Když knihovníci píší.
Zveme vás na literární večer s autory, pro které jsou knihy denním chlebem a poezie tichou, vytrvalou prací se slovy. Představíme vám totiž píšící zaměstnance knihoven. Ústředním bodem večera bude křest sbírky Řeka odnáší stíny stromů Filipa Hrazdila (Klenov 2026). 14. 4. v 18:00 v ostravském klubu Fiducia.
Pokud budete chtít, můžeme se potkat v knihovně. (Akci najdete také na FB.)
Literární večer věnovaný titulům nakladatelství Klenov čtvrtek 19. března v 17 H, společenský sál knihovny, Dolní náměstí Vsetín, Masarykova veřejná knihovna
Setkání s literaturou, která nespěchá a nezmizí s poslední stránkou. Zveme vás na večer s knihami a bibliofiliemi, které vznikají trpělivě, s důrazem na jazyk, myšlenku a ticho mezi řádky. Představíme tituly nakladatelství Klenov a jejich příběhy – od prvního rukopisu až po hotovou knihu. Večerem provází a o své práci bude vyprávět, tentokrát především v roli nakladatele, Pavel Kotrla.
Musel jsem tam i zpět překonat kopce Troják i Tesák, ale páteční výprava krásně mrazivou nocí z dědiny B. do města B. na Petrovo autorské čtení ve vile Ton, které uspořádala podhostýnská kulturní družina Kulturák, měla smysl. Dobré to bylo. Poslechněte si Petrovy texty aspoň na portálu Českého rozhlasu.
Tak ještě jsem tuto opravdu rozsáhlou retrospektivní výstavu naštěstí stihl navštívit. A dokonce s výkladem autora. Dobré to bylo. O víkendu je poslední šance. Reprodukce děl Zdeňka Macháčka doprovází sbírku Jiřího Dynky Zdrhnout CZ, kterou jsme vydali v loňském roce.
Spisovatel, pedagog (* 14. října 1865 Valašské Meziříčí – † 14. září 1942 Hranice)
Jeho život i tvorba jsou neodmyslitelně spjaty s regionem Valašska. Jeden z prvních absolventů valašskomeziříčského gymnázia, zřízeného roku 1871. Pracoval ve studentském literárním kroužku, své první básně uveřejňoval pod jménem M. Hanuš v almanachu Zora. Po maturitě se podrobil doplňovací zkoušce na Učitelském ústavu v Brně. Působil jako učitel a později řídící učitel v různých obcích regionu, nejdéle v Rožnově pod Radhoštěm a v Zašové. Představitel kritického realismu s občasnými prvky naturalismu. Ve svých dílech se soustředil především na sociální problematiku a drsný život prostých lidí v horách. Je pohřben na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm.
Vybraná ukázka pochází z mé oblíbené „valašské“ bibliofilie Písně smutku a radosti, kterou v Hranicích vydal známý bibliofil a vydavatel Josef Hladký jako čtvrtý svazek edice Amfora. Svazek byl vydán k desátému výročí republiky v nákladu 300 výtisků a dřevoryty vyzdobil Vladimír Šindler. Písmem Walbaum vytiskl olomoucký tiskař Josef Špaček na moravském ručním losínském papíru. Sáňka 1565.
Metoděj Jahn – Písně smutku a radosti (1928)Metoděj Jahn – Písně smutku a radosti (1928)
Metoděj Jahn – Písně smutku a radosti (1928)
Metoděj Jahn – Písně smutku a radosti (1928)
Metoděj Jahn – Písně smutku a radosti (1928)
Metoděj Jahn – Písně smutku a radosti (1928)
VLAK S RANĚNÝMI
1914
Noc byla tichá, zářijová,
rovinou jel jsem nočním vlakem.
Palaši roven měsíc křivý
symbol jak války z mráčků svítil
s hvězdami řídce rozsetými,
rovinu širou zahaluje
stříbrem svým v dál až nedohlednou.
V soumračném kupé v polosnění
maličký hlouček cestujících
klímal a dumal bůhví o čem,
pro sebe každý, nerušeně,
jakoby zeď je přehradila
vysoká, chladná, nesmiřlivá.
Najednou vlak se z dálky blížil.
Ranění! kdosi hlesl tiše –
a hned se kupé zvedlo, rázem
tlačilo k oknům zaroseným.
Ano, vlak to jel s raněnými.
V pomalém tempu, ztěžka supíc
míjela řada hrubých vozů,
napěchovaná masem lidským.
V zraky, ne v duši vtiskuje se
úžasný, hrůzný obraz války:
V kahanců záři blikající
tísní se těla zmrzačená
v obvazů běli na pelesti
ze slámy chvatně rozházené.
S horečným leskem v zřítelnicích
leží ty bídné lidské trosky
jako řad snopů na strništi.
O čem sní jenom v této chvíli?
O matkách dobrých kdesi v dáli,
o ženách, dětech, o domově
anebo kruté, rvavé řeži,
za nížto padli pod krup deštěm,
než jejich smysly potrhané
temnota náhle obestřela?
Kdo může říci?…
Jakoby přízrak za přízrakem
chmurné ty vozy ujížděly
rovinou v stříbro zahalenou.
Ó, jak se chtělo stisknout ruku,
k bědným se sklonit, zvolat aspoň
slovo to lidské, nejsvětější
za těmi, které v dálku vezli
mlčící nocí zářijovou
s měsícem jako palaš křivým,
s hvězdami řídce rozsetými.
Leč jakby ústa navždy zamlkl
vyplynulo mi dechem pouze
do noci: bratři, moji bratři…
Nedělní výprava do ocelového města a galerie Gong. G. sice říkala, že asi drobně sněží, ale spíš to byla ta známá ostravská omrzlina. Krom Tvarů skrytých ve dřevě Heleny Salichové též dvě další výstavy, Neuropolis Krištofa Kintery a Pioneers (op-art a kinetické umění). Radost to byla. Všechny tři výstavy. Navíc pouze za 120 Kč. Ostatně více na stránkách galerie.
Ale přece jen cílem byla Salichová. Slezská spisovatelka, malířka a grafička, sběratelka folklóru. Z její rozsáhlé tvorby byla vybrána jen část soustředící se na tvorbu v dřevorytu, které se věnovala od roku 1961 do konce svého života. Pro milovníky této techniky, grafiky a černé barvy to byla past pro oči. Aspoň já si to užil převelice. Něco málo jsem sice znal, ale převážně z reprodukcí, z knih. Takhle na živo, je to vždycky jiné. Doporučuju.
