Leszek Engelking: Muzeum dětství a jiné básně

Leszek Engelking: Muzeum dětství a jiné básně (Protimluv 2016)

Loňský konec roku mne poměrně vydatně zásobil prózou i poezií. Mimo jiné knihou L. E., u nás dobře známého polského básníka, prozaika a překladatele, kterou v překladu Václava Buriana vydalo v loňském roce nakladatelstvím Protimluv. Přestože tento typ poezie úplně nevyhledávám, sbírka obsahuje několik textů, pro které si určitě pozornost zaslouží. Třeba pro tento:

ŽENY BÁSNÍKŮ

Ženy básníků
to nemají lehké,
stále narážejí
na básně pro nějaké ženy,
o nichž se ani neví,
jestli si je nevymysleli,
stopy minulosti,
ozvěny sousedních hodin,
blažené mručení,
jak by to mohlo být, kdyby…
Tady kousek ňader,
tam vůně,
někde vlas na srovnání
a onde úsměv,
který snad je
úsměvem bez úst,
ale kdoví jestli nepatří
té či oné mrše.
Nějaká jména,
nějaké iniciály,
dvouznačná motta,
výstřední názvy
a vůbec většinou
čertví oč jde.
Ech, dát jím tak roubík do ruky,
do nohy.
Do prdele.

Jiří Dienstbier – rozhlasový zpravodaj

Jiří Dienstbier – rozhlasový zpravodajK dnešnímu dni se tak nějak hodí kniha, kterou jsem chtěl tu dlouho zmínit Jiří Dienstbier – rozhlasový zpravodaj (1958–1969). Kniha se po grafické stránce vymyká z běžné produkce nakladatelství Radioservis, které ji v roce 2013 vydalo, a to směrem k lepšímu, knihu upravily Tereza Melenová a Martina Donátová.
Pro mne zůstává jedním z mála politiků, který během svého působení v její vrcholné sféře neztratil svou tvář a svou integritu. Právě jeho politické angažmá poněkud zastřelo skutečnost, že Jiří Dientsbier byl původní profesí novinář a také že z novinářského prostředí vzešel.
Rozhlasová žurnalistika je něco tak efemérního a spotřebního, že i vůči žurnalistice novinové má jepičí život. Málokde jinde platí oblíbené jedním uchem tam – druhým ven. Přesto i zde mohou vzniknout (a taky vznikají) texty, které vybočují z běžného průměru nebo které zasluhují z různých důvodů větší pozornost. Dienstbierovy patří do této kategorie. Kniha je nejen zajímavým svědectvím doby, ale také svědkem proměn rozhlasové tvorby. Připomínkou doby, kdy příspěvky mohly být delší, mohly obsahovat více informací, souvislostí. Možná i proto se se dají Dienstbierovy číst s překvapením i po letech. Pro mne hlavně ty z Kambodže, Vietnamu, a Indonésie a Ameriky. Zaujmou svou živostí i autorovým vhledem, lidskostí a ohledem na člověka. Možná právě to osvětluje jeho (ne)úspěch v politice domácí a respekt na poli mezinárodním.

Fotky ze vsetínské Noci literatury 2014

Noc literatury na Vsetíně byla výborná. Pro nás čtoucí (Adam Borzič a já) určitě. Doufám, že i pro posluchače a návštěvníky. Skvělou atmosféru večera umocnila kapela Noca. Její členové, Marie Davidová a Aleš Mrnuštík, budou doprovázet ve čtvrtek i mé čtení. Na stránkách TV Beskyd si můžete prohlédnout video. Další fotky nabízí facebookové album Masarykovy knihovny Vsetín a (případně aktualita zde)

Já, Adam Borzič, Lucie Strbačková

Já, Adam Borzič, Lucie Strbačková

_IMG5967

NoCa

NoCa

Adam Borzič

Adam Borzič

Adam a Lucie

Adam a Lucie

Magda Goláňová

Magda Goláňová

U Tří opic

U Tří opic

Marie Davidová

Marie Davidová

 

Východní Morava 3/2013

Východní Morava 3/2013

Východní Morava 3/2013

Třetí číslo časopisu Východní Morava nabobtnalo na 268 stran. Pomalu se z něj opravdu stává počin, který lze poměřovat s dávným Našim Valašskem z třicátých let minulého století. Fundované články plně naplňují podtitul dějiny – lidé – krajina. Kolektiv pod vedením Davida Valůška, ředitele zlínského archivu, se podařilo zaplnit bílé místo, které zde delší dobu zelo. A které se nepodařilo zaplnit ani Zvuku, a ani Valašsku, kde jsem si původně myslel, že by nějaká šance být mohla. To je však orientováno více regionálněji a také obsah je více popularizační. Pro mne byl z čísla nejzajímavější článek Jana Štětiny Podruhé k měšťanským domům ve Valašském Meziříčí, včetně snímků ze sklepení. Sekunduje mu článek o moderní architektuře Valašského Meziříčí. Ten však pro mne osobně takovým překvapením již nebyl, neboť byl přednesen na podzimní konferenci, ale ostatní myslím také potěší.Pokud se k vám Východní Morava ještě nedostala, tak sice máte možnost navštívit aspoň stránky http://www.casopisvm.cz, ale kromě pokynů pro autory zde zatím jiné informace nenaleznete. V nejbliží době můžete zavítat na večer s tvůrci časopisu Povídání o historickém časopise Východní Morava, který se koná 11. dubna ve Valašském Meziříčí.

