Staří dobří

Český básník, spisovatel a překladatel (22. května 1905 – 30. listopadu 1982).

Podzimní

Slyš
Kantáta kos a cikád
ze stříbra ukutá

Tak luzné léto
a sad už opadává

Po nebi hory ohně jdou
k západu plání krvavou

Na mezích list za listem
plamínkem žlutavým
zažíhá noční chlad

Sklizeny žně i vinohrad
Zem v tratolišti luny rozlita
Z jiskřící číše píseň zavzlyká

Co hvězd
se třpytí na obloze mládí
Co létavic
na podzim prší v tmu

Kvas ohně v kvasu vána
A v jasnozřivém opojení
zas nad sebe jsme pozdviženi

Ať srší
servané srdce šarlatovým plamenem
noc nocí zůstane

Ze sbírky Hradní věž (1940), v prvním vydání vyšla v nakladatelství Melantrich jako svazek čtyřicátýprvý edice Poesie, kterou v té době řídil A. M. Píša.

Tento anglický básník (* 30. 12. 1865, † 18. 1. 1936) je historicky prvním britským nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Jeho dílo je sice někdy odmítáno pro svůj kolonialismus, ale to mu nic neubírá na velikosti. U nás je znám především díky svým Knihám džunglí, ale v anglosaském světě patří k stále oblíbeným básníkům, a to hlavně díky básni Když. Širší veřejnost ji zná také jako jednu z písní Pepy Nose.

KDYŽ

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,

když podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,

když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,

když nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,

když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,

když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům společným jsi kryt,

když nezoufáš, ač pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,

když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,

když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,

zas po prohře se vracet k východisku,
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,

když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,

ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže >Vytrvej!

<

když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,

když sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,

když řekneš: „svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“

pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi
a co je víc: pak, synu můj jsi muž!

Přeložil Otokar Fischer

• Další překlady básně
• Heslo na české Wikipedii

Jeden z nejvýznamnějších francouzských básníků minulého století (1990 – 1977) Ukázka je se sbírky Slova, kterou debutoval v roce 1946, a to díky přátelům, kteří ji posbírali a vydali. Přes rozsáhlou tvorbu v mnoha oblastech zůstala jeho nejznámějším dílem.

Pro tebe má lásko

Šel jsem na trh s ptáky
a koupil ptáky
pro tebe
má lásko

Šel jsem na trh s květinami
a koupil květiny
pro tebe
má lásko

Šel jsem na trh se starým železem
a koupil řetězy
s těžkými okovy
pro tebe
má lásko

A potom jsem šel na trh s otrokyněmi
a hledal jsem tě tam
ale nenašel jsem tě
má lásko.

v překladu Petra Skarlanta

• Starší ukázka na těchto stránkách
• Heslo na české Wikipedii

Dodatek 2019: Za pozornost stojí také verze, kterou zhudebnil Pavel Richter

Básník (* 1920) patřící k legendám české experimentální poezie.

Děravá kůže

Průvan noci a hvězd.
Usrkávat jejich čistý chlad.
Jak dlouho už.
Jak dlouho ještě.
Touha uchopit to podstatné.

Ale co ty hlasy? (Jak dorážejí.)
Co dnes. A co zítra.
Nesrozumitelný jazyk zdí.
Večer co večer bouchají
dveře pivnice.
Opilý zpěv. Opilá slova.

Avšak po čistých, čistých toužíš.
A jen málokdy se nechce probdít noc
bez krutě živých snů.
V té tolik blízké zimě parohatí losi
trápení bolestí
z kůže vytřásají larvy hvězd.

Související:

Rozsáhlé stránky Emila Juliše při nakladatelství Fabio

Básník, dramatik, výtvarník, ale i překladatel (* 24. 9. 1914 Protivín, † 11. 8. 2002 Praha).

OLOVĚNÝ POPEL NAHOŘE,

olověné bláto dole.
A muži na loďkách hledí a čekají.

