Staří dobří

Vl. jm. Charles Lutwidge Dodgson (* 27. 1. 1832, † 14. 1. 1898). Anglický spisovatel a profesor matematiky na Oxfordské univerzitě. Autor proslulých příběhů Alenka v kraji divů a Za zrcadlem, a s čím se tam Alenka setkala. Psal také nonsensovou poezii.

Odkazy:
http://www.lewiscarroll.org
http://cs.wikipedia.org/wiki/Žvahlav
http://www.illumin.co.uk/svank/films/jabber/jabber.html
http://www.victorianweb.org/authors/carroll/carrollov.html

Žvahlav

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

«Ó synu, střez se Žvahlava,
má zuby, drápy přeostré;
střez se i Ptáka Neklava,
zuřmící Bodostre!»

Svůj chopil vorpálový meč,
jímž lita soka vezme v plen,
pak used v tumtumovou seč
a čekal divišlen.

A jak tu vzdeskné mysle kles,
sam Žvahlav, v očích plameny,
slét hvíždně v tulížový les
a drblal rameny.

Raz dva! Raz dva! A zas a zas
vorpálný meč spěl v šmiku a let.
Žvahlava hlavu za opas
a už galumpal zpět.

«Tys zhubil strastna Žvahlava?
Spěš na mou hruď, tys líten rek!»
«Ó rastný den! Avej, ava!»
Ves chortal světný skřek.

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

Přeložil a znovu stvořil Jaroslav Císař (nakl. Svoboda, Praha, 1947)

Španělský básník a dramatik (1562-1635).

Někdy si říkám, že jsi ty má smrt
s očima těkavýma pod zelení tůně,
a sám se chvěju jako jarní prut
kořáním vrostlý zemi v černém lůně.

Někdy už nevím, zda se nehýbu v čase,
zda už jsem nebyl, čím se ještě zdám,
zda nejsem kůži napjatou v tvém pase,
přibitý, vrostlý do tebe a sám.

Co jsem to učinil? má mně být smutno,
že nečinně se svíjím ve chvíli
a vpřed jdu zpátky? anebo je nutno,

abychom v lásce smrt svou zažili?
A přece necouvnu před hranicí dvou těl,
pojď, dneska v tobě shořím na popel.

přeložil Vladímir Mikeš

Více o autorovi na
http://www.cervantesvirtual.com/bib_autor/lope/index.shtml

Stěží minutelný balvan v české poezii (1905-1980).

Jeskyně slov

Ne beztrestně vstupuje jinoch se světlem
do jeskyně slov… Odvážný, sotva tuší,
kde se to octl… Mlád, i když trpící,
neví, cože je bolest… Předčasně mistrovský,
uprchne, aniž vkročil,
a vymluví se na neplnoleté století…

Jeskyně slov!…
Jen skutečný básník a na vlastní vrub
v ní prošílí křídla a to,
jak je navracet zemské tíži,
a neublížit oné, která přitahuje zem…

Jeskyně slov! Jen skutečný básník
se vrací z jejího mlčení,
aby, už stár, nalezl plačící dítě,
odložené světem na její práh…

(ze sbírky Bolest)

Tak tady si nejsem jist. Následující báseň mám z dávného Hostu do domu 3/1970. O autorovi jsem nemohl nic bližšího najít, ale předpokládám, že jméno Andrzej Piotrowski je totožné se jménem Andrzej Czcibor-Piotrowski. Tento bohemista (* 1931) , který překládá i ze slovenštiny a angličtiny, publikoval devět svazků poezie a prózy. Pokud se mýlím, budu rád, když mne upozorníte.

Umývačky mrtvých

Naposled břitva na čelisti
v šumu pěny ostrá
čerň stéká po tvářích
a stydne chladem

Jejich ruce spočinou na tváři
omývají tělo
kostnaté
tklivě klouzají po holeních
výš
  na břicho
na vpadlé maso

Přijdou do vlasů
než v černi
a
v běli
ležet bude v hoblinách a fáborech
v zamyšlených prknech

Vtisknuvše do prstů
smuteční šňůru modliteb
odběhnou
  v šátcích
  s umyvadlem
  a
  s vědrem
ty které přišly
aby ten který odešel
do země vešel
čist – prost smrtelných potů

přeložil Lubomír Nakládal

Ani nevím proč se omezuji v tomto cyklu jenom mrtvými básníky. Tímto posouvám věkovou hranici na básníky žijící, ale starší sedmdesáti let.
Tentokrát je zde báseň jednoho z nejpřekládanějších uruguayských spisovatelů (* 1920).
Stránka autora: http://www.patriagrande.net/uruguay/mario.benedetti/

NOČNÍ MŮRA

Prožil jsem noc
v bláznivém snu

že mi někdo daroval
propisovací tužku
naprosto neselhávající a novou
velice elegantní a kouzelnou

to především
kouzelnou

pomyslel jsem Dobré jitro
a ona napsala Good Morning
pomyslel jsem si Jak se máte
a ona napsala Hallo
pomyslel jsem si Kupředu
ale ona napsala No Left Turn
Pomyslel jsem si Zkurvysyn
a ona Sonofbitch

tohle už byl
moc velký rozdíl

naštěstí jsem zpozoroval
že je nejvýš na čase
abych se zachránil
a procitl jsem

hosana hosana
má propisovací tužka
píše po našem

Přeložil Lumír Čivrný

Irský básník a dramatik (* 13. 6. 1865, † 28. 1. 1939), vůdce irského národního obrození.

