Tak jsem zde s další nedělní chvilkou poezie, začínáme pátou desítku. Tentokrát je to ukázka z tvorby jednoho z nejvýznamnějších moderních indických básníků (1877 – 1938), který je považován za také za národního básníka Pakistánu. Báseň pochází z výboru Hlas karavanního zvonku (Odeon, 1977), který byl vydán k stému výročí narození autora. Autory překladu jsou Václav Daněk a Jan Marek.

NOV

Loďka Slunce ztroskotala, pohřbívá ji Nil,
jedno žebro ještě pluje, srpkem krájí nil.
Krev červánků na obloze tryskla do šíra,
skalpel přírody snad Slunci žíly otvírá?
Či nevěstě náušnice strhla modrá báň?
Či stříbrná rybka v Nilu osvětluje tmáň?
Luno, ve tvé karavaně zvonky neznějí,
lidské ucho neuslyší zvuk tvých šlépějí.
Ukazuješ očím, kterak rosteš, ubýváš.
Kam jdeš, která země je tvou vlastí? Kde ji máš?
Oběžnice s tváří stálic, s tebou chtěl bych jít,
trny smutku bodají mě, berou všechen klid.
Nemám světlo, toužím po tvém, ač jen mihotá,
tulák s nohama jak rtuť jsem v škole života.

(1886 – 1956)

CESTOVÁNÍ

Myslíte, například Curych
je hlubší město, ach,
že zázrak posvěcení
je dán mu za obsah?

Myslíte, na Havanu
za bělorudých dnů
Bůh věčně snáší manu
pro vaši pustinu?

Nádražní třídy, lida,
bulvár, rue ta a ta –
i v centru měst vás hlídá
a ničí prázdnota –

Ach, marno jet a mávat!
Hle, pozdní úvaha:
zůstat a zachovávat
sám v sobě svoje Já.

Z němčiny přeložil Ludvík Kundera