Související.
Čtenář časopisů: Východní Morava

Čtenář poezie: Jiří Měsíc – Píseň zamilovaného misogyna

Jiří Měsíc: Píseň zamilovaného misogyna

Jiří Měsíc: Píseň zamilovaného misogyna

V sobotu 30. března se ve Valašském Meziříčí před zaplněnou Schlattauerovou kavárnou uskutečnil křest básnické sbírky Jiřího Měsíce Píseň zamilovaného misogyna, kterou vydalo nakladatelství Protimluv. Samotné vystoupení recitujícího autora s doprovodnou kapelou bylo víc než příjemné překvapení. Zprostředkovat ten energií nabitý zážitek jde poměrně obtížně. Bez hudebního doprovodu to není ono. Recitační projev, pokud se to tak dá nazvat, Jiřího Měsíce je strhující a rytmický, prostě recitace s kořeny v hip hopu. Už v názvu sbírky se mihne cosi cohenovského a fonfarónského. Po této stránce asi jeden z nejlepších křtů, který jsem absolvoval. Publikum to také ocenilo a sbírku kupovalo.
Některé texty sbírky, kterou doplňují kresby Kataríny Szanyiové, mne překvapily poměrně příjemně, u některých (na hranici aforismu) jsem si nebyl zcela jist, zda ve sbírce musely být. Ale celkově ve mně po prvním přečtení přetrvává pozitivní dojem a Jiří Měsíc je prostě básník-pěvec.

Související:

Čtenář poezie: Radek Štěpánek – Krajky Pagu

Radek Štěpánek: Krajky PaguZnalec vodního živlu, přírody a ryb Radek Štěpánek vydal před časem svou druhou básnickou sbírku Krajky Pagu (Munipress: 2013, edice Srdeční výdej), a to ve výtečné úpravě Leoš Knotka a s velmi podařenými ilustracemi Aleše Kauera. Fascinace vodním živlem pokračuje i zde, přesouváme se však z českých zemí k moři, konkrétně na chorvatský ostrov Pag. Česká fascinace mořem zde má svého pokračovatele. Naštěstí básně Radka Štěpánka nejsou básně pouhého návštěvníka, ale (a nejenom) svébytná moderní přírodní a milostná lyrika. Sbírka, která potěšila.

ZNEJISTĚL JSEM

Záviděl jsem větru. Stála jsi
vedle mě a svým pohledem
vyprovázela loď, mizející
za oblinou moře, když se vzepjal.
Vždy jsem byl přesvědčený, že vím,
co po mně žádá tvé tělo,
ale znejistěl jsem, když ti nadzvedl šaty.
až se ti málem podlomila kolena.
Snad jsi vzdychla, možná vykřikla,
se všemi chloupky po těle
v pozoru, připravenými bránit tě,
a připravenými prohrát.

Související:
Cyklus básní Perpetum mobile

Čtenář časopisů: Literární noviny 1/2014

Když literární noviny ohlásily závěrem loňského roku přechod z týdeníku na periodu měsíční, nepovažoval jsem to za velkou tragédií. Málokdy jsem je stejně stačil přečíst v posledním roce celé. Spíš mne zpravidla část obsahu neoslovila, například pro mne zbytná příloha Harmonie. Sliboval jsem si, že budu svědkem nějaké zásadnější proměny, která mne třeba i potěší. Těšil jsem se nejenom na proměnu obsahu, ale i na proměnu formy. Proto je pro mne letošní první číslo Literárek spíš zklamání. Nezměnilo se nic. Nezměnila se skladba obsahu, nezměnil se novinový formát. To, co mi nevadilo u týdeníku, u měsíčníku mi přece jen vadí. Cenu 49 Kč obhajuje příloha Biblio. Ale buď jak buď, Literárky mne v současné tištěné podobě nijak zvlášť nepřitahují. Webová podoba novin je na tom z mého pohledu o mnoho lépe. Dovedl bych si představit, že by existovala pouze tato podoba. Ale byl bych ochoten za ni platit? Nevím, nevím. To bych asi asi raději dal přednost jinému projektu. Ale kterému? Na výběr toho moc není. Z blízkých škatulek snad jen Deník Referendum, Britské listy. Takže nakonec by asi dostaly přednost Kulturní noviny, které jsou mi skladbou bližší. Ale ochota platit za on-line obsah je zatím malá. A pokud to nebude otázka nutnosti nebo srdce, tak bude malá pořád. Uvidíme, jak se tím popere 067, projekt Petra Koubského.