STRÁŽNÝ OHEŇ

Tato píseň je pro všechny, kteří se shromáždí
a budou držet pospolu,
bratr vedle bratra;
Budou bdít na hlídce u strážného ohně Eri,
naší staré
a dlouho plačící matky.

Tato píseň je pro všechny, kteří budou stát
u ohně její naděje
a neusnou a nezemdlí;
Ale pozvednou velkou a radostnou odvahu
mocně do boje
s nesčíslnými zly.

Tato píseň je pro všechny, kteří se shromáždí
a ještě jednou pomohou
Eri, naší matce;
A neučiní nic, co by rozhněvalo slavné a velké
předky, kteří již odešli
bratr vedle bratra.

přeložil Petr Mikeš

Anglický básník (1930 – 1998), manžel Sylvie Plathové.

Pohled na prase

Prase leželo mrtvé na trakaři.
Vážilo prý jako tři dospělí.
Zavřené oči, růžovobílé řasy.
Nožičky trčely kolmo ven.

Ta váha, ta hustá růžová masa
ve smrti nevypadala mrtvá.
Méně než neživá, daleko míň.
Bylo to jako pytel pšenice.

Rýpal jsem do něho bez výčitek.
Člověk si vyčítá urážku mrtvých,
když chodí po hrobech. Nezdálo se však,
že by tohle prase mohlo vznést obvinění.

Bylo až moc mrtvé, baby mohlo budit lítost.
Myslet na jeho život, chlívek, tvrz
pozemské rozkoše, jíž také byl,
zdálo se falešné a pochybené.

Až moc smrtelný fakt. Ta váha
mě skličovala – jak ho ponesou?
A než ho rozdranžírují!
Rána v krku byla hrozná, ale nedojímala.

Jednou jsem na jarmarku s rámusem
běhal a chytal kluzké podsvinče,
rychlejší a mrštnější nežli kočka.
Kvičelo, jako když se trhá plech.

Prase musí mít horkou krev, pálí jako pec.
Když kousne, je to horší nežli kůň –
urafne hladce celý půlměsíc.
Sežere popel, scíplou kočku.

Takové pocty a projevy obdivu,
s těmi už bylo dávno hotovo.
Dlouho jsem okouněl. Chystali se ho pařit,
pařit a drhnout jako práh.

Přeložil Stanislav Mareš

Regionální časopisy jsou někdy plné překvapení. Tak jako Světlik (Svět libereckých knihoven) ve svém letošním březno-dubnovém čísle. Poodhalíme možná neznámou tvář stárnoucího francouzského básníka (* 30. 3. 1844, † 8. 1. 1896).

Vasunguentatum (Navoněná nádoba)

Obdivuj tu puklinu s měňavým leskem
A narůžovělý tón, v něm ještě taje
Stopa po tom, jak vstoupil jsem
Do Mohamedova ráje.
Jak umělec se potěš aspoň chvíli,
Můj starý unavený pohlede,
Býváš někdy tak zasmušilý,
Shlédni to divadlo, mocné a veselé
Ve vlahé schránce z černého plyše,
V níž redá měď se leskne v mihotu,
Co se vine jak ozdoba z božské říše
Kol toho skvostu, toho boha klenotů,
Jenž se chvěje živě jako v ohni
Milencově vytržení vstříc,
Vypocuje pach, jenž úchvatně voní
Každému, dalo by se říct.
Kochej se a pak přivoň kní,
Pak dej ji ještě políbení
A navždy zblázněn se zařízni
Do toho rubínu, který se uvnitř kření
Jak kvítek, ten rudý bratříček
Mám ho rád a rád ho vídá
A často, jak jen může, dá mu polibek
Jak když mu napovídá…
Ale odpočiň si, celý hoříš,
Jenže jak uklidnit tě mohou,
Když nepřestáváš tonout v moři
Stehen, břicha, prsů a nohou?
Bože! i na mě padá ta opilost,
Topoří a rozlévá se
Po veškerém mém mase… Dost!
Do toho, znovu začíná se!

(překlad Ladislav Matějka)

Francouzský básník, esejista a dramatik rumunského původu (* 4. 4. 1896, † 27. 12. 1963). Zakladatel hnutí dada (Curych, 1916), krátký čas koketoval se surrealismem. 

XVI

vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám vřískám
A jsem si znovu velmi sympatický

přeložil Vladimír Mikeš

Probouzím se sama

Modré ráno
  ve svěžím vánku
  perlivá rosa.
Uprostřed hedvábí
  sama se probouzím.
Slavík se rozspíval
  a květy otevřely.
Ale mě?
  Proč by mělo těšit
  letošní jaro?

přeložil Ferdinand Stočes