu Vesmír 3/2012. Až do nástupu plnicích per a moderních inkoustů byl jedním z nejrozšířenějších, a to až do konce 19. století. Kovovým hrotům se stal nebezpečným. Jaké nebezpečí hrotům ze strany duběnkových inkoustů hrozí přehledně popisuje a zobrazuje Ken Crooker. Proč je tedy používat? Na to je těžká odpověď. Texty jimi napsané přežijí staletí, ale které texty si to zaslouží? Pro radost, pro ten pocit lehkého nebezpečí… A pro řadu výborných vlastností. Jsou vodě odolné, díky chemické reakci s papírem těžko odstranitelné. Našlo by se toho více.
Návrat do kuchyně proběhl ve velkolepém stylu. Uvařil jsem druhou várku duběnek, tentokrát víc než dvojnásobnou. Ale bylo to už bylo jen takové opakování. Skoro sázka na jistotu, že. Tohoto inkoustu mám teď plnou sedmičku. Psal jsem s ním bez problému celý týden a pokud bych něco změnil, tak oběť, tj. pero, které nemá tendenci hned zasychat. Zvolené Jinhao 159 tuto tendenci trochu má i s jinými inkousty (viz poslední odstavce článku). Vlastně se jedná o doporučení (případně anglicky), která ohledně duběnkových inkoustů (iron gall inks) nabízí Konrad Zurawski, výrobce inkoustů i u nás už dobře známé polské značky KWZI. Potěšující je, že na hrotu nejsou prozatím patrné žádné změny. Tak uvidíme, jak dlouho mu to vydrží.
Mezitím ale také uběhl potřebný týden od té doby, co se louhovala jiná várka nadrcených duběnek. Tady stačilo dvakrát přefiltrovat, přidat zelenou skalici a rozpuštěnou arabskou gumu. Aby to bylo vizuálně zajímavější rozpustil jsem ji v červeném vínu, které se v receptech objevuje. Použil jsem zhruba stejný poměr látek jako v prvním případě. A opět pár kapek alkoholu pro konzervaci. Výsledkem jsou něco přes dvě deci inkoustu opět černé barvy. Jedná se o stejnou chemickou reakci, kde jen dlouhé louhování nahrazuje kratší vaření, takže není divu.
Když už jsem byl v tom, přemýšlel jsem nad nějakým dalším receptem. Kdo by se sbíral s duběnkami, když jsou všude žaludy! Ano, existují i recepty na výrobu inkoustů z žaludů nebo čepiček žaludů. Tak proč to nezkusit. Takže hurá do lesa. Čím starší žaludy, tím prý lepší. Snažil jsem se nasbírat jenom čepičky žaludů, ale ponechal jsem i pár celých žaludů. Problém je, že obsahují oproti duběnkám o dost méně taninu, je tak potřeba nasbírat větší množství. Ale je jasné, že oproti duběnkám jsou mnohem dostupnější a jde to mnohem rychleji. Měly by se ale delší dobu louhovat nebo vařit. Takže nasbíráno! Jdeme do toho. Opět bylo zapotřebí nadrtit. Nechal jsem den louhovat a šel vařit. Vůně podzimní krajiny, mokré hlíny, tlejícího listí a dalších pachů naplnila kuchyň a zdařile konkurovala sobotnímu obědu. A v mnoha ohledech i vítězila. Vařil jsem asi pět hodin. Po vychladnutí jsem dvakrát přefiltroval a opět dal vařit přibližně na hodinu. Po dalším vychladnutí jsem opět přefiltroval, protože tentokrát se nějaký škraloup vytvořil. Přidal jsem zelenou skalici a arabskou gumu. Opět zhruba stejný poměr a opět trochu alkoholu, a tentokrát i medu, na konzervaci. Výsledkem jsou dvě deci opět černého inkoustu. V lahvičce se sice zdál nejtemnější, ale není tomu tak.
Každá várka inkoustu dala jiný odstín černé. S tím jsem počítal. Nějaká ale se v průběhu objevila. Pro sytější odstín inkoustu z louhovaných duběnek bych musel asi dát na počátku o trochu méně vody, případně déle louhovat nebo následně svařit a zredukovat. Ale i tak je výsledek použitelný. Duběnky za studena – chce to trpělivost. Inkoust ze žaludů – chce to ještě více trpělivosti. Taninu je v žaludech méně. Pokud bude někdy nějaké příště, tak vařit venku. Výsledek je i tady použitelný, ale duběnky jsou duběnky. A obecně asi doporučil při těchto pokusech začít používat jednorázové rukavice (nebo vařit v období halloweenu). Tolik tedy k duběnkovému inkoustu. Další recepty na domácí výrobu čekají. Na inkoust ze slupek vlašských ořechů a hnojníků je už pozdě, aspoň v našem kraji. Škoda, prošvihnul jsem to o pár týdnů. Ale nějaké další recepty jsem si už sehnal, další poslal kamarád. A mezitím se už něco louhuje. Tak časem… Na závěr jedno srovnání na silnějším papíru ze skicáku s běžně dostupnými černými od značek Herbin, Rohrer & Klingner, Koh-i-noor. (Popisky jsou psány duběnkovým inkoustem podle prvního receptu. Trochu matoucí, tak se k tomu možná ještě vrátím.)
Související:
- The Iron Gall Ink Website – jeden z nejobsáhlejších zdrojů o duběnkových inkoustech
- David N. Carvalho: Forty Centuries of Ink
- Julius Stoklasa: Materiál k chemickém prozkoumání Rukopisu královédvorského a zelenohorského. (Národní listy, 18. a 19. května 1886) – naše slavné rukopisy a rozbor použitých inkoustů
- Making Acorn Ink – Instructions and Recipes – inkoust ze žaludů