Čtenář poezie: Ivo Odehnal – Šaman k Kančích hor…

Ivo Odehnal – Šaman k Kančích horBásnická sbírka Ivo Odehnala s dlouhým názvem Šaman z Kančích hor pouští žílou matýlům paměti, kterou vydalo nakladatelství Sursum koncem loňského roku, svými dvěma suitami navazuje na básníkovu předchozí sbírku Ohořelec (2006) a tvoří s ní triptych věnovaný rodnému kraji – Valašsku. Jestli je něco pro mne s tvorbou Ivo Odehnala, který vydal již na dvacet básnických knih, něco primárně spojené, pak skutečnost, že jeho dílo při všech proměnách a změnách působí kompaktně. A pak ta jeho neoddělitelná spojitost s jeho rodným krajem, která je příznačná pro větší část jeho knih. Projevuje se jak výběrem lexika, tak místní určeností básní. Nejinak je tomu i tedy v této jeho knize poslední. Tuto skutečnost podtrhuje i výtvarný doprovod, pro který byly zvoleny záběry z amatérského filmu otce věnovaného loupení klobouckého zvonu a jeho návratu. Není tedy ani nijak překvapivé, že ve sbírce pozorujeme textové návraty ke starší tvorbě, jmenovitě ke sbírkám Hadí paměť (jen na okraj – kniha s jednou z mých oblíbených obálek) a Kvetoucí oheň. Sbírka potěšila.

RODINNÁ TAJEMSTVÍ

Nahota byla u nás odjakživa tabu
Žádná freikörperkultur
Žádní nudisti

Jednou ráno se mi mihl před očima
černý chomáč
ve škvíře matčiny noční košile
když vstávala z postele

Otcův úd jsem náhodou zahlédl
jedenkrát v životě

Až daleko později mi došlo
že jsem viděl
své stvořitele…

Čtenář poezie: Božena Správcová – Strašnice

Božena Správcová - StrašnicePoslední básnická sbírka Boženy Správcové Strašnice zaujme už na první pohled, a to svým uhrančivým obalem, ze kterého září z temnot oči tří baskervillských psisek. Sbírku ještě v loňském roce vydalo nakladatelství Trigon, ve kterém vydala i předchozí sbírky Požární kniha a Východ. Tentokrát se nejedná o jednu skladku, ale o několik delších básní, zpravidla s dlouhými řádky. Donutilo mne to prohrabat knihovnu. Až do spodních pater. Výmluva, Guláš z modrý krávy. Boženina prvotina. Fakt, dvacet let. Ale i tuto šestou jsem si přečetl rád a s potěšením, prostě příjemné překvapení z přelomu roku. Tak aspoň ukázka z básně Dvojí život jezdce:

Transformátor
Kdo je muž a kdo je žena?
To je jedno. Umíme oba už oboje.
I v obnažených zbraních, v ostří.
Je to hra a je to smích.
Blond trpaslice chvěje se štěstím v mé náruči.
Do zad se zakousl veliký tlustý básník.
Zuby má dlouhé jak meče.
Jsem jezdec.
Jezdec metrem. Obzvláště tam,
kolem hřbitovů –
kde jsou slyšet tisícihlavé pěvecké sbory,
kde strašlivá hudební tělesa,
kde sbory umrlých –
jen málo jezdců slyší totéž,

což nechápu.

Související:
Básnířka Božena Správcová: Každý má v sobě svoje Strašnice

Čtenářský deník: Bálint Harcos – Naivní rostlina

Bálint Harcos - Naivní rostlina Znepokojující kniha, u které jsem si klad otázku proč ji vůbec autor napsal a jestli mi stálo za to ji přečíst. Důvod, proč jsem tuhle knihu, vydanou nakladatelstvím Protimluv, přečetl já je ale jasný. Protože ji přeložil můj kamarád Tomáš Vašut. A jako obvykle dobře. Navíc jazyk je pro tuto knihu důležitý a právě na něm stojí a padá vztah k této knize. Takže aspoň pro mne byla otázka vyřešena. Ale měl by si ji pořídit a přečíst i někdo jiný? Tak s odpovědí na tuto otázku váhám. Když vyšla v Maďarsku, tak vyvolala rozporuplné reakce. Nedivím se. Chaotický příběh mladíka, který se rozejde sám se sebou i světem a nakonec zavraždí svou dívku. Jediný záznam na Goodreaders tak nějak odpovídá i mému rozpoložení „Deset stránek boží. Zbytek??? opakující se shit.“. Pokud to shrnu v krátkosti za sebe: s knihou jsem se minul a těch deset stránek to pro mne nezachránilo. Ale pokud si chcete přečíst úryvek nebo srovnat jiný český překlad z této prózy, tak je zde překlad Marty Pató na portálu iLiteratura.