Čeština pro Expression Engine 1.6.6
Aktualizovaný překlad pro poslední build: https://kotrla.com/pmpro/images/uploads/ee_cesky_166.zip
Čeština pro Expression Engine 1.6.6 Read More »
Aktualizovaný překlad pro poslední build: https://kotrla.com/pmpro/images/uploads/ee_cesky_166.zip
Čeština pro Expression Engine 1.6.6 Read More »


Pokud vás zajímá regionální historie a nebo staré fotografie jedné národní kulturní památky, pak si třeba zítra v 18.00 uděláte čas a zavítáte do vsetínské knihovny, kde se můžeme potkat.
Fotky ze stoleté historie přehrady Bystřička Read More »
Nové číslo naleznete na adrese revue http://aluze.cz Přejeme pěkné počtení.
Obsah čísla:
Audiopovídka
Petr Hrbáč: Sluneční soustava
Poezie
Tatjana Gromača: Jak si představuješ, že budeš dál žít
Próza
Chimamanda Ngozi Adichie: Půl žlutého slunce
Rozhovor
Rozhovor Davida Brodwella s Jakobem Isakem Nielsenem: Bordwell o Bordwellovi
Studie
Miloslav Caňko: Etično — estetično — politično
Kenneth M. Newton: Nová kritika a vzestup interpretace
Štěpán Kubalík: Cokoli se podobá čemukoli jinému. Nelson Goodman a jeho výhrady proti danému (komentář)
Nelson Goodman: Sedm výhrad proti podobnosti
Denis Ciporanov: Umění jako instituce. Komentář k teorii George Dickieho
George Dickie: Co je umění? Institucionální analýza
Recenze
Ivan Martin Jirous: Okuje. (rec. Jakub Chrobák)
J. M. Coetzee: Deník špatného roku. (rec. Milan Orálek)
Miljenko Jergović: Sarajevské Marlboro. (rec. Matěj Martinčák)
Jan Florian, Gabriel Florian: Být dlužen za duši. Rozhovor Aleše Pelána. (rec. Petr Hora)
Pavel Jiráček: O spojení zvuku a smyslu ve verši. (rec. Petr Plecháč)
Frank Kermode: Smysl konců. (rec. Jiří Koten)
Paul Ricœur: Čas a vyprávění III. Vyprávěný čas. (rec. Miroslav Kotásek)
Dostálová, L., Marvan T. (eds.): Quine: nejen gavagai. (rec. Petr Stojan)
Glosy
Břetislav Horyna: In unum vertere? Univerzita dnes
Pavel Zahrádka: Mýtus o mýtu krásy. Polemika s knihou Mýtus krásy Naomi Wolfové
Stanley Fish: Impérium vrací úder
Archiválie
Petr Hora: Počátky české literární kritiky a Josef Krasoslav Chmelenský (úvod)
Josef Krasoslav Chmelenský: Slovo o kritice
Právě jsme vydali: Aluze 2/2008 Read More »

Krabička je od skleněných negativů. Budeme i my po sto letech obdivovat krásu obalů SD a jiných karet? Jistý si nejsem.
Sloupek vyšel v Tvaru č. 17 (16.10.2008). Ohlas pak v pondělníku Vladimíra Novotného Hrozí nám tisíce Špiritů?
Při brouzdání, které se mi v létě a na podzim podařilo naštěstí omezit na nejnutnější minimum, jsem narazil svého času na ruské stránky, které se věnovaly geografickému rozmístění spisovatelů v této rozsáhlé zemi. Stránky to byly jinak celkem o ničem, ale tento nápad mne zaujal. Jak by asi tak vypadala literární mapa České republiky? Těžko povědět, neznám v tuto chvíli nikoho, komu by se do této nimravé práce chtělo. A hlavně, jestli by to vůbec k něčemu bylo. Ale aspoň jsem si ji pokusil představit. Jestli by nebyla příliš děravá. Asi ne, píšících je hodně. Pokusil jsem se tedy představit si druhý případ. Literární mapu českých časopisů. Tady je to už zajímavější. Stačí si všimnout spíše řídnoucího seznamu na Portálu české literatury, kde i tak jsou některé tituly uváděny ze setrvačnosti, protože byť jejich konec nebyl nějak oficiálně oznámen, s jejich dalším číslem čtenáři už tak nějak dávno nepočítají. Box, Obrácená strana měsíce, Živel (proč ten je v seznamu literárních časopisů mi po jeho posledních číslech nějak uniká. Pokud zveřejněním povídky, pak mi tam chybí minimálně Playboy), – a možná mi unikly další). V této řídké mapě pak lépe vyniknou dvě silná centra (mají více než dva časopisy), pár center menších (dva a méně), která jsou kupodivu spíš na geografických okrajích republiky. A pak je tu spousta prázdného prostoru mezi nimi. Ano, je tu zpátky otázka periférií, teda jedna z těch, které se ke mně stále navrací jako ve vzteku zahazovaný bumerang. Naštěstí nejenom ke mně, jak je patrné například ze stránek http://www.periphery.cz, které se tomuto problému věnují sice z poněkud jiného pohledu, ale přináší řadu materiálů na toto téma.
