ČLOVĚK, KTERÝ VYŠEL Z DOMU

Písnička

Člověk, který vyšel z domu,
Měl hůl a vak těžký.
Na dlouhou pouť
Na dlouhou pouť
Vypravil se pěšky.

Šel kupředu a pořád vpřed,
Zvyk si přímo hledět.
Nespal, nepil,
Nepil, nespal,
Nespal, nepil, nejed.

Pak zmizel v červáncích
Tam, kde je černý les.
A ještě z něj,
A ještě z něj
Ještě z něj nevylez.

A kdyby ho snad náhodou
Měl potkat někdo z vás,
Ať přijde hned,
Ať přijde hned,
Hned informovat nás.

1937

přeložil Tomáš Vůjtek

Verše tohoto básníka (1906 – 1977) patří k tomu nejlepšímu, co nabízí italská poezie minulého století.

VENKOVSKÝ HŘBITOV

Uprostřed radosti cvrčků
temné pochodně.

A nahoře hvězdy.

V mladém srdci
odpočatý vítr
slunečních
činů dne.

Ale jakási tíseň už kalí
smějící se oči
chlapci, jenž přišel
z radosti se mnou.

z italštiny přeložil Vladimír Mikeš
citováno podle antologie Šťastná setkání (Praha: Práce 1984)

Španělský autor (1902-1999), který velkou část svého života prožil v exilu. Pobýval i v Československu.

Balada o člověku, který si myslel, že spí v posteli sám

Od řeky foukal vítr.
V domě jak po vymření.
Od řeky foukal vítr
do vetché střechy.

Vstoupil jsem prázdným vchodem
bez dveří ve veřejích.
Uložil jsem se k spánku
na posteli.
V posteli foukal vítr
od chladné řeky.

Má hlava a mé oči
brzy na polštář klesly.
A stále foukal vítr
od chladné řeky.

Vítr od řeky zjitra
zas oči otevřel mi.
Spící zmiji jsem spatřil,
jak pod polštářem leží
na posteli.

A pod polštářem syčel
vítr od chladné řeky.

Podle antologie Stín ráje (Praha: Práce 1992)
Ze španělštiny přeložil Miloslav Uličný