Je mrtvo pod hladinou dnes,
naházeli jsme červy, nasadili krev,
ale voda se nepohne.

Voda nahoře, voda dole.

Vodo nahoře a vodo dole, daruj mi sílu,
abych se dovedl vysmát své bídě,
aby voda člověka se stala vodou mého smutku,
a voda kamene se stala vodou mého smíchu,
plove příliš chuchvalců v mém osudu!

A oko, plooutvička se nezatřpytí;
šedí zamyšlení muži
sedí na loďkách a čekají.

(sb. Dny v roce)

Český básník, dramatik, prozaik, zakladatel Moderní revue (1871-1951). Proslul též jako sběratel výtvarného umění a krásných tisků.
Takže pro dnešní deštivý den jedna báseň z prvotiny knížete českých dekadentů.

SPLEEN

Den za dnem plouží se tak mdlý, tak mdlý,
jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši.
Šer zhuštěný, v němž barvy uhasly,
vše zalévá, že oko nerozliší,
kde nebe šedivé, kde země šedá,
kde křivka obzoru je zsinalá a bledá.
Vše prší popelem a mísí se a smývá
v tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu.
A zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá
a v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu.

Hned duše po noci, hned zase po dni touží.
Hned tmou se zpíti chce, hned zase žárem spálit.
Krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží.
A posléz znudí vše v tom svitu, mhou jenž zalit
A deštěm popela a smutkem jeho skonu,
V tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů,
Bez barev záchvějův a bez hýření tónů,
Kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.

A duše znavena se smutkem všeho splývá.

ze sbírky Zazděná okna, 1894

Dnes jedna hvězdná báseň ruského básníka žijícího v Paříži (1903-1960) v překladu Petra Borkovce. Ukázka pochází z právě vydané knihy Verše do alba (nakl. Fra, 2005).

Hlavně je to zpráva Renému do jižních krajů. (Pošli foto Jižního kříže!).

* * *
Hvězdy jsou stvořeny pro maličkou zemi
a v souhvězdí se proplétají
a z nebe padají jen pro maličkou zemi.
Jen proto, aby dítě nevinné,
když večer hlavu pozdvihne,
mohlo říct: to je tak krásné!
Už ve snu: to je tak krásné!

Některým z vás na stránkách chyběla poezie, která se tu vyskytovala ve dvou cyklech. Ještě nevím, zda je oživím, ale pro tentokrát je zde klasika s vánoční tematikou od prvního pražského archiváře, básníka a historika (7. 11. 1811, † 21. 11. 1870). A jenom malá připomínka: film čtenářský zážitek nenahradí.

Štědrý den.

I.
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.

„Toč se a vrč, můj kolovrátku!
ejhle adventu již na krátku,
a blízko, blizoučko štědrý den!“

Mílo-tě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo její dílo,
tu pevnou chová důvěru.

I přijde mládenec za pilnou pannou,
řekne: ,Pojď za mne, dívko má!
budiž ty mi ženkou milovanou,
věrným ti mužem budu já.

Já tobě mužem, ty mně ženkou,
dej ruku, děvče rozmilé!‘ –
A dívka, co předla přízi tenkou,
svatební šije košile.

„Toč se a vrč, můj kolovrátku!
však jest adventu již na krátku,
a přede dveřmi štědrý den!“

…

STAŘÍ DOBŘÍ: Karel Jaromír Erben (CVI.)Číst více »

JESEŇ

Po strži ticho: v jalovcovém lese
ryšavá klisna – jeseň hřívou třese.

Nad břehy říčky, kde rej tichne vlnek,
slyš modrý cinkot jejích podkověnek.

Mnich vítr krokem starostlivým jde,
po cestách shání houfy žlutých listů

a na jeřábu keři celuje
zarudlé jizvy nezřenému Kristu.

Z ruštiny přeložil Bohumil Mathesius