Moderní doba a v ní žijící moderní člověk se vyznačují tím, že se bojí ticha, prázdných míst. Celosvětový úprk do center jen těžko vyváží několik jednotlivců z center prchajících. Prostor mezi centry řídne a vyprazdňuje se. Řekl bych, že i v literatuře vzniká dojem dobře známý z dálnice. Mezi výchozím bodem a bodem cíle není nic. Jen jednotvárná krajina lemovaná svodidly. Ale periferie možná nejsou tak zajímavé, jako prázdná místa mezi centry, které nejsou prostě nejsou periferií, jen si tak zejí jakýmsi prázdnem. Ale kde nic není, ani… A tak aspoň, že tu máme ty okraje. A literatura, nebo to, co chceme za literaturu považovat, se na okraji společenského zájmu ocitla a nějak stále dobře nevíme co s tím. Možná se stane celá literatura novým undergroundem (Ostatně Martin Pilař na svých stránkách ještě stále nabízí ke stažení svůj UNDERGROUND aneb Kapitoly o českém literárním undergroundu (http://www.martinpilar.cz/soubory/Underground.pdf))
Uvědomil jsem si to při čtení na těchto stránkách nedávno zveřejněného rozhovoru s Petrem A. Bílkem. Vzhledem k tomu, že mé kamarády rozhovor opravdu rozčertil, musel jsem si ho přečíst také, nejenom proto, abych si doplnil střípek do mozaiky, ale také proto, že jeho Akademická jatka publikovaná v letošní A2 č. 39, mne zaujala a v mnohém jsem autorovi musel dát zapravdu. Proto i mne svým způsobem rozhovor zarazil. Ještě že jsem dávno dostudoval, říkal jsem si. Sákryš, tolik skepse, to by odradilo asi i mne. Škoda že ta slova vychází z úst ředitele Ústavu české literatury a literární vědy FF UK, který by měl mít optimismus a víru v českou literaturu jako jeden z mála jaksi povinně. Taky kdo už jiný. Takto bych si asi připadal jako věřící v kostele, kde farářem je ateista. A to jsem si říkal, že s koncem tisíciletí je apokalyptickým vizím na chvíli konec. Padla další bašta 😉 Něco na tom, že jsme jeden z nejméně věřících národů světa asi bude.
Ale osobně mne zaujala z rozhovoru spíš jiná věta, ve které Petr A. Bílek vyjadřuje svou skepsi z toho, že v současné české poezii nejsou uchopitelné proudy a typologie. Proč by měly být? Pro mne je právě toto konstatování pastí literární vědy a obklopujícího akademického prostředí. Osobně mi stačí jednotlivci a jednotlivá díla. Na pojmenování je času dost. Proudy a typologie ke čtení a radosti ze čtení nepotřebuji. Možná proto také nemohu souhlasit s tím, že „poezie přestala fungovat jako literatura a stala se koníčkem exkluzivní komunity“.
Z bloku 05: Prázdná místa na okraji Read More »

Nějak mi to připomíná, že bych měl s zrychlit s přípravou. Nebo počkat na sto let od dostavění?
Mimochodem: vsetínský klub má teď stránky na adrese: http://www.fotoklub-vsetin.cz/
Přehrada pod mostem Read More »
Sloupek vyšel v Tvaru č. 15 (18.09.2008)
Původně jsem chtěl zabrousit ke konkurenci a do oblasti designu a grafické úpravy, protože nové Psí víno, které se v průběhu léta objevilo, mne zastihlo nepřipraveného a překvapilo už při prvním pohledu. Nová, poněkud nesourodá a nahodilá úprava. Elegance úpravy Petra Palarčíka ta tam. Šéfredaktor a básník Petr Štengl na změny, ke kterým v důsledku ukončení spolupráce s autorem dosavadní grafické úpravy, který si dále nepřál používat jeho design, došlo, upozorňuje v editorialu a novou úpravu zdůvodňuje. Škoda, že se tu novou nepodařilo dotáhnout dál. Snad daň za šití rychlou jehlou, doufejme, že ještě projde evolucí. Ale stejně mi to nechtě připomnělo rozkol mezi pražskou ZOO a grafikem Michalem Cihlářem. Zajímalo by mne nakolik a kolik čtenářů Psího vína tato změna ovlivní. Já osobně si nějak znovu uvědomil spojené nádoby obsahu a formy.
