Třetí výlet do kuchyně a další variace na duběnkový inkoust podle dobových receptů. Tímto bych však letošní sezónu vaření inkoustů asi považoval za ukončenou. Aspoň těch černých. Takže tentokrát ani duběnky, ani žaludy. Historické dokumenty uváděly, že se k výrobě inkoustů daly použít mimo jiné i granátová jablka. Po troše pátrání tak lze narazit i na několik různých receptů. Stejně jako u duběnek a žaludů jde opět o využití kyseliny gallové, která je v granátových jablcích obsažena, která reaguje se skalicí zelenou.
Tentokrát stačilo louhovat při pokojové teplotě oloupanou slupku granátového jablka, kterou jsem nacpal do sedmičky a zalil vodou. Hmm, nebyl úplně šťastný nápad sedmičku zavřít. Nějak mi nedošlo, že by to mohlo i kvasit… Kdysi se v naší vesnici točily některé scény filmu Výbuch bude v pět a nějak jsem si na to vzpomněl.
Následně jen stačilo měsíc počkat, až se kyselina uvolní. Napomáhá tomu kvašení a i plíseň. Některé recepty uvádí měsíce dva, to však jako maximum. Pak už jen přecedit, přefiltrovat a deset minut povařit, aby se zastavil pochod kvašení. Vůní to připomínalo svařák. Oproti žaludům výrazně pozitivnější změna. Po vychladnutí jsem přimíchal 7 g rozpuštěné arabské gumy a 14 g zelené skalice. Připravená směs podle očekávání zčernala. A pár kapek alkoholu pro konzervaci. Mělo by být hotovo, byť inkoust by měl ještě za přístupu vzduchu den dva vyzrát. Inkoustem jsem naplnil další z levných per a vyzkoušel. Ano – funguje to. Ze všech tří variant asi nejpohodlnější způsob výroby vlastního „duběnkového“ – nebo přesněji železogalového inkoustu. Granátová jablka se povalují v obchodě.
