STAŘÍ DOBŘÍ: Dante Alighieri (CIII.)
Italský básník, jeden z nejvýznamnějších představitelů světové literatury (* mezi 15. 5. a 15. 6. 1265, † 14. 9. 1321).
BOŽSKÁ KOMEDIE (1307–1321)
1.1 Kde v půli život náš je se svou poutí,
procházet bylo mi tak temným lesem,
že pravý směr jsem nemoh uhodnouti.
Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
že na to dosud vzpomínám jen s děsem.
***
I myslím, že ti bude ku prospěchu,
půjdeš-li za mnou: průvodcem chci býti,
jenž povede tě místy věčných vzdechů.
Uslyšíš skřeky zoufalců tam zníti,
uvidíš dávné duchy v utrpení
smrt druhou vzývati a bolně výti.
Pak uzříš ty, jimž oheň trýzní není,
neb smějí naději a víru míti,
že buď kdy buď, přec dojdou vykoupení.
Však, chceš-li sídla všeho blaha zříti,
pak svěř se duši hodnější, než má je,
s níž nechám tě, až budu musit jíti,
neb onen císař, jenž je vládcem ráje,
že vzdorně vzepřel jsem se jeho řádu,
nechce, bych koho uved v jeho kraje.
On tam je králem, ač má všude vládu,
tam jeho město, jeho trůn tam stojí:
”Ó blažen, koho zvolí ve svou radu!”
A já mu dím: ”Slyš, pěvče, prosbu moji
při Bohu, jejž jsi neznal, neoslavil:
Abych zde ušel horšímu snad boji,
mne zaveď v místa, kam jsi právě pravil,
bych bránu Petra zhléd i ty, jimž ve tmě
ni jiskru naděje Pán nezůstavil!”
Tu vykročil. Já za ním šel, kam ved mě.
***
1.2 MNOU PŘICHÁZÍ SE K SÍDLU VYHOŠTĚNCŮ,
MNOU PŘICHÁZÍ SE DO VĚČNÉHO BOLU,
MNOU PŘICHÁZÍ SE V ŘÍŠI ZATRACENCŮ.
PÁN SPRAVEDLNOST DAL MI DO ÚKOLU!
JSEM DÍLO, KTERÉ CHTĚLY K SVĚTA SPÁSE
MOC BOŽÍ, MOUDROST S PRVNÍ LÁSKOU SPOLU!
NEBYLO PŘED MÝM VZNIKEM VĚCÍ V ČASE,
JEN VĚCI VĚČNÉ. JÁ TAK VĚČNÁ PRÁVĚ:
NADĚJE ZANECH, KDO MNOU UBÍRÁ SE!
Ta slova děsná nadepsaná tmavě
jsem uviděl tam na průčelí brány
a řek: ”To těžko srovnávám si v hlavě!”
On, jemuž mnohé vědomosti dány,
pravil: ”Zde sluší nechat lstí i zmatků,
umrtvit strach svůj a být odhodlaný!
Jsme tam, kam řekl jsem, že půjdem vkrátku,
bys uzřel zavrženců velkou muku,
jimž rozum vzat byl, nejvyšší všech statků.”
A pak svou rukou stisknuv moji ruku,
s radostí na tváři mně pro potěchu,
do jícnu ved mě tajemství a hluku.
Tam bylo nářku, výkřiků a vzdechů,
jež nesly se do bezhvězdného vzduchu,
až v slzách sotva popadal jsem dechu.
Jazyky divné, řeči hrozné suchu,
divoké skřeky, rozzuřené řvaní,
výskot a tleskot všech těch bědných duchů
hřmot působily, které bez ustání
vzduchem, jenž bez barvy a času, krouží
jak písku smršť, již vichr žene plání.
Mne také schvátil děs, jenž se tam plouží,
a řek jsem: ”Mistře, jaké jsou to davy?
Jaký to lid se tady mukou souží?”
Tu pravil on: ”Tak žalostně tu tráví
trest věčný bědné duše smutných tvorů,
kteří si žili bez hany a slávy.
Jsou přidruženi k zbabělému sboru
andělů, kteří jenom sebe ctili,
ne věrni Bohu, aniž plni vzdoru.
Nebe je svrhlo, by je netřísnili,
a peklo nevzalo je za své učně,
aby hříšníci se jimi nepyšnili.”
A já: ”Ó mistře, co to, že tak hlučně
ti tady bědují a naříkají?”
On odpověděl: ”Povím ti to stručně.
To tím, že smrti marně vyčkávají,
však žití jejich slepé je, že stále
v závisti osud jiných tvorů mají.
Jim spravedlnost s láskou není k chvále,
na světě s úctou nikdo se k nim nezná.
Nemluvme o nich! Hleď, a pojďme dále!”
I viděl jsem, jak vlajka jakás hvězdná
tak rychle kroužíc kupředu se hnala,
jak strhována do prostoru bez dna,
a za ní vřava taková se brala,
že bych byl nevěřil, že lidských synů
smrt na světě už tolik posbírala.
Mnohého znal jsem v onom davu stínů,
však jednoho jsem zvláště rozeznával:
ten pro zbabělost vzdal se slavných činů.
Tu poznal jsem, že vřava ta je nával,
těch tvorů nával hnusný, přeošklivý,
jenž Bůh ni ďábel za své neuznával.
Nebyli, bědní, nikdy zcela živi,
však nyní bodal je a drásal nahé
roj vos a střečků rozdrážděním divý.
Jim z tváří tekly proudy krve vlahé
a se slzami k nohám se jim lily,
kde hltal hnusný hmyz ty kapky drahé.
Když kupředu jsem pohlédl v té chvíli,
u velké řeky zhléd jsem lidí řady
a pravil jsem: Ó poshov, mistře milý,
neb rád bych věděl, co ti lidé všady,
již na převoz tu čekají v tom shonu,
jak to i v šeru rozeznávám tady.”
On odpověděl: ”Poznáš i věc onu,
jen posečkej, až nohy naše vkročí
na smutné břehy řeky Acheronu!”
A já hned zahanbeně sklopil oči,
neb jsem se bál, že cestou k řece maně
má řeč mu zase do myšlenek skočí.
Vtom hle, k nám po hladině vodní pláně
člunem se plaví stařec bělovlasý
a volá”! Duše, odsouzené k haně,
vy nedoufejte spatřit rajské krásy!
Na druhý břeh vás dopravit mně sluší,
kde tma a žár a mráz je věčné časy.
Však ty, jenž tady jsi svou živou duší,
ty mrtvé nech a odstup neprodleně!”
Když jsem však zůstal, jak bych neměl uší,
dál hřímal: ”Při té řeky jméně
obrať se jinam ve svém putování
a hledej člun, jenž zatížen je méně!”
”Charonte,” řek můj průvodce, ”nech lání:
Tak chtějí tomu tam, kde vše se zmůže,
co se jen chce. I neptej se už ani!”
Přeložil O. F. Babler
STAŘÍ DOBŘÍ: Dante Alighieri (CIII.) Číst více »
Český básník a překladatel (* 27. 10. 1845, † 28. 6. 1912)Přebásnil 33 dramat W. Shakespeara, poezii R. Burnse, H. W. Longfellowa. Publicista; redaktor časopisu Lumír. Jeden z mála živých českých básníků 19. století.