Patřím ke generaci tzv. Husákových dětí (ten termín nemám rád, ale výstižnější mne bohužel nenapadá), ke generaci ve škole a ve společnosti vychovávané ke strachu z války a k pocitu neustálého ohrožení. Nerad vzpomínám na svým způsobem úchylného ředitele naší vesnické školy a učitele občanské nauky a tělesné výchovy v jedné osobě, který nás nutil znát zpaměti názvy snad všech imperialistických paktů, chystajících se každým okamžikem zaútočit proti nám a dalším zemím Varšavské smlouvy. A mnohé další kokotiny, kterých už mí vrstevníci, jak jsem později s údivem poznával, na jiných školách zůstali v druhé polovině let osmdesátých ušetřeni. Moc to žral a obrazy války a zkázy líčil opravdu barvitě a věrohodně, často za použití instruktážních filmů. Ale znovu jsem si na něj vzpomněl koncem léta, jehož poslední dny jsem já i my prožili uprostřed války. Naštěstí jen obrazně. Válečný konflikt v Gruzii byl najednou přítomný všude, ve všech médiích, v hovorech lidí, před ukradenými ideály olympiády. Marně jsem při té příležitosti pátral, co vlastně z gruzínské literatury znám a jestli jsem z ní vůbec něco četl. Mlhavě mne napadla jen robinsonáda Zajatci pardálí soutěsky a v hlavě se vybavil její fialový obal z edice KOD. Ta u mne v dětských letech nemohla nesoutěžit s edicí Karavana a verneovkami. Chyba, slovník potvrdil můj omyl, ještě že jsem zůstal aspoň v těsném sousedství, v Arménii. No, ono je to z našeho pohledu taky někde na Kavkazu. V tomto ohledu tedy žádná sláva. Do knihovny kvůli tomu asi také nepoběžím, takže z toho, co mám doma, asi budu muset prolistovat některou z antologií sovětské poezie, snad tam něco bude. Snad, že je Kavkaz tak daleko, zdá se mi, že je tato válka v Gruzii podávána nějak jednostranně a převážně z jednoho úhlu.
Vzpomněl jsem si při této příležitosti na válku v bývalé Jugoslávii, která byla pro svou blízkost vnímána mnohem palčivěji, a též na vzrušené intelektuální kavárenské polemiky let devadesátých, které ji doprovázely. Vzpomněl jsem si na to všechno v okamžiku, kdy jsem četl soubor povídek Sarajevské Marlboro bosensko-chorvatského prozaika, básníka a dramatika Miljenko Jergoviće. Přeložil ji můj kamarád Jirka Hrabal, který jih, nejen pro svou šifru -jih- a krásnou ženu z jihu, zná. Něco málo z povídek vyšlo už před knižním vydáním časopisecky, ale až teprve nyní, při čtení všech třiceti najednou, vynikla jejich tíže doopravdy. Nejedná se o pouhý dokumentární záznam válkou zničené země, hlavně pak Sarajeva, ale převážně o osudy lidí. Přesto se svým způsobem mozaika hrůzného obrazu z těchto příběhů obyčejných lidí skládá dohromady, a to i přesto, že s válkou v její primární podobě, tedy boji a bitvami, se vlastně v knize takřka nepotkáme. Spíš jen tušíme, než víme. Plíživému neštěstí a tragédii se v Jergovićových příbězích nelze vyhnout. Jergovićova kniha není nejveselejší čtení, je to knížka, která po přečtení ulpí a nelze se ji jen tak střepat.
Pravděpodobně i v Gruzii vzniknou na obou stranách konfliktu časem podobná literární svědectví. A pokud neopadne zájem médií a zájem náš, třeba si je i někdy přečteme.
Prvního září, po několika chladných nocích, objevilo se na stromech první žloutnoucí listí. Začal podzim.
Z bloku 04: Hořké konce léta Read More »
Pokud máte náladu a pokud se vše zdaří, tak zítra v 18.00 se můžeme vidět na besedě s Janem Balabánem, kterou uvádím pro vsetínskou knihovnu. Spisovatele snad není zapotřebí příliš představovat. A pokud se vám právě nechce číst, můžete si poslechnout autorovo čtení povídky Sémantická pole, kterou jsme v Aluzi 1/2007.