Literatura

Moje kdysi poměrně pravidelná časopisecká hlídka tu již delší dobu nebyla. Není to tím, že by všechny přestaly vycházet, byť léto je tradičním oddechovým časem pro Host nebo Tvar. Jenom se mi zdálo, že není nějak o čem psát.
Začalo to tím, že jsem si před několika týdny pod dlouhém obcházení kolem stánku přece jenom koupil poslední číslo Živlu, tedy to, které je věnováno Berlínu. A sákryš, první chmura, v tiráži u jména šéfredaktora chybí jméno Ivana Adamoviče. Obavy se dále naplňují. Živel už není tím čím býval, aspoň pro mne. Zbyla z něj splácanina overgroundu, techna a povětšinou ploché pouliční kultury. Po dřívější provokativnosti a tahu a branku ani památka. Pokud k tomu připočtu zhoršující se typografii a papír, který, možná jen u mého výtisku – ale pochybuji, byl jakoby posypán jemným prachem, pak to byly vyhozené peníze.
Pravdou je, že přes prázdniny pravidelně vycházely Literární noviny a A2. Ale povětšinou, s čímž se se mnou shodují ai další lidé, je stačilo prolistovat, občas přečíst některý z mála zajímavých textů – a odložit. Důvod, proč proč bych si měl tato čísla archivovat, jako v letech dávných, jsem bohužel nenašel. A koneckonců ani cena těchto novin není nezanedbatelná.
Ale přece jenom se i o prázdninách našly časopisy, které potěšily. Nové číslo Welesu (26) se povedlo. Graficky se v tuto chvíli jedná asi o nejpříjemněji vyvedený český literární časopis, neboť nepravidelně vycházející Obrácená strana měsíce, kterou si lze v PDF stáhnout na http://www.obracena-strana-mesice.cz, začala vycházet na obyčejnějším papíru. Díky tomu ztratila dost ze svého půvabu, byť nic ze svého obsahu. Ale zcela jistě se jedná o krok vedoucí k úsporám. Byť Weles patří k mým oblíbeným časopisům, jedno postesknutí si odpustit nemohu. S novou redakcí, ve které už není žádný ze zakladatelů, tedy ani Bogdan Trojak, ale především ani Vojtěch Kučera, se z časopisu vytratilo cosi charakteristického. Chybí jakési hledačství a objevování. Weles přináší dobré texty, ale je to teď povětšinou sázka na jistotu, již známější jméno. Prostě trochu zakademičněl. Škoda také, že už nefungují Welenoviny – blog časopisu a že rekonstrukce stránek, které budou mít sídlo na nové adrese http://www.welesrevue.cz, se také protahuje už delší dobu.
K dalším potěšením léta patřilo nové číslo Psího vína, jehož internetové stránky tedy taky rozhodně nepatří k nejaktuálnějším. Obálky jsou graficky povedené, uvnitř se také najde leccos zajímavého. Tedy pokud máte rádi poezii. Důležité je, že časopis má v posledních číslech svůj ksicht. Však ho ale také v předcházejím období tak trochu hledal.
A kupodivu je i časopis, jehož poslední čísla jsem přečetl celá. Jsou to Souvislosti, které lze opravdu doporučit. Dokonce i ve vsetínském knihkupectví, kde ostatní časopisy líně odpočívají v regálech a čekají na případného nepřicházejícího čtenáře, vždycky zmizí a nejsou k sehnání. Ostatně, stránky Souvislostí nabízí dobrý přehled o tom, co v nich lze očekávat.

Doba bouřlivého hašteření a dělení je asi pryč. Z pohledu většinové společnosti se stejně jednalo spíš o bouři ve sklenici vody. Obě periodika nyní víceméně v poklidu existují vedle sebe. Snad až příliš poklidně a nepolemicky. Každé s množinou částečně se překrývajících čtenářů. (Ostatně, zaslechl jsem cosi o tom, že množiny se na základní škole už vůbec neučí?)
Bohužel musím přiznat, že naděje, které jsem vkládal do A2 se nějak nerealizují. S každým novým tematickým číslem jsem ostražitějším, ale zároveň znuděnějším a rychleji listujícím čtenářem. Už jsem i koupi vynechal. Škoda. A tak zas čas od času sahám po Literárních novinách. A za některá čísla je dokonce možné i chválit. Jako třeba za to poslední, které je věnováno Ludvíku Vaculíkovi a jeho osmdesátinám.