Hirošima: Prolog
Slyším, jak starý svět se rozpadá. Jdu jeho nocí, věrný ponocný. A před hluchými domy kladu k ústům svůj němý roh. Ó, změň se v jasné zvuky třeštivé, srdnaté - ty němoto mých slok, ó, změň se tam…tam, kde je zítra! Chvílemi mnou již prosvitá. A přece To Za Mnou ještě potmě čteš, včerejší bezdomovče, robotníku. Kéž také já jsem zítřejší a s dětmi svými slabikuji: Ten-krát…