psáno pro Host 01/2012

Na slogan knihy do uší a jeho variace jsme si již celkem zvykli.
Možná natolik, že denní tisk si už nezřídka pokládá otázku, zda se díky „zvuku“ nepřestane číst. Prý už je k dispozici více než 1 200 audioknih v českém jazyce! Ale asi to budou jen dozvuky okurkové sezony. Audioknihy jsou s námi již hezkých pár let a ty tištěné nijak neutlačují. A vzrůstající oblibě v uchvátané době se také není moc co divit.
Nicméně dnešní člověk je tvor zhýčkaný a zdá se, že jen zvuk mu nestačí. Objevil se nový fenomén – videoknihy. Naleznete je na stránkách CCProse, případně přímo jako videokanál na YouTube Jedná se o použití audiostopy ze známého serveru LibriVox.org v kombinaci s HD videozáznamem synchronizovaného textu. Volně nabízené audioknihy tak získaly nový rozměr. Knihovna (dá se to tak říci?) připravených děl sice prozatím není nejrozsáhlejší, ale i tak obsahuje zajímavé tituly klasické literatury (Thoreau, Dickens, Verne, Austenová, Melville, Doyle, Twain). Navíc čtenářoposluchačodivák může hlasovat, která kniha má být připravena příště. Nabídka zvuku je omezena angličtinou, text videa lze doplnit i o strojový překlad některého z jazyků, což je však hodně nouzové řešení. Videoknihy, i přes výhodu, že nemusíte obracet stránky, se zřejmě nestanou masovou záležitostí. Dají se využít pro studium cizího jazyka; možná zaujmou i zrakově nebo sluchově postižené. Na takto zpracovanou českou knihu jsem sice zatím nenarazil (multimediální cestopis nakladatele a dokumentaristy Michala Huvara pomíjím), ale kdo ví, třeba se už brzy objeví.

psáno pro Host 9/2011
(Původní titulek byl sice jiný (Co je ukryto za textem), ale ponechávám ten, který vzešel z redakční úpravy)

Během putování po ruském internetu — zvláště v jeho počátcích — takřka nešlo (v literární části) minout stránky Borise Akunina. Za tímto pseudonymem se skrývá Grigorij Šalvovič Čchartišvili, který bývá v nadsázce označován jako „ruský Umberto Eco“. Ostatně některé jeho knihy znají i čeští čtenáři a také seriál na jejich motivy se točil u nás. Jeho stránky ve své době upoutaly nejen obsahem, ale i zpracováním. Stál za nimi Artěmij Lebeděv, nyní nejznámější ruský designér. Jeho studio bylo v Rusku jedno z prvních svého druhu a mimo jiné stojí také za designem vyhledávače Yandex, který stále ještě odolává monolitu Googlu.

Jeho aktivity jsou všeobjímající a výrobky navržené tímto studiem jsou inspirující designové kousky, které naplňují Lebeděvovo heslo „Design zachrání svět“. Nejen proto jeho společnost a nakladatelství, používající vlastní korporátní písmo (Artemisius), vydávají knihy z této oblasti. Ke slovu měl vždy blízko a patří i ke známým blogerům. A jako syn známé spisovatelky Taťjany Tolsté a filologa Andreje Lebeděva má literaturu přímo v krvi.

Nyní jeho studio realizovalo projekt Editorium.ru. Marně přemýšlím, ale rozsáhlejší a volně dostupný zdroj informací pro editory textů jsem nikde jinde nenašel. Pokud pro vás ruština nepředstavuje bariéru, tak tyto stránky v příjemném, strohém hávu neopomeňte navštívit.

Základem publikovaných studií je kolekce, kterou Arkadij Milčin shromažďoval od roku 1944, kdy nastoupil na Moskevský polygrafický institut. Dotýkají se všech aspektů práce s textem. Od stylistiky, úpravy textu a korektury přes cenzuru až po otázky etiky a práva nebo specifické problémy ediční přípravy poezie. Opomenuta není ani práce s autorem. Vyjmenovávat podrobně všechna témata, která přináší kolekce textů — jen v době uvedení jich bylo více než 1700 —, zde nemá smysl.

Stránky mají šanci zaujmout nejen odborníky, ale svými epizodami z redakční práce se slavnými osobnostmi také běžného čtenáře. Arkadij Milčin je společně s Ludmilou Čelcovovou také autorem publikace Rádce nakladatele a autora, které již ve třetím vydání připravilo právě Lebeděvovo nakladatelství.