Byla by to záludná otázka, kdybych se zeptal, kdy naposled jste četli slovenskou knihu? Asi ano, ale odpověď by mne stejně zajímala. 🙂 Ta otázka mi nějak vytanula na mysli, když jsem brouzdal po mých celkem oblíbených stránkách Zionmagu.
V diskuzi pod recenzí na knih Vybíjaná Michala Viewegha zaznívá názor, že „ceske knihy mozu slovenskym prekladom len stratit“. Kdyby tak tento názor platil i opačně a my četli knihy slovensky! Ale to je asi marné přání. No, pokud máte nějaký názor na překládání českých knih do slovenštiny a opačně, tak neváhejte se o něj podělit.
A co jsem četl naposledy já? Mila Haugová: Atlas piesku (Drewo a srd, 2001).
Cau Pavle, ja proti prekladani slovenskych knih do cestiny a naopak nic nemam. Je to sice (pro me!) zbytecne, ale zvysi se alespon zamestnanost! 🙂
Knizky ve slovenstine ctu prakticky permanentne. I kdyz je pravda, ze jsou to spise knihy odborne a prekladove. Uplne naposled: SHUSTERMAN, Richard:
Estetika pragmatizmu: krása a umenie života. Prel. Zdeňka Kalnická, Emil Višňovký. – 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2003
osobne to pokladam za zvrhle a niekedy si ani neuvedomujem ci citam cesku alebo slovensku knizku.
kto presne by mal mat taketo poziadavky?
No, ode mě byste ani nic jiného nečekali – v souvislosti s nedávno propuknuvší derridománií jsou si listovala do slovenštiny přeloženou Derridovou Gramatológiou. 🙂 Dospěla jsem nicméně k závěru, že si v tomto případě radši počkám, až mi moje znalost fr. dovolí sáhnout po originálu. Slovenská verze pak může posloužit jako stéblo tonoucího. 😉
S tím zvýšením zaměstnanosti překladatelů z č. do sl. a naopak samozřejmě souhlasím!
Je mi úplně jedno, jestli čtu česky nebo slovensky. Spíš mi vadí, když vyjde něco v překladu, co jsem předtím četl slovensky: příklad za všechny Taragelovy Rozprávky pre neposlušné deti. Tam se trochu ztrácí humor. Navíc si nedovedu představit vydání poezie v češtině, to by byla hrůza. Navrhuji do budoucna všem: vydávejte to zrcadlově, když už chcete mít překlad.
Jinak Katarína Kucbelová: Duály. Drewo a srd, 2003. Ale úplně nejposlednější věc, co jsem četl ve slovenštině, byl asi před hodinou booklet k CD Pavol Hammel Šálka čaju (Rarity 1).
Hm… někdy v létě Štefan Huslica: Niekedy – že je to SF a bylo kolem něj (na poměry) docela haló a v neprozřetelné chvilce jsem slíbil to zrecenzovat. Některým expresivnějším slovům už jsem nerozuměl 🙂 ale co konkrétně to bylo, už si nevzpomenu.
Pokud chceš názor: odpor je marný, my to nevytrhnem; masy nechtěly slovensky číst ani v dobách, kdy dovoz nekomplikovala konverze měny a clo (no, to by teď v té slavné EU snad mělo odpadnout, ale nevím, jak s DPH). Otázka nestojí, zda se bude překládat, ale jak – a komu tedy tu zaměstnanost zvyšovat.
Moc dobrý mi zatím nepřišel ani přístup u Hvoreckého vrazíme to první(mu), kdo se namane, slovensky přece umí každý sečtělejší člověk – autor si sice spolupráci (ze zdvořilosti?) pochvaloval, ale výsledek prý žádná sláva.
Ani u Krowiaka; sice chápu propagační hodnotu slavných jmen a zdá se to na první pohled lepší řešení – když slovensky umí každý, proč právě nevybrat někoho, kdo není nikdo? – jenomže pokud je cílem skutečný překlad a ne variace á la ten Úvalák, co kazí Vaňkům dobré jméno, nemají žádný přínos a naopak hrozí ještě větší nebezpečí jako výše – tou historkou tuším v redakčním dovětku (nebo v nějakém mediálním PR?), jak potom musela redakce vychytávat nejběžnější falešné přátele, jsem rozhodně nebyl pobaven a naopak začal pochybovat, kolikpak jim asi uteklo (nečetl to někdo)?
Takže když jsem se v sobotu v Recenzi týdne LN dočetl, že Knihu o cintoríně (sic!!!) přeložil Zelinský, přišlo mi to jako nejlepší řešení: bohemisté by přece jen nejspíš měli mít potřebné znalosti (nebo být schopní si je doplnit), a navíc si tu zaměstnanost zaslouží, že ano? 🙂
Shodou okolností teď zrovna chystám jednu… kritiku překladu ze slovenštiny ve fantasy, kde je to dávno vyřešená záležitost; ale to už je dost daleko od původního tématu, tenhle komentář je beztak o dost delší než původní post a stejně mám materiály doma.
Tu Knihu o cintoríně jsem ještě nečetl, ale Mirek Zelinský je přece jenom jakási záruka kvality. Navíc on je nejenom bohemista, ale právě i slovakista.
Naposled před asi měsícem Keby… od Igora Otčenáše a povídky od Slobody a Mitany – protože jsou to povídky a já nestíhám, čtu je napřeskáčku.
Slovenský překlady mi nevadí, ale nevyhledávám je, protože překlad, byť sebedokonalejší, knížku někam posune, něco jí ukousne, něco přidá…