Z bloku 05: Prázdná místa na okraji

Sloupek vyšel v Tvaru č. 17 (16.10.2008). Ohlas pak v pondělníku Vladimíra Novotného Hrozí nám tisíce Špiritů?

Při brouzdání, které se mi v létě a na podzim podařilo naštěstí omezit na nejnutnější minimum, jsem narazil svého času na ruské stránky, které se věnovaly geografickému rozmístění spisovatelů v této rozsáhlé zemi. Stránky to byly jinak celkem o ničem, ale tento nápad mne zaujal. Jak by asi tak vypadala literární mapa České republiky? Těžko povědět, neznám v tuto chvíli nikoho, komu by se do této nimravé práce chtělo. A hlavně, jestli by to vůbec k něčemu bylo. Ale aspoň jsem si ji pokusil představit. Jestli by nebyla příliš děravá. Asi ne, píšících je hodně. Pokusil jsem se tedy představit si druhý případ. Literární mapu českých časopisů. Tady je to už zajímavější. Stačí si všimnout spíše řídnoucího seznamu na Portálu české literatury, kde i tak jsou některé tituly uváděny ze setrvačnosti, protože byť jejich konec nebyl nějak oficiálně oznámen, s jejich dalším číslem čtenáři už tak nějak dávno nepočítají. Box, Obrácená strana měsíce, Živel (proč ten je v seznamu literárních časopisů mi po jeho posledních číslech nějak uniká. Pokud zveřejněním povídky, pak mi tam chybí minimálně Playboy), – a možná mi unikly další). V této řídké mapě pak lépe vyniknou dvě silná centra (mají více než dva časopisy), pár center menších (dva a méně), která jsou kupodivu spíš na geografických okrajích republiky. A pak je tu spousta prázdného prostoru mezi nimi. Ano, je tu zpátky otázka periférií, teda jedna z těch, které se ke mně stále navrací jako ve vzteku zahazovaný bumerang. Naštěstí nejenom ke mně, jak je patrné například ze stránek http://www.periphery.cz, které se tomuto problému věnují sice z poněkud jiného pohledu, ale přináší řadu materiálů na toto téma.
Moderní doba a v ní žijící moderní člověk se vyznačují tím, že se bojí ticha, prázdných míst. Celosvětový úprk do center jen těžko vyváží několik jednotlivců z center prchajících. Prostor mezi centry řídne a vyprazdňuje se. Řekl bych, že i v literatuře vzniká dojem dobře známý z dálnice. Mezi výchozím bodem a bodem cíle není nic. Jen jednotvárná krajina lemovaná svodidly. Ale periferie možná nejsou tak zajímavé, jako prázdná místa mezi centry, které nejsou prostě nejsou periferií, jen si tak zejí jakýmsi prázdnem. Ale kde nic není, ani… A tak aspoň, že tu máme ty okraje. A literatura, nebo to, co chceme za literaturu považovat, se na okraji společenského zájmu ocitla a nějak stále dobře nevíme co s tím. Možná se stane celá literatura novým undergroundem (Ostatně Martin Pilař na svých stránkách ještě stále nabízí ke stažení svůj UNDERGROUND aneb Kapitoly o českém literárním undergroundu (http://www.martinpilar.cz/soubory/Underground.pdf))
Uvědomil jsem si to při čtení na těchto stránkách nedávno zveřejněného rozhovoru s Petrem A. Bílkem. Vzhledem k tomu, že mé kamarády rozhovor opravdu rozčertil, musel jsem si ho přečíst také, nejenom proto, abych si doplnil střípek do mozaiky, ale také proto, že jeho Akademická jatka publikovaná v letošní A2 č. 39, mne zaujala a v mnohém jsem autorovi musel dát zapravdu. Proto i mne svým způsobem rozhovor zarazil. Ještě že jsem dávno dostudoval, říkal jsem si. Sákryš, tolik skepse, to by odradilo asi i mne. Škoda že ta slova vychází z úst ředitele Ústavu české literatury a literární vědy FF UK, který by měl mít optimismus a víru v českou literaturu jako jeden z mála jaksi povinně. Taky kdo už jiný. Takto bych si asi připadal jako věřící v kostele, kde farářem je ateista. A to jsem si říkal, že s koncem tisíciletí je apokalyptickým vizím na chvíli konec. Padla další bašta 😉 Něco na tom, že jsme jeden z nejméně věřících národů světa asi bude.
Ale osobně mne zaujala z rozhovoru spíš jiná věta, ve které Petr A. Bílek vyjadřuje svou skepsi z toho, že v současné české poezii nejsou uchopitelné proudy a typologie. Proč by měly být? Pro mne je právě toto konstatování pastí literární vědy a obklopujícího akademického prostředí. Osobně mi stačí jednotlivci a jednotlivá díla. Na pojmenování je času dost. Proudy a typologie ke čtení a radosti ze čtení nepotřebuji. Možná proto také nemohu souhlasit s tím, že „poezie přestala fungovat jako literatura a stala se koníčkem exkluzivní komunity“.

4 thoughts on “Z bloku 05: Prázdná místa na okraji

  1. Akademická jatka jsou dost depresivní článek, pamatuju se, že mě to dostalo do deprese na docela slušnou dobu. Dá se ten rozhovor s Bílkem, o kterém mluvíš, sehnat někde na internetu?

  2. Ne, to je nedorozumění. Myslel jsem rozhovor s Bílkem, o kterém se zmiňuješ v článku (a který, jak jsem pochopil, vyšel v Tvaru), ne článek pro advojku.

Comments are closed.