Básník (* 13. 9. 1868 v Počátkách – † 25. 3. 1929 v Jaroměřicích), který se vzdal svého (též poetického) jména (Václav Jebavý).
SIESTA
Sen modří šedivých ve stínech sněhu ožil,
však záře usnula ve zrůžovělých žlutích;
ve štolách světla vzduch se v ztuhlých vrstvách složil
a sípot os, jímž kvílí kola větrův, utich’.
Klid bílých linií se tiše krajem snoval
v šat slabě vzdmutých ploch a lesů mrtvých ladem;
let ptáků v azuru čar sítě nerýsoval,
dech živých nesrážel se v bílou páru chladem,
jen Velká Myšlenka jak oblak táhla nivou,
hrou stínů mluvila, snem světel, hlasem ticha,
sil sepětím a dominantou zádumčivou,
jež z hudby sněžných vln do lidských duší dýchá.
To mi vždycky připomene – nu, pojmu to jako podtest: kdo je autorem těchto veršů? 🙂
Marasmus, askeze, už mě to nebaví,
stejně tak celibát, ten mě sral po léta.
Proč jenom Březina nezůstal Jebavý?
Může snad krásnější jméno chtít poeta?
Výtečně, Krchovského je třeba…
Vidím, že jednoho básníka čteme všichni
Jasně, “jeden básník vládne všem, jeden jim všem káže”…
Ahoj, tuhle báseň jsme dokonce zhudebnili! Je k nalezení na uvedené adrese (http://www.volny.cz/ncvh). Zrůžovělé žlutě se mi vždycky připomenou, když vidím sníh za toho mdlého odpoledního zimního sluníčka…