Literatura

Nestíhám číst, nestíhám psát. Nic nového. Knih doma přibývá, postupně budu avizovat aspoň ty básnické z doby poslední. Právě dočítám „novou“ knihu Josefa Suchého Žernov, (ISBN 80-903387-6-3)kterou vydal Jaromír Gargulák. Básník známý, pro mne dávno objevený, přesto znovu, s potěchou.

NA STAROU CESTU

Ta cesta dosud je a trpí – –
Má jilmy, trávu, mostek prastarý,
v říjnu za jasných dní tam kameny jak chrpy
jihly a teskně zíraly.

Mlčím. Jinošství sklenuto v dům pustý,
čím dále truchlivější návštěvy mám – –
ach, vrátit se, kde ticho mluvilo jabloňovými ústy,
veliké modro s ptáky patřívalo nám – –

Na zápraží noci tehdy, ó cesto potokem,
proč jenom jsem se chvěl?
Tichi. Neslyšně sova táhne nad mým krokem
v očích utopené smutné luny dvě.

Dobrých básníků není nikdy dost, těch rodem původně z blízkého okolí pak ještě míň. Jedním z nich je Zdeněk Volf, který nedávno vydal v Protisu sbírku A mrvě prsteny. Osobně mohu doporučit, pro mne příjemné potvrzení očekávání.

TŘI ŠÁLKY

Loučil jsem se na dva roky
O to hůř, že s ženou
pro kterou muž léta
vydrží být sám

Dlouho jsem si to nedokázal udělat
Podařilo se mi to až na cvičení
před odchodem do zálohy
v obilí. Brzy bych však přišel
i u modlitby o výdrž

Není malých prsů
Jsou jen více ven
či dovnitř

Poprázdninový Tvar prozatím svými čísly potěšil:
a) slibovanou knižní přílohou, kterou je básnická sbírka Ondřeje Macury Indicie
b) číslem 15/2007, které přineslo velmi pěknou studii o (ne)možnostech překladů z čínštiny a studii o ohlasech asijské poezie v díle Jana Skácela.
Bohužel Macurova sbírka, kterou tvoří dvě rozsáhlejší skladny Beethoven a Indicie a které nevím, zda se k ní dostane i někdo jiný, než předplatitelé Tvaru, není tak zcela moje krevní skupina. Pro mne se jedná o poezii až příliš pohlcenou v literatuře samé. Přesto se tu najdou pěkné pasáže, viz ukázka ze skladby Indicie:

IV.
Cikády v piniových hájích,
malé kamenité cesty,
kráčet směrem k Dykovu pommníku,
pak sestoupit k moři,
cestičkou doleva, kdyby se vydal,
k malému hřbitovu by došel,
houstne tam ticho, jen cvrkot hmyzu, stín.

/Dubrovnické uličky s rozvěšeným prádlem,
kde Gundulić se nedočkal své vlády,
talíř škeblí, bílý chléb a sklenka vína…/

Nalézt krásu a moudrost,
stejně ho semelou do žrádla kravám,
nalézt krásu a moudrost,
i v hlemýždi, jenž zdobí čerstvý salát,
i v slimáku, jenž na houbě se plazí,
i v písních, které zpívá orangutan noci.
vždyť Čechové jsou národ dobrý,
řekl si, vylezl z vany, sám sebe uložil
do měkkého tepla tichých plyšáků,
pozoroval se jak mapu turista.
Zčernale zaklapl oči.

Viktor Dyk rozsvítil a vešel do záře,
„Tak to je to moře, to skutečné moře?“