Tak něco z čerstvých knižních novinek. Snažte se.
manželka
pod poklicemi čekání ticho
sedí v křesle s knihou
jako by se tam propadla
ztuhne
když v zámku zašramotí klíč
jako by se vloupával
po zbytek života čte jedinou knihu
Léto příliš aktivitám nepřeje. Ale je tu opět jedna hádanka pro pondělní noc.
Velkoměstský špitál
ve tři ráno.
Zářivka kuchá
na chodbách tmu.
Prázdné okno s lodyhou.
Ulicí… Nic.
Uličkou… Nic.
Nedopsal jsi léto!
Ona stejně sténá.
Od náměstí sprostě
páchne pivovar.
Tak, dnes jen úryvek. Snad ale něco napoví. Snažte se 🙂
Po skvostech prý přišla na řadu
čtveřice plavých, navzájem podobných,
rychlých přů. Předal rek králi
poklady i koně: tak počíná muž,
nesnuje příbuzným síť z proradnosti,
svým společníkům nechystá smrt
zákeřnými tahy. …
Minulá století u mne příliš nostalgie nevyvolávají, ale čas od času je třeba nakouknout i do nich. Když už byl tak pěkně uhodnut minule Alois Jirásek, tak je tu další dřevní kousek z českýh luhů a hájů. Kdopak nám to jenom napsal?
Klas.
Juž rychle zraji, dobře vím,
a brzy přijde čas,
že urván smrtí budu tlít,
jak v poli zbylý klas.
Kéž zrna, jež jsem v srdci měl,
nezhynou všelijak,
a nebude-li člověk syt,
ať syt je aspoň pták.
Trochu kontrastu k hádance minulé. Autor český, dřevní. Tak, kdopak nám to jenom napsal?
MILOSTNÁ
Tys objala mne rukou svou
a ku mně chýlila své skráně,
mně bylo tak, že skloní se
nade mnou strážný anděl páně.
Tys objala mne rukou svou –
v tvé oči mé se zahleděly,
a v políbení horoucím
jsme v rajské luhy zaletěli.
Jubilejní hádanka. Tak se snažte 😉
… a příběhy jsou různé
některé slabě hřejí
(je léto
noc
ty nemusíš jít spát)
v dalších se střídá
smutek s beznadějí
a lidé do nich
chodí umírat
Když je to léto…
Zapadnout někam za obzor
jak slunce po třech pivech
Být Heyerdalův vor
Být live
Stařecké skvrny soumraku
zhyzdily den a proťaly mu žíly
Temelín tužeb potemněl od mraků
Těch starodávných, co se vyrojily
A bijí zvony… Bože, kdo je tluče?
Co udělaly? Ptali se jich proč?
Jeřabiny Oči koček
Těch, co skáčou přes obruče
Podzim – brána – vkroč
Hádanka pro pondělní noc. Žena, která psala anglicky.
* * *
Z jakých muk sebevlády
mám tupou rozkoš, žít
bez tebe svoji prázdnotu –
to mi teď hleď vyložit.
V tom chmurném vytržení
jsem téměř mohla mít
jako ty právo na smrt –
tu mi hleď urychlit
Otázka pro letní pondělní den.
DÉŠŤ PADÁ NA RÁNY
Na rtu obří hlavy spím.
Déšť pleská o nos krkavčí,
mouřeníni jdou v dvojstupu
z jeho děr jako kominíčci.
V horečce slyším prozpěvovat mouchu,
roleta padá za posledním dějstvím,
stínajíc hlavy muškátů.
Bez pohybu zjevného sestra
pestrý polštář hotoví,
z tolika kanýrků jsou nervózní
její prsty plné pochyb.
Strop visí pláství medu za krovy,
zatímco skřítek večerní
z hlavy obra se kutálí,
na moučném červu jezdit zkouší
a muří křídlo bije o vývěsní štít
holičské lampy, pod níž holohlaví
vrhají ustaraný stín.
Slyším jektat hamižné zuby větru
v drolící omítce, jak hryžou spáry,
v nichž moucha masařka se tulí
za křídlo motýlí.
Tak to jsem zvědav, koho budete tipovat jako autora. 🙂
ČTU RUDÉ PRÁVO
víc než je zdrávo
brávo, brávo,
naruby
všecko teče z potrubí,
tečou nemastné otruby,
jaképak ciráty, pěstujte muškáty
a taky stranou
jednou ranou
a na slunné straně
jakoby
maně
za okny
dobrý i zlý
okouzlí –