Vlastním jménem Jiří Škvor (1916 – 1981), značnou část života strávil v emigraci.

Monolog moře

Zde končí každá nenávist, zde končí každý cíl –
Já o tvých cestách dobře vím. Vím, že jsi zabloudil!
Jsem vševidoucí, proto vím, že jsi dal i svou krev.
Jsou lásky, které padají jak hroudy na rakev.

Je bolest věčná jako já, jak vlny větrné.
Měsíc mé vlny utiší a slunce rozhrne –
Každá tvá cesta vede sem a žádná k domovu,
jsem moře, jsem tvým osudem, jsem hřbitov hřbitovů.

Jsem věčné, nikde nekončím, jsem kolébka i hrob.
Každou tvou bolest utiším a pohřbím beze stop.
Do města už se nevracej, do potácivých dnů,
pojď ke mně i s tím prstenem, oba vás obejmu.

Budeš tu spolu s jinými, co přišli před tebou,
tvé lásky tady nepálí a viny nezebou.
Celý tvůj život obejmu, tvůj zápas se stíny,
nikdo se na nic nezeptá, odejdeš bez viny.
Nestůj již déle na břehu se srdcem shořelým!
Jsem moře, jsem tvým svědomím a budu soudcem tvým.

Když moře lákat přestalo náručí tišivou,
poznal jsem v prudkém příboji i vlastní cestu svou.
Čím jsou mé lásky, bolesti a všechny smutky mé?
Ty slabé moře obejme a na břeh vyvrhne,

ty slabé moře rozdrtí a kdesi pohodí
a lásky, smutky, bolesti jsou brázdou za lodí –
Však silní umí trpěti, v bolesti neulpět.
Prsten jsem do vln zahodil a vrátil jsem se zpět.

(ze sbírky Nedosněno, nedomilováno,  New York 1964)

Tak jsem zde s další nedělní chvilkou poezie, začínáme pátou desítku. Tentokrát je to ukázka z tvorby jednoho z nejvýznamnějších moderních indických básníků (1877 – 1938), který je považován za také za národního básníka Pakistánu. Báseň pochází z výboru Hlas karavanního zvonku (Odeon, 1977), který byl vydán k stému výročí narození autora. Autory překladu jsou Václav Daněk a Jan Marek.

NOV

Loďka Slunce ztroskotala, pohřbívá ji Nil,
jedno žebro ještě pluje, srpkem krájí nil.
Krev červánků na obloze tryskla do šíra,
skalpel přírody snad Slunci žíly otvírá?
Či nevěstě náušnice strhla modrá báň?
Či stříbrná rybka v Nilu osvětluje tmáň?
Luno, ve tvé karavaně zvonky neznějí,
lidské ucho neuslyší zvuk tvých šlépějí.
Ukazuješ očím, kterak rosteš, ubýváš.
Kam jdeš, která země je tvou vlastí? Kde ji máš?
Oběžnice s tváří stálic, s tebou chtěl bych jít,
trny smutku bodají mě, berou všechen klid.
Nemám světlo, toužím po tvém, ač jen mihotá,
tulák s nohama jak rtuť jsem v škole života.